THE ROLLING STONES - Beggars Banquet

90%

Rok 1968 značil v případě THE ROLLING STONES přelomové období v mnoha věcech, neboť se situace začala v jistých oblastech konečně tříbit a získávat jasnější parametry (hudební stránka věci), a v jiných záležitostech naopak zamotávat (ta nehudební), neboť život rockových hvězd něco stál a na úspěšné hudebníky se začalo lepit čím dál tím více podvodníků. V prvním a pozitivním případě šlo o nalezení nového směru vlastní tvorby tkvícího v těsnějším sepětí jejich jadrného rock´n´rollu s bluesovými prvky, ale i s americkým country, a zároveň s tím související ukončení koketérie s psychedelií a různými nabubřelými, intelektuálskými a nemuzikálně módními experimenty roku 1967. Směr této nové cestě určil nejen vynikající přímočarý singl „Jumpin´Jack Flash“ z jara 1968, ale i půl roku po něm následující řadové album „Beggars Banquet“, které je do dnes považované za velmi silný začátek nové cesty kapely, převyšující (dle mnohých) minimálně o třídu veškerou jejich tvorbu minulosti.

Do hajzlu s Deccou

Vydání připravované nahrávky však provázely komplikace s mateřskou firmou Decca, protože tamním hlavounům se totiž vůbec nelíbil obal s fotografií ledabyle počmárané toalety. Zákoutí vyobrazené na fotografii jim totiž přišlo nejen dekadentní a nemravné, ale některé graffiti na zdi dokonce výkonný ředitel vydavatelství Edward Lewis považoval za provokace proti své osobě. Je jasné, že pro Jaggera se Lewis brzy stal jednou ze dvou nejnenáviděnějších person. Ostatně problémy s jistými lidmi z branže a autoritami provázely THE ROLLING STONES snad od počátku jejich existence, z čehož vždy vzešlo několik pozoruhodných hlášek doplňujících kostrbaté situace (viz. třeba Keithova legendární věta: „Nejsme žádní starci, úzkoprsá morálka nás nezajímá.“, která zaduněla o rok dříve soudní síní a to ve chvíli, když se puritáni chystali kapelu usmažit stran nalezení několika tablet narkotik v Richardsově domě). Deska  „Beggars Banquet“ nakonec vyšla s náhradním, světle béžovým obalem a to až v prosinci 1968 (tedy asi šest měsíců po prvotních plánech) a slavila velký úspěch, i když asi ne takový jako tomu bylo u konkurenčních THE BEATLES s jejich Bílým albem. Každé další vydání „Beggars Banquet“ už se uskutečnilo s původně plánovaným (a z dnešního pohledu absolutně neškodným) záchodovým coverem.

Ďábel Klein

Problematičtější stránkou tohoto období však byly spory s novým americkým managementem, který (po odchodu Oldhama) pomalu ale jistě přebíral kontrolu nad finančními prostředky kapely a nakonec jí vysál do morku kostí. Za hlavního darekába a vlastně onoho druhého kapelou tolik  nenáviděného člověka je považován newyorský byznysman (protřelý chlap s minulostí židovského sirotka) Allen Klein, přezdívaný „Tlusťoch“, který měl v době svého angažování posílit pozice THE ROLLING STONES za Atlantikem, ale na místo toho si prostřednictvím série nepřehledných smluv a lstí začal pozvolna přivlastňovat veškeré hudební portfolio Stounů, takže z každé nahrávky brzy šly peníze nejdříve do New Yorku, a až z toho pak byla nesoustředěná kapela vyplácena směšnými částkami, což nejprve vedlo k udiveným pohledům teprve se probouzejících mladých britských rebelů (peníze nedorazily ani na zaplacení nového domu Keitha Richardse, ani když se Mickův mladší bratr, velký milovník cest po Himalájích, ocitl kdesi v Kathmandú v problémech) :-), tou dobou už druhým rokem vůbec nekoncertujících. Na to navazovalo dokonce zavření čím dál prázdnější londýnské kanceláře kapely, ale hlavně, několikaletý prohraný soud právě s Kleinem, díky jehož verdiktům ztratili THE ROLLING STONES definitivně práva na veškerou svou hudbu vydanou do roku 1971. Hodně vostré! Vůbec se tedy nedivím Jaggerovu později mnohem vehementnějšímu zájmu o finanční stránku své kariéry.

Co s tím Brianem?

Období „Beggars Banquet“ je posledním, ve kterém lze Briana Jonese ještě považovat za člena THE ROLLING STONES, neboť jeho fyzická i duševní kondice procházela etapou strmého pádu a tak se čím dál méně komunikativní hudebník, který navíc považoval za vysvobozující i to, když byl soudem v roce 1967 shledán „jen alkoholikem“ a ne „přímo feťákem“, začal uzavírat na své usedlosti v Sussexu. Ostatně na Banquetu už hraje velmi sporadicky, jakkoliv se kapela snažila předstírat, že je stále jejím plnohodnotným členem. Tou dobou už i jeho někdejší přítelkyně Anita Pallenberg trávila čas s Keithem Richardsem, a byť byla zpočátku některými členy její přítomnost pouze tolerována, vydržela po boku zlobivého Keitha dalších deset let, což samozřejmě odnesla rovněž závislostí na heroinu. Ohledně tvrdých drog vlastně platí až období nadcházející (tedy 1969-77) za nejhorší, takže i Keith Richards měl i v tomhle směru nejvíce démonické roky před sebou a byl v roce 1968 oproti nevyrovnanému Jonesovi pro Anitu vysvobozením. Jakkoliv se dlouhou dobu jeho spoluhráči snažili Jonesovi pomáhat, vše se řítilo k jeho brzkému konci (viz.příští díl).

Skákající Jack

Životabudičský song „Jumpin´Jack Flash“ platil od začátku za singl, který se vynořil doslova nečekán a vrátil Stounům jejich ztracený švih a hrdost. Důrazná skladba přímočarého charakteru je postavená na Richardsově poloakustickém riffu, výrazném beatu a úsečně frackovitém Jaggerově přednesu. Dodnes platí za jednu z nejlepších skladeb historie THE ROLLING STONES a jednu z největších klasik. Opravdu mám za to, že kapela potřebovala přesně takovou předzvěst své následující desky. Song se však bohužel na albu neobjevil a je tak součástí pouze nejrůznějších kompilačních alb, živáků a výběrovek. Šlo tenkrát o opravdu vymodlený návrat k rockové podstatě, který hudební veřejnost kvitovala s nadšením. 

„Žebrácký“ banket

Pro potřeby chystaného alba byla kapela nahnána do historického salónku jednoho nejmenovaného londýnského hotelu (chtěli sice nejdříve zamluvit Tower, ale na druhé straně telefonní linky se při oznámení totožnosti hostů rozklepal úřednický hlas), kde před fotoaparáty a kamerami kapela pózovala v historických oděvech za stoly prohýbajícími se pod váhou nejrůznějších dobrot. Vše bylo posléze zakončeno bitvou z dortů, bez ohledu na to, že mezi hosty onoho banketu bylo i mnoho důstojně oděných papalášů.

Výtečný producentský nováček

Album produkované Američanem Jimmy Millerem bylo prvním z řady pěti mistrovských kusů od blues-rockových THE ROLLING STONES, tehdy píšících historii a stojících navíc coby legendární předobrazy pozdějších street/hardrockových milníků o generaci mladších kapel. Šikovný producent na něho navázal ještě dalšími vymazlenými alby, aby jeho spolupráce se STONES skončila neslavně, kdy jej, tehdy již závislého na kokainu, pro potřeby nahrávání alba „It´s Only Rock´n´Roll“ v roce 1974 kapela nepovolala. Tou dobou byli STONES sice na vrcholcích vlastní slávy (spíš na mírném ústupu z ní), avšak po stránce vlastní kondice stojící nad srázem heroinové propasti. V případě nadšeně přijímaného Millera měli o šest let později zkrátka pocit, že se jeho invenční potenciál vyčerpal a zmíněné album si jako jediné do té doby produkovali sami.

Samba plná charisma

Když si rozebereme po skladbách album „Beggars Banquet“, viděl bych to asi nějak takto. Vše netradičně odstartují kostrbaté rytmy songu „Sympathy For The Devil“, ke kterým se brzy přidávají opičí Mickovi vzkřeky a později i piáno, aby se skladba nabírající na tempu stala jakousi sambou, zde doprovázející výpravný avšak ostrý pěvecký part hlavního aktéra („Dovolte abych se představil…“ deklamuje Mick Jagger v stále se rozjížděcí a velmi netradiční skladbě, do které až později vstupuje s kytarami Keith). Text vychází z Bulgakovova románu „Mistr a Markétka“ z dob stalinské hrůzovlády v meziválečném Sovětském svazu. Do ironizujícího textu byl posléze přihozen Hitler, Kennedy, temné odkazy na Velkou říjnovou revoluci, a tak vznikla jedna z oněch klíčových skladeb proměny THE ROLLING STONES, z partičky přehrávající šedesátkové halekačky rozdováděným náctiletým děvčatům, v cosi trvanlivějšího a mnohem závažnějšího.

Blues světu vládne

Ospalá „No Expectations“ patří rovněž mezi velké klasiky hrané ještě o dekády později na koncertech. Akustická balada bez rytmiky velmi pozvolna graduje a narůstá skrze protahované bluesové tóny Keithovi kytary svědčící o nezanedbatelném skladatelském i muzikalním růstu dvou hlavních STONES i neodvratitelném příklonu jejich tvorby k americké kultuře. Tento trend rovněž potvrzuje následující country skladba „Dear Doctor“ odzpívaná směšně afektovaným hlasem. Zajímavostí „Beggars Banquet“ je skutečnost, že všech deset skladeb bylo nazpívaných Jaggerem, protože právě Mickův projev na albu prochází mnoha proměnami a potvrzuje svou schopnost operovat v rozličných polohách a odstínech. Je to právě jeho hlas, který utváří náladu a pestrost alba. Následuje houpavá „Parachute Woman“, která má charakter cestovatelského boogie a Mickův hlas zde zní jakoby byl vysílán z tlampačů do dáli venkovské krajiny, vše dokreslují bluesové kytary a zvuky foukací harmoniky. „Jigsaw Puzzle“ je potemnělá bluesová věc velmi pozvolného nostalgického charakteru umocněného navíc volně prostupující klavírní linkou, jenž se prolíná kytarovými tóny, slide-kytarovým sólováním.

1968: Pouliční bojovník

„Street Fighting Man“ je nejlepší song na desce a jde o zjevnou reakci na právě probíhající nepokojnou dobu. Skladba naplnila výzvu mnohých po tom, aby se i THE ROLLING STONES zařadili mezi umělce aktivní v onom generačním politickém boji. Nikdy se nechtěli stát politicky činnými, ale zde se do tématu pouličních nepokojů roku 1968 dvojice Mick Jagger/ Keith Richards plně ponořila a stvořila velmi hrubou skladbu postavenou na polo-akustických riffech a výrazném rytmu, kterou navíc ozvláštnil Mickův nakřáplý hlas přidrzle prodlužující konce slov do podoby, kterou je možné považovat za předzvěst punkového projevu. Ostatně stejně jako na albu chybějící „Jumpin´Jack Flash“ jde o výbornou dynamickou hymnu.

Blues toulavých koček i dělnické třídy

Následná „Prodigal Son“ je jediným coverem na desce (R.Wilkins) a jedná se o folkovou odrhovačku z amerického Středozápadu, která dotváří albu jeho americký country sound. Osmá „Stray Cat Blues“ patří k nejlepším skladbám na desce a jde bezesporu o jednu z nejabstraktnějších záležitostí, zde hozenou do potemnělého velkoměstského světa THE VELVET UNDERGROUND. Každopádně další mistrovská práce dua Jagger/ Richards. Předposlední „Factory Girl“ je oslavou potu, dřiny a těžkého údělu pracující třídy. Svým zvukem skladba znovu zapadá do akustického country stylu a je přímo dělaná tak, aby se uchytila zejména v zámoří. „Salt Of the Earth“ je asi nejvýpravnější píseň, která se rozjíždí poměrně nenápadně, ale obstojně graduje a je v ní užito asi nejvíce aranží a nástrojů, ať už jde o širokou paletu kytar, nejrůznější rytmické nástroje, tak i klavírní aranže. Skladba byla v původní verzi o něco strožejší, ale na apel Anity Pallenberg (diva pravila „Shit“) byla předělána. Ano, zdá se vám to neuvěřitelné? Tehdejší partnerky hlavních tahounů STONES (stejně tak Marianne Faithfull) nebyly jen tak nějaké celebritky, ale měly během formování nového repertoáru slovo a byly přímo zainteresované do posuzování vznikajících skladeb, což byla, vzhledem k tomu jak se vyvíjela situace okolo rockových hvězd a jejich přátel v následujících letech a dekádách, výsada takřka neuvěřitelná. Album je celkově chápáno jako jeden z milníků rockové historie a je mu fanoušky i kritikou vyhrazeno jedno z čelních míst i v diskografii THE ROLLING STONES. Z mého pohledu mu však mírně škodí přílišný vliv country, a tak desku hodnotím v rámci TOP TEN žebříčku alb THE ROLLING STONES jako sedmou v pořadí.

BEGGARS BANQUET  (1968) - 7.místo v TOP TEN žebříčku alb THE ROLLING STONES.

09.04.2018	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz