THE PROSTITUTES - Zum Passer

60%

Nevím to jistě, ale odhaduji to zhruba na dekádu, co pražští THE PROSTITUTES na naší scéně působí. Pokud nebudeme počítat právě recenzovanou novinku „Zum Passer“, tak za tu dobu nahráli tři zdařilé nahrávky, které především poodhalily, že se kapela chce posouvat a že jí omezený chlívek post-punkové hudby nebude navěky stačit. Jestliže debutová deska vycházela právě ze stylu, jakým se kdysi proslavili především britští JOY DIVISION, dvojka „Hometown Zombies“ už působila svobodomyslnějším a více eklektickým dojmem. Ostatně vlivy britských kytarovek, ale i amerického folklóru, country a blues, se jejich songy prolínají do současnosti. Třetí deska „Deaf To The Call“ přinesla okázalejší zvuk a s hitovými ambicemi některých songů kapela rázem působila jakoby bez otěží. Dost možná se jednalo o jejich vůbec nejvýraznější krok do oblasti pop/rocku, ovšem ne toho, jak je vnímán v našich zeměpisných šířkách.

Když se vloni rozhodli nahrát čtvrtou desku, poprvé nelpěli na dlouhých přípravách a do mobilního studia v Krušných horách nakráčeli (dle vlastních slov) pouze s fragmenty některých songů. Stranou civilizace však dostalo nahrávání úplně jiný ráz, a tak předběžné nápady vzaly za své a nové songy vznikaly takřka z čistého stolu. Z tohoto důvodu by se dalo říct, že na „Zum Passer“ je zachycen spontánní proud nápadů a fragmentů, které v daném okamžiku okolo kapely čerstvě rezonovaly. Osobně bych řekl, že právě jistá neodleželost je z nových písní hodně znát. Při některých úplně cítím, jaká tam na té horské chatě musela být zima a nevytopeno, zvlášť pak v sychravých dnech, kdy to nad hřebeny od Saské Lužice hrozně fouká. Možná se mi to jenom zdá, ale v jistém smyslu na mě některé songy působí jaksi nepohodlně k poslechu, jako neuzrálé motivy, ze kterých byly vystaveny skladby poměrně rozličného zaměření a ty jsou poslepovány do kolekce bez ladu a skladu, jakoby jednolitý ráz díla nebyl vůbec cílem. Novinka THE PROSTITUTES v určitém smyslu značí jejich „Bílé album“.

„Zum Passer“ totiž postrádá uhlazenost, líbivost a většina skladeb si zachovává vcelku přírodní a dosti surový ráz. Některé věci staví převážně na akustických kytarách a vycházejí opětovně z amerického folku („Meet You In The Morning“), cestovatelského country („Freedom Road“), ale také původního rock´n´rollu, jiné navodí vzpomínky na hudbu Nicka Cavea (kromě výše zmíněné „Meet You In The Morning“ i „Rumble“), a pak jsou zde vyloženě zmatené psychotické záležitosti („Dream“, „Rain“) a temné atmosférické věcičky („I Feel The Same Way Too“), které možná za pár let nebude bavit poslouchat ani samotnou kapelu. Když se vymotám z nemastného úvodu devítiminutové suity „Stranger Than Fiction“, chápu tuhle nejdelší skladbu alba jako poctu tvorbě Davida Bowieho z období „Scary Monsters“ a rovněž také jako hodně povedenou záležitost.

Už úvodní song „Nobody“ opanuje znělý hlas Adriana T.Bella, v němž má kapela schopného frontmana s osobitým a vcelku různorodým hlasem/ projevem, což netvrdím kvůli tomu, že jde o rodilého Brita, ale kvůli tomu, že je prostě dobrý – občas zní sice trochu jako Johnny Cash, jindy jako Nick Cave nebo také Jim Morrison, ale pořád neplatí za vyložený plagiát a ve srovnání s tuzemskou konkurencí má stále náskok. Trochu mi na novince vadí zařazení jakýchsi spontánních nápadů, ze kterých byly narychlo spíchnuté taky-songy s podobou nedodělků („Simple Song“) a tyto zde ještě zřejmě přebírají úlohu odlehčujících hitíků. Z alba není zas až tak moc cítit touha po dosažení určité formy, jako spíš potřeba ze sebe v určitém období spontánně vyždímat všechno nejaktuálnější. Je však znát, že jakmile byly songy venku, nedoznaly dle mého zas až tak moc úprav a ve smyslu uzrávání jim rovněž nebylo poskytnuto příliš času a prostoru. Z tohoto pohledu může kolekce na někoho působit jako sbírka nesourodých motivů přecházejících ve skladby, které (i díky jisté abstrakci) nejdou příliš posluchačovi naproti. 

Hodně se povedla „Odyssey“ s klopýtavým beatem, jemným závojem hammondů a revoluční „fuck you“ náladou. Tuhle věc se nebojím označit za stěžejní moment desky. Celkově bych řekl, že desce nejvíc chybí dohled nestranného člověka zvenčí, protože s dramaturgií je to jako na houpačce a řada skladeb by si zasloužila upravit, zkrátit a nebo vyhodit, ale i tak zde nacházím nějakých šest vyloženě podařených kousků. Vše zakončí synthy-pop úlet „Swan Call“, což je opravdu symbolické. Pokud totiž přistoupíme na současnou řeč kapely, tak jejich nová deska stojí a padá na úletech. Nemůžu říct, zdali jde o nejlepší nahrávku kapely, ale spíš si myslím, že ne. THE PROSTITUTES pro mne znovu zůstávají více zábavní v rovině koncertní.

11.02.2016	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz