THE SMILE - Wall Of Eyes + Cutouts
THE SMILE je jedním z mnoha dalších projektů, v kterých se realizuje Thom Yorke. Tentokrát si vzal z domovských RADIOHEAD do party i Jonnyho Greenwooda a trio pak doplnili o bubeníka Toma Skinnera. Ten byl jako ročník 1980 v dospívání fanouškem grunge a i tvrdé metalové hudby, pak se ale dal svézt z této (správné) cesty do bludiště experimentálního jazzu, kde se docela úspěšně etabloval a platí tam za signifikantní jméno. Znali se s Jonnym z minulosti, když spolupracoval na jeho soundtracku pro film „Mistr“ (The Master). Thom a Jonny si pak tak nějak spravedlivě podělili zbytek nástrojů a oba hrají jak na kytaru, tak basu i klávesy. Kapela sice vzniká kolem roku 2018, ale intenzivněji začali fungovat a tvořit až v průběhů covidových lockdownů v letech 2020-2021. První desku „A Light For Attracting Attention“ pod taktovkou dvorního producenta RADIOHEAD Nigela Godriche vydávají v květnu 2022. Album pozitivně rezonovalo jak mezi fanoušky, tak i kritiky. Vykročilo od domovských RADIOHEAD do další zatím neprobádané dimenze, začalo rozvíjet nové výrazové prostředky a vyrukovalo s celkem jasnou a svébytnou formou. Zmíněný jazz hraje v jejich stylu velice důležitou roli, ale bylo by příliš zjednodušující, a taky nepřesné, popisovat je jen jako jazzrockovou kapelu. Naopak, jazz je pouze jedním ze stavebních kamenů, i když velice významným. Do své tvorby vnášejí vše od experimentálního art rocku, přes psychedelický rozměr, strojově elektronické pasáže, ambientní atmosférické plochy, teatrální orchestrální aranže, post-rockové snění nebo třeba prog-rockovou výpravnost a ozdobnost.
Nástupcem prvotiny se stala v lednu 2024 vydaná dvojka „Wall Of Eyes“. A ještě v říjnu následovala možná trochu překvapivě i trojka „Cutouts“. V podstatě zde zopakovali model z nahrávací session „Kid A/Amnesiac“, kdy rozsáhlý materiál rozdělili do dvou samostatných alb. Jako producenta protentokrát zvolili Sam Petts-Daviese, se kterým už v minulosti spolupracovali s domovskými RADIOHEAD, a který se jako zvukový inženýr podílel na nahrávkách RED HOT CHILLI PEPPERS a Rogera Waterse, nebo spoluprodukoval zatím poslední nahrávku amerických WARPAINT. Nahrávání samotné pak probíhalo opět na místech dobře známých fanouškům RADIOHEAD – Greenwoodovo studio v Oxfordshire a londýnské Abbey Road.
Obě alba mají samozřejmě špičkový zvuk, propojení živých nástrojů a strojově generovaných zvuků je absolutně přirozené a hladké. Někdy je skutečně těžké určit, kde jedno končí a druhé začíná. Ono je to ale ve finále asi jedno, stačí si to vychutnávat. Obě alba nabídnou deset skladeb, a i velice podobnou stopáž. První je přístupnější, songy na něm se více blíží klasické písničkové formě a díky tomu rychleji prostoupí do vědomí posluchače.
Druhé je experimentálnější, rozervanější, možná i trochu temnější a vážnější. Kdo hledá primárně kytarové album, může klidně hledat dál. Kytary tady sice jsou, a není jich málo, ale zdaleka nehrají první housle. Více do popředí vystoupí v některých math-rockových, nebo jazzové stupnice imitujících segmentech. Basové party samozřejmě nedosahují geniality Colina Greenwooda, ale pánové Thom a Jonny vůbec nejsou marní.
Co ale na první dobrou upoutá pozornost jsou bicí. Stejně jako mě to fascinovalo u debutu, teď jsem znova hypnotizován tím na první poslech nesystematickým, chaotickým a nekontrolovaným shlukem úderů generovaným ADHD ne-hudebníkem, který se posadil za bicí soupravu a v tom momentu ho ještě potkal epileptický záchvat. Takhle nějak to ale zní jen pro nás neznalé, ješitné rockery. Dámy a pánové, tohle je vysoce sofistikované jazzové bubnování. Technicky je to úplně jiná dimenze, rytmika, groove, dokonce i specifický zvuk s jemnějším a extra suchým rytmičákem. Úplně je cítit jemné technické hraní Toma, který svou sadu jen hladí, v přechodech se jen letmo dotkne kotlů, skutečně jen aby je něžně probudil k životu. Thom pak ve svém zpěvu používá celou paletu hlasového projevu, kterou u něj známe už dlouhá léta. Od čistého zpěvu, přes polo šeptané pasáže až k typickému „kňourání“, které zde ale není tak otravné, jako v některých písničkách jeho domácí kapely.
Z prvního alba bych vypíchnul songy: „Read The Room“ - produkčně posazený do sedmdesátek, se zajímavým kytarovým riffem, mohutnými hardrockovými bicími a masivní basou. V závěrečné části se pak překvapivě posune v čase na začátek osmdesátek a najednou zní jako mix RUSH a THE CARS. Cit pro silné a krásné melodie Thom prokáže ve „Friend Of A Friend“, civilně pojaté skladbě postavené kolem klavírního základu, který se ale opět ke konci mění ve vesmírně ambientní bloudění. Opulentní, více jak osm minut dlouhá „Bending Hectic“, rozvíjí několik výrazných poloh. Od klidného, nenápadného začátku se postupně propracovává, nabírá na síle a po nervózním a intenzivním segmentu plném podivných syntetizátorových zvuků exploduje v mohutném rockovém výbuchu.
Na druhé desce mě zaujal třeba elektro-jazz-rockový experiment „Zero Sum“. S moderními indie kytarami se vytasí „The Slip“, kde si můžeme vychutnat i parádní groove bicích. Temná „Colours Fly“ mě baví trip-hopovým nádechem. Výborná je i „No Words“ s chaotickou rytmikou, zajímavým riffem a nad tím vším se vznášejícími kosmickými synťákovými plochami jako z Návštěvníků.
Je tohle ještě rocková muzika? Nedokážu tuto otázku zodpovědět, a vlastně ani nemusím. Každý si jí může zodpovědět sám. Nebo stačí jen poslouchat a rozhodnout se, jestli líbí nebo ne. Hodnocení je zprůměrované, s tím, že první deska se mi líbí trochu více.
| 01.01.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
