THE RACONTEURS - Consolers Of the Lonely

90%

O tom, že Jack White platí za génia a hlavního mluvčího poslední dvacetiletky rockové historie už se napsalo tolik řádků, že mě to přijde až úsměvné, ale po pravdě – je tomu tak. Vlastně jde o to, jak se najednou většina recenzentů dokáže shodnout na výhradně kladném hodnocení u někoho, kdo skládá převážně jednoduché songy, které většinou čerpají inspiraci ze vzdálené historie rocku a blues, nicméně jde rovněž o to, že se tak děje s přesahem a nadstavbou, jenž je schopná absorbovat i nové postupy a impulsy. V případě druhého alba THE RACONTEURS totiž šlo o nejkomplexnější materiál, pod jaký se do té doby Jack White podepsal, neboť svou sólovou dráhu měl tento muzikant ještě před sebou. V Brendanu Bensonovi totiž právě tehdy našel téměř rovnocenného partnera a stejně tak zručného skladatele, jako byl vždy on sám.

Stylizace této skupiny do zvuku legend amerického rocku sedmdesátých let byla dobře známá a velmi snadno rozpoznatelná už na jejich debutovém albu, ale až dvojka představila kapelu maximálně ponořenou do hudby tohoto historického období. Dočkali jsme se zde široké palety skladeb reflektujícím americkou tradici, od přistěhovaleckých tradicionálů, jejichž témata sahala až kamsi ke konci 19.století (však se také skupina vizuálně stylizovala právě tam), přes ostřejší rock´n´roll až po dřevní blues a americký folk. Stejně tak pestré bylo zastoupení použitých nástrojů v jednotlivých skladbách, protože kromě základního rockového vybavení se zde často dostalo do popředí i piano, housle nebo rozličné dechové nástroje, které vydatně přispěly k pestrosti již tak velmi rozmanitého alba. Hlavní silou kapely byla stoprocentní věrohodnost v uctívání rockových tradic, jejich znalost a samozřejmě hromada výborných skladeb, což převálcovalo i mírnou absenci osobitosti ve vyznění hledícím spíše zpět, kterým beztak trpěly v roce 2008 i celé zástupy ostatních retro-kapel.

Vlastně nebýt hlasu Jacka Whitea a rozličných vlivů amerického folklóru, jdoucího kdysi dávno po stezce Michigan-Tennessee, tak THE RACONTEURS znějí jako univerzální soundtrack zlaté éry rocku, tedy počátku sedmdesátých let. Jejich písničky jako by byly známé z vojáky pracně naladěných rozhlasových stanic uvnitř vojenských ležení, kde se posádky americké námořní pěchoty chystaly na své finální vietnamské operace. Ovšem tato skutečnost album „Consolers Of The Lonely“ nijak nedegraduje. Natolik jsou zdejší skladby silné, schopné zaujmout a už Vás nikdy nepustit.

Bez přehánění THE RACONTEURS nahráli vynikající, pestrou a opravdovou rockovou desku, která přebírá své nejlepší vlastnosti z holdu divokých britských kluků, zde vzdávajících hold americké kultuře „Exile On Main Street“ (1972), tedy legendárního dvojalba THE ROLLING STONES. Popisovat detailně tento materiál považuji za věc naprosto zbytečnou, protože tuhle desku si prostě musíte sehnat. Každopádně jen dodám, že takové songy jako je hymna „The Switch And The Spur“ s bohatou dechovou orchestrací nebo epicky vystavěná „Rich Kid Blues“ mne (když to přeženu) dojaly takřka k slzám. Parádní upřímné rockové album.

02.01.2018	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz