THE SMASHING PUMPKINS - Cyr

80%

Asi překvapím, ale mě se tohle album vlastně líbí. I když bude řada příznivců devadesátkové alternativy a kytarovek skřípat zubama, mám za to, že synthy-popový kabátek a uhlazenější projev Corganovým THE SMASHING PUMPKINS vlastně sluší. Trochu sice zamrzí absence typické holčiny u baskytary, ale jinak mohu říct, že se jedná o nejcharismatičtější sbírku skladeb od této kapely za hodně dlouhou dobu a to i přesto, že 20 nových písní na ploše 72 minut znamená objemnou záležitost i pro příznivce dávných poslechových maratónů z devadesátých let. Zde jsou tedy mé dojmy shrnuty v několika odstavcích...

Pronikavě nepříjemný hlas Billy Corgana zdá se být stále hlavním poznávacím znamením. I kdyby snad kapela namísto kytar a synťáků sáhla po trumpetách, vždy to bude o něm. Na druhou stranu se zde podařilo docílit mnohem větší posluchačské vstřícnosti, uhlazenějšího projevu a osmdesátkové radio-friendly líbivosti. Může za to přímočarý ráz písní, jejich melodika, nebo aranže plné ženských vokálů a jiných zajímavostí. Určitě jde o album, které rozdělí fanouškovskou základnu na dva tábory. Mám však tu výhodu, že jsem kapelu v devadesátkách nežral a tak mě synteticky nazdobený sound a její dnešní chytlavost nevadí. Není totiž vůbec na škodu, zvlášť když je vše provedeno se zaujetím a opravdovým citem. Dovedu si představit, že příznivci z nejslavnější éry budou ohrnovat nos, přeci jen k BLONDIE měli THE SMASHING PUMPKINS vždy poměrně daleko, nebo se to alespoň v dobách prvních alb zdálo. Svým způsobem budu staré fans chápat, asi bych také nekousnul, kdyby s klávesovou deskou přišli například... ALICE IN CHAINS.

Výhodou „Cyr“ je skutečnost, že vlastní docela dost povedených písní, díky kterým mají Corganovci konečně šanci oslovit posluchače nové a zahájit úspěšnější etapu, než tomu bylo v případě předchozí dvacetiletky. Ze skladeb vážně cítím charisma a nevyhasnutý skladatelský potenciál, takže je zde šance na zrod nové generace fanoušků. Zázraky se snad ještě pořád mohou dít. Dám příklad: Britští STATUS QUO, od šedesátých let až do počátku let osmdesátých prosluli coby stadiónový boogie rock´n´roll postavený na kytarách, po éře úpadku přišli nakonec v roce 1986 se změnou v podobě „In The Army Now“ a získali si přízeň nové, jejich hudbou dosud nezasažené generace prostřednictvím mnohem popovějšího, na klávesách postaveného materiálu. Proč by se něco podobného alespoň z části nemohlo povést právě THE SMASHING PUMPKINS? Zpětně uznávám, že „Mellon Collie And The Infinite Sadness“ z roku 1995 je znamenitá, generační deska, ale od jejího vydání uběhlo 25 let a já nikdy za tu dobu neměl podobnou chuť do opakovaného poslechu jejich písní než právě nyní. Díky novince, samozřejmě.

Když dáte tomuhle maratónu šanci, brzy začnete objevovat ony písňové klenoty. Tak třeba já si zrovna užívám „Confessions Of A Dopamine Addict“, tedy dle prvních poslechů nepříliš chytlavé skladby, která však záhy odhaluje mistrovskou práci s harmoniemi a lyrikou, či jejich vzájemným propojením. Co ve prospěch „Cyr“ hraje ve všech směrech je uvěřitelnost a opravdovost, jakoby ty skladby skládal Billy pouze na španělku, tak aby byly hratelné všude a v jakékoliv podobě. Zbavené hloupostí, posíleny v tom důležitém. Desce však věřím i to, že je za ní soustředěna práce celé kapely. Dočasným problémem se tak jeví pouze obří délka a fakt, že skvělé skladby jsou zde namíchané s některými slabšími. Naštěstí těch slabších postupně výrazně ubývá a posluchač se valné většině alba dostane na kloub. Pokud jste však nikdy nebyli příznivci metallicovské epopeje „Load/Reload“, možná je třeba říct, že uhlazení a kultivovaní THE SMASHING PUMPKINS asi nebudou pro vás.

K nahrávání „Cyr“, které si vzal produkčně na triko sám Billy Corgan, byl dokonce přizván James Iha, staronový kytarista ze zlatých časů, který se na hodně let kamsi zdekoval. Vynikající bubeník Jimmy Chamberlin je již dávno stálicí a to i když své umění nemůže v nové synthy etapě naplno předvést, neboť vyznění materiálu nevyžaduje jeho bouřlivost a sílu. Rytmika je zde z nemalé části naprogramovaná. Pořád tu jsou fláky, kdy Jimmy jede rovně jak dobře namazaný stroj a jeho hra potvrdí alespoň setinovou přesnost. Corgan na něj ostatně vždycky spoléhal. Posledním členem aktuální sestavy je Jeff Schroeder. Ten je již přes deset let spolehlivým Corganovým parťákem a všestranným kytaristou. V rámci aranží bylo využito i služeb dvou hostujících vokalistek – Katie Cole a Sienna Swan, které umožnily některým písním dostat do sebe (prostřednictvím žádoucího ženského elementu) vyšší barvitost a hlubší atmosféru.

THE SMASHING PUMPKINS se údajně nechali inspirovat post-punkově syntetickým zvukem ranných osmdesátek a kapelami jako JOY DIVISION nebo SIOUXIE AND THE BANSHEES a musím říct, že jim to sluší, neboť se nesnaží napodobovat své předlohy, ale naopak nové ingredience propojují se svým typickým výrazem. Vždyť taková balada „Dulcet In E“ má kouzlo starých časů a dává vzpomenout dokonce na nejslavnější písně historie kapely. To samé lze říci i o atmosférické suitě „Black Forest, Black Hills“, která má, i díky ženským back-vokálům, potenciál uhranout na hodně dlouho. Úvodní vypalovačka „The Color Of Love“ a ještě o něco zdařilejší hitovky jako  „Wrath“ nebo titulní „Cyr“ jsou strojovým rytmem ukotvené a ve směs melodické jízdy na trase start-cíl. Podobně chytlavých, dobře šlapajících rockových songů s výraznými vstupy kláves je zde dost. Jedním z vrcholů je třeba krásná „Ramona“, jejíž refrén si zkrátka budete s druhým poslechem již prozpěvovat a nebudete jej schopni dostat z hlavy. I to je devíza Corganovi skladatelské práce. Když se zakousne, nepustí.

Velmi zajímavou písní je „Purple Blood“, která v sobě spojuje zasněnost, špičkovou práci s harmoniemi, jejich neotřelost a melodický potenciál. Určitě se jedná o další z vrcholů alba. Zaujme „Wyttch“ prostoupená scénickými smyčci a dramatickým groovem, který z ní činí jednu z nejdravějších položek kompletu. Skladatelská vyspělost je vlastní i jemnějším kouskům jako „Starrcraft“ nebo „Hidden Sun“, které by za jiných okolností mohli nudit, ale této kapele se podařilo jim dát takový náboj, že jsou prostě výtečné. Ostatně, tohle se dá vztáhnout na celý materiál. Určitě bych kapelu šmahem neházel do synthy-popového ranku, Corganovci sice zůstávají stále v oblasti uhlazenějšího rocku, ale jejich práce má hloubku a vrstevnatost, stejně jako potenciál dlouhověkosti. Věřím, že tohle album si své příznivce najde a ti, kteří mu dají šanci, budou po pár dnech odměněni.

14.12.2020	Diskuse (49)	Stray janpibal@crazydiamond.cz