THE ROLLING STONES - Some Girls

100%

Polovina sedmdesátých let zastihla THE ROLLING STONES ve stavu jakési prapodivné roztříštěnosti a letargického hledání nového směru. Pokud by Mick Jagger tehdy nad vším nedlel, jen stěží by v té době u nich docházelo, a nutno přiznat že s opravdu vzácnou pravidelností, k nahrávání stále nové a nové muziky. Stejně ale jde (v případě let 1974-77) o období, o kterém se jen velmi těžce něco pozitivního píše. Řada lidí STOUNY již tehdy považovala za přežitou kapelu, která ztrácí dech, nemá co nabídnout a pomalu se dá řadit mezi dinosaury na odpis. Navíc komplikace způsobené nejen Keithovou drogovou závislostí se začaly dostávat stále více do popředí. Během amerického turné v roce 1975 dokonce došlo k situacím, kdy Jagger musel v šatně promlouvat Richardsovi do duše, aby kytaristu vůbec dostal na pódium: „No tak chlape, seber se, musíš se tam přeci objevit“. A Keith, připomínající stále více exhumovanou mrtvolu, se pomalu ale jistě stahoval do svého světa a o záležitosti ohledně fungování kapely projevoval stále menší a menší zájem. Není tedy divu, že album „Black and Blue“ (1976) je považované za jejich nejslabší v celých sedmdesátých letech. Přesto však jde o obstojný kus hudby, který je vyšperkován vstupy těch nejlepších machrů v oboru (účast mimo jiné znovu i Billy Prestona, znamenitého klávesisty).

Black and Blue - album plné kompromisů

I díky Jaggerovi tehdy rostl vliv funky a soulové hudby na zvuk THE ROLLING STONES, což rmoutilo zejména rockerskou obec, která byla zvyklá na jiné standardy, ale Richards byl mimo, nedalo se nic dělat. Chtěl snad prostřednictvím některých písní Jagger hbitě zareagovat na dobovou horečku taneční hudby? Při vší úctě k němu je však nutné dodat, že právě sóla a vstupy kytar, jakkoliv zde méně časté, byly prostě znovu parádní a výsledek posouvají. Kytarista Ron Wood, který odjel ono předešlé americké turné, byl ve studiu již přítomen, ale v době nahrávání „Black and Blue“ mu ještě nebylo oficiálně přiznáno členství, neboť teprve čekal na rozpad svých FACES. Nicméně Keith si s Ronniem muzikantsky i lidsky sedli a vytvořili znamenitý tandem. Z nahrávky nakonec vzešly dva velice úspěšné singly „Hot Stuff“, jakési funkové pseudo-disco, a prapodivný slaďáček „Fool To Cry“ pojednávající o otcovské lásce, tak jako tak - pachuť po dodání čehosi pro THE ROLLING STONES vlastně docela nemístného zůstala, zvlášť když deska obsahovala snad jen jedinou rockovou vypalovačku bez spekulací – „Hand Of Fate“. Zpětně je jasné, že album „Black´N´Blue“ dopadlo nevalně právě díky Richardsově nezpůsobilosti o čemkoliv déle přemýšlet a cokoliv ovlivňovat.

Přestřelka s novou generací

Přestože hodně lidí posílalo legendární kapelu na propadliště dějin (např. SEX PISTOLS, jen krátce po svém zviditelnění, prohlásili, že to THE ROLLING STONES měli zabalit už v roce 1965), jejich turné sklízelo rekordní návštěvy (např. šestkrát po sobě v jednom týdnu vyprodaný obří londýnský sál Earl´s Court). Co na tom, že koncerty působily tak trochu bez překvapení a v jistém smyslu líně, když obliba Kamenů dosahovala nejvyšších možných met. Mick Jagger tehdy na tiskovce potvrdil svou aroganci, když londýnský koncertní svatostánek nazval nejhorším pisoárem na světě. Je však pravda, že v Británii to tehdy byli snad jen oni a nové hvězdy QUEEN, kdo hájil zástavu klasického rocku před nezvedenými náctiletými floutky z nastupující anarchistické scény. Mezi tím vším holedbáním však brzy dostala tištěnou zápletku i přestřelka mezi Mickem Jaggerem a Johny Rottenem, který se údajně chlubil, že Mick nedávno na punkové objevy krátce čekal před jejich zkušebnou, aby zůstal ignorován a po chvíli nasedl do taxíka a odjel, na což překvapený Jagger v bulvárních tiskovinách kontroval, že to celé je naprostý výmysl, protože se v sedmdesátých letech ještě nestalo, aby na někoho na King´s Road čekal, zvlášť pak ne na podobné zoufalce.

Keith a nejbolestivější roky

Jen velmi v krátkosti. Na probíhajícím evropském turné roku 1976 vozil Keith Richards svého syna Marlona sebou a snažil se mu, na místo po-koncertních večírků minulosti, plně věnovat, nejednou tak byla na podlaze kytaristova hotelového pokoje rozprostřena obří autodráha. Zpětně fascinuje denní rozvrh otce, tou dobou závisláka na heroinu, a s ním v autě cestujícího velmi bystrého sedmiletého chlapce, všechny ty rozhovory o nově se vyjevujících zemích, hraniční kontroly na stále ještě rozděleném kontinentě, odbočky na dálniční odpočívadla a Keithovo nutné aplikování dávek, po kterých byl údajně mnohem použitelnější než bez nich. Všechno spělo k naprosto devastujícímu konci, zvláště když si představíte, že Anita Pallenberg, zůstávající tehdy doma ve Švýcarsku s jejich dcerou Angelou a nově narozeným synem Tarou, na tom bylo ještě o dost hůře a čelila návalům hysterie, paranoi a nevypočitatelného chování. Když právě v době probíhajícího evropského turné STONES, v Ženevě Tara náhle zemřel na chřipkový virus, znamenalo to definitivní konec Keithova desetiletého soužití s Anitou. Dcera Angela byla převezena k Richardsově matce do Británie a kytarista sám zahájil dlouhou sérii z počátku neúspěšných pokusů o zbavení se závislosti, přičemž ty poslední a úspěšné byly učiněny až v roce 1979, a byly uskutečněny prostřednictvím jakési černé skříňky, která mu v době absťáku dávala elektro-šoky.

Torontský zátah a rockové bláznovství paní Trudeauové

Mezi tím však došlo v únoru 1977 i ke Keithovu zatčení a obvinění z přechovávání heroinu a kokainu, když byl jeho hotelový pokoj v kanadském Torontu v brzkých ranních hodinách obklíčen a převrácen policií naruby. Celá záležitost měla i pikantní bulvární rozměr, protože v době několika denního pobytu STONES v Kanadě, v tomtéž hotelu bydlela i manželka tehdejšího kanadského ministra Margaret Trudeau. Přestože média spekulovala o jejím románku s Mickem Jaggerem, tehdy rovněž velice nezdravě vypadajícím a jako v transu se pohybujícím tam a zpět na lince: New York – Toronto, ve snaze uzavřít tu nechutnou záležitost s Biancou, tím pravým důvodem zájmu paní Trudeau byl prý údajně nakonec kytarista Ron Wood. Torontský případ měl zdlouhavou soudní dohru, po které Richards zahájil svou nakonec přeci jen úspěšnou odvykačku. Vše kolem kapely se tehdy dělo v naprosto hektickém sledu a tak na muzikanty, přes všechny dobové zádrhely a skandály, již čekalo vyhlášené pařížské Pathé Marconi studio, kde vzniklo nejlepší album THE ROLLING STONES po dlouhých šesti letech a vlastně i album po dlouhé době nejúspěšnější, neboť se jej hned v prvním roce celosvětově prodalo na osm milionů kusů.

Disco made by STONES

Deska „Some Girls“ (1978) se totiž konečně vymykala jakési „sedmdesátkové průměrnosti“, s tím související skladatelské pohodlnosti a konečně dostala zkušené rockery do životaschopného laufu, s novým zvukem, civilní džínovou/tričkovou image a impulsy v podobě nových hudebních trendů se z THE ROLLING STONES zkrátka stala kapela, jakou jí do dnes známe. Tou dobou již uvrtán v rozvodovém řízení navštěvoval Jagger vyhlášený a vesměs snobský newyorský disco klub Studio 54, kde jej zaujal nejen populární hudebně-taneční směr, ale i atmosféra večírků, kde se stala prostopášnost a povrchnost normou. Z houfu dobových celebrit se zde nakonec seznámil se svou budoucí chotí, modelkou Jerry Hall, zatímco Keith zprvu podnik odsoudil jako ten, kde vám akorát polonazí gayové mávají před ksichtem lahví šampaňského. I ten se zde však o rok později seznámil se svou nastávající - Patti Hansen. Vlivem návštěv ve Studiu 54 si tedy oba usmysleli, že podobné prvky hudby užijí i na následující desce THE ROLLING STONES, a tak vznikla hitovka „Miss You“, která celé album otevírá a o které Keith Richards rád tvrdí, že je to ta nejlepší diskotéková věc, jakou kdy složila rocková grupa. Na skladbě zaujme výrazný groove, skvělý a průrazný zvuk a rovněž vstupy dechové sekce (báječné saxofonové sólo) a kytar, které si klestí cestu skrz funkové podloží. Každopádně se jednalo o obrovský hit. Když tak skladbu poslouchám, mám za to, že značně ovlivnila pouhý rok na to vycházející album kapely KISS „Dynasty“. I díky úspěchu „Miss You“, bylo album „Some Girls“, jako jediné album za celou kariéru THE ROLLING STONES, nominováno na Grammy.

„Muzikálnější punk-rock“

Zbytek nahrávky už byl proveden v rockovějším duchu a sice docela různorodého zaměření, takže album nakonec platí za eklektickou záležitost, o které se dá říct - co song, to nezaměnitelný originál. Druhá v pořadí byla punkovka „When the Whip Comes Down“, prostřednictvím které STONES reagují na britskou horečku „fuck you přístupu“, syrovosti a odpovídají tak mladší generaci na jejich názor, že THE ROLLING STONES již dávno patří do starého železa. Skvěle šlapající song totiž hovoří o opaku, naopak kapele ona hrubější stavba a kytarová důraznost dvojice Keith Richards/ Ron Wood svědčila jako dlouho ne a vymanila ji z příliš bluesové a stále nápadově vyprahlejší tvorby poloviny sedmdesátých let . Na albu byly ještě další songy, o kterých lze mluvit jako o těch, které nějakým způsobem reflektují dobovou oblibu v hrubém neotesaném rock´n´rollu – např. na rovném beatu Charlieho Wattse stojící „Lies“, smělá rokenrolovka „Respectable“ nebo závěrečná Jaggerova nazlobenost „Shattered“ mají v sobě onen pouliční prvek neotesanosti a reagují na punkové dění, navíc jsou to skladby znamenitě aranžované, které ozvláštňují tu a tam i jiné motivy než jen touha kytaristů po hrubých riffech či zabrání si největšího prostoru.

Deska eklektických perliček

Skladbou samou pro sebe je nádherná předělávka „Just My Imaginations (Running Away With Me)“ od soulového dua THE TEMPTATIONS, které zkraje sedmdesátých let náleželo ke scéně okolo detroitského vydavatelství Motown. THE ROLLING STONES se podařilo ze skladby udělat výtečnou street rockovou věc, dostatečně ležérní, kytarovou a vesměs chytlavou, které je vlastní i poutavá atmosféra. Titulní „Some Girls“ z mého pohledu představuje to nejprůměrnější, co se na albu nachází, ale i tak jde o velmi slušnou záležitost, protože houpavý song bluesového ražení vlastní stavbu doslova ideální pro koncerty, kde je značný prostor pro kytarové exhibice a prodlužovačky či představování hudebníků. „Far Away Eyes“ je další z řady kouzelných country balad od dua Mick Jagger/ Keith Richards, prostřednictvím kterých vůdčí dvojice tak ráda vzdávala hold americké kultuře a folklóru. Poetická skladba však nenabízí jen snůšku klišé, ale má opravdové kouzlo. V lecčems tak připomene nejsilnější etapu THE ROLLING STONES, tedy zhruba někdy v době jejich bestselleru „Sticky Fingers“ z roku 1971.

Rozlučka s úlety

Prostřednictvím „Before They Make Me Run“ jako by se Keith Richards vyzpívával ze všech svých průserů a peripetií s policií a muži zákona obecně, kteří na něj po celou dekádu pořádali honičky. Svým způsobem je skladba připomínkou torontské aféry, kde byl kytarista za přechovávání zakázaných látek zadržen, uvězněn a na kauci posléze propuštěn. Skladba zpětně značí definitivní Keithovo rozloučení s nezřízeným životem a je nesmazatelným štemplem za jeho divokou minulostí. Nejlepší položkou alba je (dle mého) bezesporu píseň „Beast Of Burden“ hozená do jemnější a vesměs výpravnější soulové podoby. Skladba určitě patří ke chloubám skladatelského dua Jagger/ Richards a dokonalé je na ní takřka všechno: nadžánrovost, Jaggerovo afektované hlasové podání i pestře štěbetající instrumentace. Velmi oblíbenou položkou nahrávky se pak stala i závěrečná „Shattered“, která však byla výše již zmíněna v souvislosti s několika drsnějšími vály připomínající punkovou horečku. Album „Some Girls“ je zpětně považované za zřejmě zcela poslední geniální dílo od THE ROLLING STONES a rovněž poslední dílo, na kterém muzikanti pracovali ne úplně bez drog. Verdikt tedy zní…

Some Girls (1978) – 4. místo v rámci TOP TEN alb z diskografie THE ROLLING STONES.

31.05.2018	Diskuse (11)	Stray janpibal@crazydiamond.cz