THE ROLLING STONES - Blue And Lonesome

80%

Když kmetové jako THE ROLLING STONES začnou tvořit řadová alba po desetiletých intervalech, patří to tak nějak přirozeně k jejich věku, ovšem když se až moc nápadně začnou otáčet k vlastním kořenům a hrát písně svých velkých vzorů, černých bluesmanů a všech svých rozervaných předloh z mládí, může i u nich hrozit vlastně vcelku průserový výsledek, jenže něco podobného se nestalo a jejich novinka „Blue And Lonesome“, jejíž součástí jsou právě výhradně bluesové předělávky jejich černošských oblíbenců z padesátých let, ale i ze starších období minulého století, je plná skvělé muziky a působí vlastně velmi autenticky, až by vlastně nevadilo, kdyby kapela nahrávala již jen alba coverů. Ostatně právě THE ROLLING STONES tímto způsobem v roce 1962 zahájili svou dlouho pouť, jelikož jejich první alba se skládala výhradně ze skladeb složených někým jiným, až zhruba v roce 1965 se tandem Mick Jagger/ Keith Richards totiž odhodlal tvořit vlastní věci.

Americké bluesové standardy a obdiv k nim vlastně kdysi dávno Stounům posloužily k rozjetí více než padesátileté a velmi úspěšné kariéry. A když už mají dávno slavní rockeři věk na bilancování, prostě se rozhodli realizovat album složené ze skladeb svých velkých oblíbenců z časů vlastní rozjívenosti a dospívání. Co na „Blue And Lonesome“ upoutává především, je živý feeling, autenticita, přirozenost provedení a především mladické nadšení, s jakým se zde tito někdejší nespoutanci a živoucí legendy rock´n ´rollu vypořádali se stařičkými předlohami. Některé songy dokonce pocházejí až z meziválečného období a tyto písně opravdu působí, jakoby byly nahrány živě, v nějakém oroseném jižanském sále během nekonečného nočního hraní. Nevím jak je to možné, ale chraplák Micka Jaggera dnes opravdu zní jako za mlada a tento energií překypující vizáblík i ve svých pětasedmdesáti letech budí dojem vyjícího floutka, který na sebe dokáže strhnout pozornost celé tančírny. Navíc když zde ustavičně doprovází svůj hlasový part intenzivní hrou na foukací harmoniku, dojem dřevní opravdovosti je umocněn.

Je zážitek poslouchat všechny ty ležérní houpavé songy od Willie Dixona, Howlin´Wolfa, Buddyho Johnsona nebo Little Waltera, ve kterých je zachyceno ono dobové dusno. Ony ty zdejší bluesové postupy, s plechově znějící rytmikou Charlieho Wattse a s neustále štěbetajícími kytarami dvojice Keith Richards a Ron Wood, mají skutečné kouzlo, které nelze vyvolat, pokud by muzikanti dané věci neodehráli s patřičným zápalem a chutí (či nutností odžití). Právě v tomhle tkví síla tohoto alba, je zkrátka poznat, že kapela strašně moc toužila tuhle desku realizovat, tuhle a zřejmě už žádnou jinou.

08.03.2017	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz