THE PRETTY RECKLESS - Death By Rock´N´Roll
Když nahlédneme do portfolia americké rockové grupy THE PRETTY RECKLESS, narazíme na celou řadu ocenění a prestižních nominací. Až se člověk diví, z jakého důvodu? V podstatě jde o producentsky tlačený projekt, kterému je branže a byznys s ní spojený odjakživa nakloněn. Vedeni někdejší seriálovou hvězdičkou Taylor Momsen v roli front-woman, jsou THE PRETTY RECKLESS ve Státech jednou z aktuálně nejprovařenějších záležitostí v rámci hitově orientovaného rock´n´rollu, čemuž odpovídá úsilí managementu, nikoliv neobyčejnost jejich tvorby. Ale abych nezačal úplně kriticky, je třeba říct, že nejde o zcela zavrženíhodné těleso, neboť muzikantská výbava kapely rozhodně není špatná. To podstatné je kontrast mezi všemi směry čpící nálepkou „byli vyvoleni, umně vybráni, nominováni“, skrze kterou si kapela užívá nadstandardního servisu a zacházení, a skutečnou přínosností a zajímavostí jejich hudby.
I přes úspěchy se zmíněná zpěvačka nedávno musela vyrovnat s těžkou situací, to když tragicky zahynul Kato Khandwala, dlouholetý producent spjatý z tvorbou této čtveřice. I přes tuto ztrátu se v časech pandemie THE PRETTY RECKLESS rozhodli pro natočení zbrusu nového materiálu, během jehož tvorby nad kapelou dohlíželo hned několik pověřených lidí z branže. V roli producentů to, kromě samotné Momsen, byl především Jonathan Wyman, kterému sekundoval Ben Philips. Za mastering byl posléze zodpovědný slovutný Ted Jensen, spjatý s rockovým kvasem devadesátých let, a tak je album vznikající v Seattlu na světě. Novinka „Death by Rock´N´Roll“ sice budí dojem komplexního a po stránce komerční atraktivity maximálně dotaženého díla, ale stejně silně také sbírky, která pracuje s celou řadou klišé a krom několika povedených songů v podstatě nebudí dojem generačního dlouhověkého díla.
Taylor Momsen je bezesporu velmi dobrou zpěvačkou, vlastnící sytý a školený hlas, byť nikterak originální. Onu neobyčejnost zde totiž ani náhodou necítím. Fakt, že v rámci hutné a zadumané skladby „Only Love Can Save Me Now“ si zde letos zahostuje dvojice Kim Thayil/ Matt Cameron, nebo že kytara Toma Morella divoce opanuje prostor v další v rámci možností pozoruhodné vypalovačce „And So It Went“ u mne ještě neznamená neodkladnou adoraci. Tito hudebníci se zkrátka hodili k upevnění jména THE PRETTY RECKLESS mezi novopečenou smetánkou hardrockové historie, tak aby jejich účast podtrhla tezi, že projekt již něco znamená. Otvírák v podobě titulní skladby, od základu prostoupený výrazným hendrixovským riffem, má potenciál zaujmout nenáročné (opravdu ne znuděným pěveckým výrazem novodobé dračice), ale ve výsledku jde právě o ten typ songu, který pracuje s dávno slyšenou banalitou. Tohle lze ostatně použít i na zbytek alba, jakkoliv jsem si na něm našel své favority.
Momsen se sice parádně rozohní ve vášnivé baladě „25“, kde se na chvíli dotkne území, kde se musí cítit jako doma nejen ona, ale třeba i Lzy Halle z HALESTORM, ale postupem materiálu dojde již jen na střídání tu zajímavějších, jinde vcelku běžných motivů. Rock´n´rollová vypalovačka „My Bones“ je z ranku neurazí/neohromí, to už spíše přijímám song „Witches Burn“, který mě přijde o dost dráždivější, má v sobě totiž vnitřní pnutí a dobrou gradaci a není to jen kvůli tomu, že tím kapela vzdává hold americkému potemníkovi Glennu Danzigovi. THE PRETTY RECKLESS volí tedy především cestu spolupráce a chlácholení hvězd americké scény a jejich nový materiál je po všech stránkách producentským albem, do kterého bylo zapojeno kvůli barvitému výsledku opravdu hodně lidí.
V druhé polovině se materiál nápadně zataví v koktejlu tklivých balad a nicneříkajících sladkobolných banalit. Neříkám, že se „Got So High“ nepovedla, opravdu jde o zajímavý pomalý song s vnitřním kouzlem, ale když se podobný směr stane definitivou a k posluchačovi už proudí jen písně podobného rázu, tak jako je tomu i v případě mírné „Standing At The Wall“, která střídá posmutnělé akustické sloky s vypjatějšími refrény, nebo ještě o něco méně nápadné „Turning Gold“, hrozí zde nebezpečí ztráty koncentrace. Asi nejklišovitějším, o to však výraznějším kusem je „Rock´N´Roll Heaven“, kde v textu Momsen zmiňuje již dávno odešlé rockové legendy, takže nechybí Joplin, Morrison či Hendrix (poslední jmenovaný zde žoviálně nazvaný coby Jimi), tak aby posluchač dostal ujištění, že i THE PRETTY RECKLESS jsou „tzv. v rodině“. V rámci „Harley Darling“ se pro změnu dostanou do popředí i vlivy amerického folku a country, tak aby byl obrázek všeho, z čeho tahle kapela vychází, zcela kompletní. V rámci komerčního zaměření může „Death By Rock´N´Roll“ na mnohé působit jako chytlavé a komplexní album se spoustou podařených a líbivých skladeb, já bych ovšem tak optimistický nebyl, neboť akcelerace oposlouchání nastupuje (skrze velké množství banalit hodných televizních pěveckých soutěží) opravdu velice rychle.
| 24.05.2021 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
