THE SMASHING PUMPKINS - Aghori Mhori Mei
Bude nové album pro SMASHING PUMPKINS znamenat štastnou třináctku?
No, minimálně nebude nešťastnou. Řekl bych, že je to jejich nejlepší
zářez od alba „Zeitgeist“ v roce 2007, a po dvou nemastných a neslaných,
presynťákovaných albech „Cyr“ a „rockové opeře o třech dějstvích“ „Atum
act I/II/III“, značí návrat ke klasické písničkové formě stojící primárně na
kytarách. Jak se sám velký Billy vyjádřil, chtěli se vrátit na začátek,
tvořit ve stylu prvních alb ze začátku devadesátek. Ale zároveň nechtěli
sklouznout do laciného retra nebo parodie sebe sama.
Konec roku
2023 pro kapelu znamenal i menší obměnu sestavy a návrat ženského
elementu, i když teda jen do rozšířené, pro živé hraní určené
konstelace. Po 15 letech kapelu opustil kytarista Jeff Schroeder a jeho
místo zaujala pohledná Kiki Wong. O basu se pořád stará Jack Bates. No a
tvrdé jádro zůstává neměnné. Billy Corgan, James Iha a Jimmy
Chamberlin.
Novinka „Aghori Mhori Mei“ vychází relativně
nenápadně, bez úvodních singlů. Sice už poslední 2 roky prosakovaly
náznaky, že „Dýně“ něco chystají, ale žádné velké promo kolem toho
neproběhlo. A myslím, že nejen pro mě je to celkem příjemné
překvapení. Složili 20 skladeb, 10 z nich vybrali a nahráli na album. S
Billym Corganem ho produkoval Howard Willing. Výsledkem je rozumných 44
minut, zajímavý zvuk, minimum megalomanství (až se divím, jak se dokázal
Billy krotit) a velice civilní vyznění se slušným drivem. Album zatím
vyšlo jen digitálně, fyzické nosiče mají následovat až v listopadu. No
jo, nová doba. Najdou se samozřejmě i některé stinné stránky, nebo jak
se říká v businessové sféře, potenciály pro zlepšení do příště. Jimmy
Chamberlin, kterého považuji za jednoho z nejlepších rockových bubeníků
historie, hraje až bolestně na jistotu. Dokonce i v mixu jsou ty bicí
trochu upozaděné, což je škoda, protože jinak mají velice hezký zvuk.
Melodicky jsou skladby lehce rozplizlé, nejsou tam žádné jasné a výrazné
hitovky, které by rozskákaly davy v kotlech pod pódiem jako za časů
„Bullet With Butterflie Wings“. No a pak ty proklaté synťáky… Billy je v
několika písničkách na album přece jen propašoval, a já tu jeho zálibu v
levném osmdesátkovém zvuku prostě nesdílím.
Pojďme teda na
silné stránky. Začnu Billyho hlasem. Ten chlap snad nestárne. Jednak
fyzicky, letos slaví kulatiny, 60, jednak hlasově. Ok, možná už není tak
agresivní a nasraný jako v době alba „Machina“, ale jinak je to pořád
ten typický, lehce nervní, absolutně nepopový hlas a zároveň trademark
SMASHING PUMPKINS. Na můj vkus je zpěv v mixu možná o trochu víc vepředu
než je nutné, ale to jsou už drobnosti. Album je zároveň docela pestré.
Od téměř indie rockové „Who Goes There“, připomínající jiný Billyho
projekt ze začátku tisíciletí ZWAN, přes rockovější věci jako otvírák
„Edin“ až po téměř metalové „Sicarus“. Některé riffy skutečně znějí jako
moderní reinkarnace osmdesátkového heavy/power metalu, kterého je
kapelník velkým fanouškem. Z tohoto pohledu mi album lehce připomíná
kolekci „Mellon Collie And The Infinite Sadness“, kde taky snad kromě
gangster rapu a tvrdého techna využili všechny známé hudební styly.
Zvuk
obecně samozřejmě stojí na kytarách, které znějí moderně i retro
zároveň. A jsou slušně tvrdé. Kompozičně pestré album nabídne jak
relativně jednoduché tříminutové skladby, tak i komplexnější a
propracovanější kousky, jako třeba zmíněný otvírák „Edin“ s délkou
téměř sedmi minut. Masivní kytarový riff s feelingem BLACK SABBATH podpořený v některých pasážích cinkavou vyhrávkou ve stylu
alternativně rockových COLLECTIVE SOUL. Máme tu i sólo, dokonce i nějaké
elektronické zvuky v pozadí. Druhá „Pentagrams“ nás posouvá náladově do
období alba „Adore“. Tady jsem ochoten ty (proklaté) synťáky vzít na
milost, protože jsou rozumně zakomponované jako podpora skvělé basy a
alternativně metalových kytar ve stylu pozdních A PERFECT CIRCLE.
Třešničkou na dortu je pak nádherné prog-rockové sólo. Nemůžu se ale
zbavit dojmu, že nebyl naplno využit produkční potenciál nahrávky. Třeba
v takové „War Dreams Of Itself“. Má to slušný nosný riff, zajímavou
strukturu, dokonce i celkem fajn melodii. Ale jakoby tomu něco chybělo,
něco co tu písničku pořádně nakopne, co vás vtáhne do děje, co vám
vypálí mozek. Něco, co by jí posunulo z kategorii „fajn“ právě do
kategorie „bomba“. Tomu se naopak přiblížila předposlední „Sicarus“,
která zní jako mix pozdních TOOL s BILLY TALENT. Dát tomu trochu
údernější refrén a byla by to parádní pecka. Tvrdší věci považuji za
silnější část alba a klidně bych jich uvítal ještě více. Jsou i obecně
delší, je v nich více prostoru na budování atmosféry a instrumentální
tvořivosti. Naopak u měkčích songů má Billy tendence znít lehce
pateticky a přesládle. Poslední synťáková balada „Murnau“ se mi vyloženě
nelíbí. Místo ní přihodit 2-3 tvrdší věci z původní kolekce, které se
na album nedostali a možná bych šel s hodnocením výše.
Jestli mám srovnat novinku s aktuálním počinem dalších velikánů devadesátek, PEARL JAM, tak za mě vítězí SMASHING PUMPKINS. Ale spíš technicky a na body. Návrat ke kytarám jim jednoznačně sluší, o tom žádná. Někdy prostě není potřeba věci komplikovat a stačí dělat to, co umíme nejlíp.
| 13.08.2024 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
