THE ROLLING STONES - Hackney Diamonds

90%

Už je to tak, THE ROLLING STONES v roce 2023 stále školí z rock´n´rollu. Dokonce lépe, než tomu bylo v posledních několika (čtyřech) dekádách. Po osmnáctileté studiové pauze vydaná deska nových autorských písní „Hackney Diamonds“ dělá jejich jménu pouze čest. Dokonce dva týdny po jejím vydání sílí hlasy, které tvrdí, že jde o vůbec nejsilnější materiál této kapely od konce sedmdesátých let. Osobně jsem zatím zdrženlivější, neboť je nová nahrávka na světě velmi krátce a k odkazu této kapely přistupuji zjevně citlivěji, ale opravdu to vypadá s „Diamanty z londýnské čtvrti proslulé vysokou kriminalitou“ velmi velmi nadějně.

Po smrti bubeníka a nejstaršího člena Charlieho Wattse tak letošní osmdesátníci, Mick Jagger s Keithem Richardsem, dokázali přijít se songy, které mají zatraceně daleko do vyžilosti. Dva z nich ještě nabubnoval Watts, na zbylých desíti jej zastoupil Steve Jordan. I přes tradiční rockový naturel ze všech songů prýští nadhled, skvělé řemeslo, nevýslovná chuť do života a rovněž také, a to hlavně, všechny esence, které THE ROLLING STONES světu dali ve své nejslavnější etapě, tedy především na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Přesně tohle hodnotím jako největší devízu aktuálního nosiče. Desku posouvá pozitivním směrem především citlivá produkce, za kterou je zodpovědný Američan Andrew Watt, machr o dvě generace mladší, který nedávno proslul úspěšnou spoluprací s řadou jiných hvězd (např. Ozzy Osbourne). Kapele Watta doporučil slavný Beatle Paul McCartney, sám se pak chopil některých basových linek, z nichž ta příslušící ke skladbě „Bite My Head Off“ se dostala na aktuální nosič. Sir Paul však není jediným slavným hostem, na novém albu Stounů účinkují Stevie Wonder, Elton John, Lady GaGa, ale také bývalý parťák Bill Wyman.

Podstatné ve studiu bylo nejen zatížení na tradiční a přirozený sound, ale také na skladatelskou kvalitu ctící odkaz historie THE ROLLING STONES. Všechny skladby mne totiž svým zvukem a pojetím evokují období okolo alba „Sticky Fingers“, tedy raně sedmdesátkový rock ´n´roll s tesknými kytarovými vyhrávkami a barovým honky tonk piánem, nápadnými to prvky amerického rocku vycházejícího z blues. Co udivuje nejvíce, je naprosto luxusní kytarový zvuk, který Stounům v rámci většiny riffů, vyhrávek i akustiky neuvěřitelně padne a dokonale zde naplňuje jejich pravou podstatu. Produkce Andrewa Watta tudíž klade důraz právě na zachycení autenticity a nejpravdivější podstaty této kapely a nesnaží se o nic neočekávaného.

Jaggerův hlas zní dnes sytě a vlastně vcelku mladistvě, jakoby mu snad bylo čtyřicet a nacházel se kdesi na vrcholu sil. Kytarové party Keitha Richardse i Rona Wooda snad nemohly působit vitálněji. Jejich souhra s rytmikou a ležérní prolínání se skladbami v doprovodu piána nemá prostě chybu. I portfolio nových skladeb se dnes jeví o něco rozmanitěji, než tomu bylo třeba v osmdesátých či devadesátých letech. Úvodní „Angry“ je jasný flagboat alba, riffová vypalovačka s krátkým a úderným sloganem, která si dokáže podmanit i lidi nepřímo zasažené fenoménem rocku. Nosné a přímočaré fláky s riffem na první dobrou Stouni vždy uměli, o čemž svědčí klasiky typu „Brown Sugar“, „Start Me Up“ či „It´s Only Rock´n ´Roll“, do jejichž množiny právě „Angry“ náleží. 

Druhá „Get Close“ však za úvodním válem o nic nezaostává a udivuje nejen Jaggerovou hlasovou výrazností, bonvivánským kytarovým štěbetáním tandemu Keith/Ron, ale i bravurním saxofonovým sólem v závěru. Krásný zvuk nahrávky si člověk uvědomuje každou vteřinou v rámci poloakustické „Depending On You“, zejména je to patrné z líbezných slide-kytarových vyhrávek probleskujících spoza Jaggerova hlasu. Ostatně právě tahle věc u mne po několika posleších hodně narostla a reprezentuje to nejlepší na desce. „Bite My Head Off“ je asi nejtvrdším kouskem, klasicky rvavý rockec, vedený v rychlejším tempu má potřebnou chytlavost a prospívá energetické složce celku. Chytlavou „Whole Wide World“ je možné považovat rovněž za údernou položku, avšak zde je využita nápadně rovnější strojová rytmika ve stylu New Wave, takže výsledek trochu připomene styl BLONDIE z konce sedmdesátých let, ale není to špatný úkrok, zvlášť pak když je refrén chytlavý. Mírnou „Dreamy Skies“ opanuje afektované frázování Micka Jaggera v opojení americkým venkovem a country kytarovou akustikou.

Jednou z nejhitovějších písní je „Mess It Up“, ta má charakter zpěvnější vypalovačky nabízející navíc i popově kabaretní kouzlo, které tkví v jemnějších aranžích a její lehce tanečnější podstatě. Mou oblíbenou skladbou se nakonec stala „Live By The Sword“, což je na riffech a piánu postavený hrubý rockec, jak z nejlepších časů této kapely. Tenhle song si opravdu užívám, dost možná také proto, že působí jakoby patřil do roku 1971. Osobně tohle beru jako pochvalu, neb jeho energie je důkazem nadčasovosti této hudby. Největší úspěch však nakonec věštím songu „Drive Me Too Hard“, kde je velký potenciál hitovosti a zabodování v celosvětovém měřítku. Prakticky poloakustická a líbivá kytarová věc má sílu oslovit širokou veřejnost. Uvidíme za rok či za dva. 

Pokračujme dál. V poněkud unavené bardovské skladbě „Tell Me Straight“ se výjimečně chopí vokálních partů Keith Richards, aby následně přišel na řadu prostřednictvím „Sweet Sounds Of Heaven“ další z vrcholů nahrávky, který potvrzuje stále vynikající skladatelskou připravenost Stounů. Bluesový, překrásnými tóny až snově polstrovaný sen, kde Mick Jagger rozehrává duet s Lady GaGa, a za nimi úřaduje Keith, Ron i Stevie Wonder, se, dle mého, zařadí do zlatého fondu této kapely. Tohle je ta pravá esence sedmdesátek. Album zakončuje symbolicky píseň „Rolling Stone Blues“, neotesaná klasika Muddyho Waterse, která by se jinak hodila spíše na album předělávek z roku 2016 „Blue And Lonesome“. Její zařazení vnímám spíše jako zdravici i poděkování.

THE ROLLING STONES přišli s velmi autentickou, vitální a výborně znějící deskou, po všech stránkách naplňující jejich historický odkaz. S deskou, kde je spousta silných skladeb, o kterých bych řekl, že by je od nich ještě v nedávné době nikdo nečekal. Jestli je tohle jejich nejsilnější deska od konce sedmdesátých či počátku osmdesátých let, to vážně netuším, mám totiž rád i alba „Some Girls“ (1978) a „Tattoo You“ (1981), ale patrně právě s nimi bude novinka tvořit triumvirát toho nejlepšího, co kapela nahrála od poloviny sedmdesátých let. První dekádu 1964-1974 považuji a stále považovat budu za nedostižnou.

31.10.2023	Diskuse (28)	Stray janpibal@crazydiamond.cz