THE PROSTITUTES, PONYHENGE - Praha, Roxy, 5.února 2025

Po sedmi letech obnovili činnost legendární pražští THE PROSTITUTES, tak jsem si pomyslel, že si zajdu zavzpomínat na uhlazené post punkové hity. Nemohl jsem se mýlit více. Takový nářez jsem fakt nečekal! Žádné nostalgické šmrdlání, tohle byl útok na rockovou scénu těžkými zbraněmi. Odcházel jsem s vyhučenou hlavou, bolavýma ušima a úsměvem od ucha k uchu.

THE PROSTITUTES jsem registroval od jejich prvního alba „Get Me Out Of Here“ z roku 2006, ale musím přiznat, že jsem je docenil až dodatečně. A nikdy jsem je neviděl naživo. Po jejich rozpadu na alternativně rockové scéně zůstalo prázdné místo. Jejich typický post punkový indie rock s českým nádechem (i když vždy zpívali jen anglicky) byl prostě originálním zpestřením domácí scény. Když teda začali prosakovat informace o chystaném reunionu, zatím ve formě nového singlu „Inevitably Delayed“ a několika koncertů, potěšilo mě to. Nakonec to vypadá, že koncertů bude víc, plus i fesťáky, a nadějně to vypadá i s novým albem.

Role předkapely připadla projektu PONYHENGE. Hipstersky-intoušský indie-art rock s prvky slow core, dream a chamber popu nebyl vůbec špatný. Německá, v Praze usazená, zpěvačka Emily Brandi s výrazným hlasem, připomínající třeba legendární kolegyně z MAZZY STAR, COCTEAU TWINS nebo naší domácí Emu Brabcovou z KHOIBY, byla dominantním prvkem kapely. Jejich zvuk byl tak nějak standartně předkapelní – „not good, not terrible“. Set měli vystavěný rafinovaně, když začínali jednoduššími skladbami a postupně se propracovávali k parádnímu závěru. I když se mi ze začátku zdálo, že vesměs pomalejší, hloubavější songy jsou lehce jednotvárné a chybí jim výraznější melodie, poslední dva songy to všechno vykompenzovali vrchovatou měrou. Košatější struktura, dramatičnost i dravost jim dodala na pompéznosti a byl jsem z nich vysloveně nadšený. Pevný, jasný a naléhavý hlas Emily někdy úplně zastínil zbytek kapely, která podávala slušný výkon. Jeden z kytaristů mi nápadně připomínal Jakuba Kaifosze aka LAZER VIKING, a skutečně to byl on. Jeho pohybové kreace oživovali jinak relativně statickou kapelu. Zajímavý projekt, určitě stojí za sledování.

V plném ROXY se mi povedlo ukořistit výborné místo na malém vyvýšeném ochozu mezi barem a zvukařem, se skvělým výhledem a ještě lepším zvukem. Přesně dle časového rozpisu THE PROSTITUTES přicházejí na scénu a bez nějakého zdržování odpalují svůj set. Skvělý zvuk prakticky od prvního songu se už jen lehounce doladí k dokonalosti, z kapely je cítit radost z návratu na pódia, evidentně se poctivě připravovali, protože působí sebejistě, sehraně a velice profesionálně. Zpěvák Adrian T. Bell byl ve vynikající formě a celý koncert odzpíval bez přehánění dokonale. Černý švihácký oblek, černé triko, pár kroků po pódiu, uvedení každého songu a poděkování fanouškům za podporu – když máš přirozené charisma (a slušnou výšku, abys byl nepřehlédnutelný), víc nepotřebuješ. Brutální výkon podal bubeník Luk Santiago. Strojově přesný, tvrdý a nekompromisní rytmus poháněl celou kapelu, a on se přitom celý čas tvářil, že se vlastně jen rozcvičuje. Sypu si popel na hlavu, že jsem z nahrávek nevydedukoval o jak skvělého, technicky i stylově, bubeníka se jedná. Sledovat ho v akci byl jedinečný zážitek, podpořený vynikajícím nazvučením bicích. Co mě ale překvapilo nejvíce byl ostrý, v některých momentech až sonicky řezavý zvuk kytar. Dle nahrávek jsem čekal spíš uhlazenější, temnější, typicky post-punkový zvuk, i když poslední deska „Zum Passer“ byla taky docela syrový alternativní rock. Tak či onak, místo JOY DIVISION to mělo blíže k počátkům PLACEBO křížených s THE MUSIC. A bylo to až omračující! Syrový, ostrý, ale zároveň krystalický jasný zvuk propůjčoval skladbám až živočišní drive. K tomu tanečky dvou kytaristů, přehazovačky kytar přes záda, závěrečné sólo odehrané v leže na zádech, pánové si to evidentně užívali naplno.

Od začátku do nás sypali jeden hiťas za druhým. Nakonec měl setlist 19 kousků, včetně dvou přídavků. Spravedlivě byly vybrané songy primárně z prvních tří řadových alb, zazněla i zmiňovaná novinka, která svojí temnější atmosférou a mírnějším tempem zněla naživo skvěle a mezi dravějšími skladbami dopřála trochu odpočinku jak kapele, tak fanouškům. „Eject“, „Sunshine“, „No Surprise“, „Heart Of Stone“, brutálním nářezem zakončená „Leave It Like It Is“, nebo hypnotická „She´s Dead“, jedna lepší než druhá.

Byl to povedený večer po všech stránkách. Jestli by měl zůstat jediným setkáním s „živými“ THE PROSTITUTES, tak budu do konce života tvrdit, že je to jedna z nejlepších českých kapel. Skvělé songy podané upřímně a naplno, perfektní zvuk, výborná dramaturgie a vkusná scéna, jednoduchá, ale efektní, stojící primárně na změnách barev celého pódia, to všechno podpořilo úžasný zážitek.

12.02.2025	Diskuse (0)	Tomáš