THE STROKES - The New Abnormal

60%

Newyorští THE STROKES se stali fenoménem první novo-mileniální dekády a jejich retro-rock, s vlivy sedmdesátkové new wave a garáže, si v době exkurzí do minulosti získal celou řadu příznivců. Když jsem si nedávno pouštěl první tři jejich řadovky, jmenovitě „Is This It?“, „Room On Fire“ a „First Impressions Of Earth“, shledal jsem je pořád hodně zajímavými. Možná se to zprvu nezdálo, ale nakonec jsem došel k přesvědčení, že THE STROKES coby synové dobře situovaných otců, dlouhodobě usazených v hudební branži, nejsou jen nějakou pozérskou partičkou na tři sezóny, ale kapelou, která má styl. Za jejich alby totiž vždy stála skladatelská kvalita a pečlivá, takřka hodinářská práce. 

Postupem doby se sice do jejich soundu čím dál více prosazovaly osmdesátkové synťáky a zvuk jejich písní pozvolna přešel od inspirací z pozdních sedmdesátých let do nitra právě let osmdesátých, mohl za to zejména přístup frontmana Juliana Casablancase, jehož první sólové album z roku 2009 prozradilo, jak moc na onom kýčovitě umělohmotném až poutavě dětinském zvuku lídr THE STROKES lpí. Od té doby se kapela již nikdy nevrátila do své původní formy z prvních tří alb a jejich následné desky svědčily o rozdvojenosti jejich tvorby. Alba začala být totiž směsí dvou stylistických přístupů od dvou vůdčích skladatelských osobností z jejich řad. Konkrétně, písničky čerpající ze synthy-popového prostředí osmdesátých let začaly být doménou právě Casablancase, a ty kytarové a o něco méně hitové, i když stále zvláštně rozverné, patřily naopak kytaristovi Albertu Hammondovi jr., který se rovněž tou dobou vydával na sólovou dráhu. Oběma občasně skladatelsky vypomohl ještě druhý kytarista Nick Valensi, jehož cítění bylo vždy nejvíce hardrockové. Rytmická dvojice – Nikolai Faiture (baskytara) a Fabrizio Moretti (bicí) stála vždy trochu stranou tvůrčího procesu. 

Sedm let tedy tahle kapela nepotřebovala nahrávat nový materiál a jakkoliv spolu vzájemně spolupracovat a už to vážně vypadalo na definitivní konec, zvlášť když dosud poslední řadová deska „Comedown Machine“ z roku 2013 nedopadla až tak přesvědčivě, nicméně vše se v dobré obrátilo a dnes tu THE STROKES stojí v plné síle, přesně s tím typem hudby, jaký od nich leckdo čekal.

Produkce se ujal velmi překvapivě Rick Rubin, který s pěticí nahrával v průběhu loňského roku v Los Angeles, ve studiích Shangri-La poblíž Malibu. Deska „The New Abnormal“, kterou zdobí zvláštně zneklidňující kresba od podivínského malíře Jeana Michela Basquiata z roku 1981, kterou její autor, jenž se koncem osmdesátých let předávkoval heroinem a zemřel, nazval Bird On Money, je vlastně logickým pokračováním dvacetileté cesty THE STROKES a my tak znovu přihlížíme vkusné retro výpravě, která čerpá nápady, jak z oblasti městského rocku, zejména jeho nové vlny, tak žánrů spjatých spíše s černošskými nahrávkami ze stáje Motown, ať už na nich hraje prim funk, soul nebo rhytm n´ blues. 

Deska sice není žádnou velkou košatějící originalitou a nabízí prakticky umírněné a v rámci možností přímočaře chytlavé pop/rockové skladby a co je pro jejich zvuk příznačné, THE STROKES to celé prezentují zcela bez nařvaného zvuku. Jejich kytary většinou jen tak předou, aniž by toužily po nějaké dominanci, strojový rytmus ještě více umocňuje onu latentnost a vy buď tuhle partičku následkem toho lo-fi přístupu žerete a nebo přímo nesnášíte. Tvrdím., že jestli jde dnes nějaká velká kapela svým zvukem zcela proti rockové živelnosti a touží tohle všechno v sobě potlačit, pak jsou to THE STROKES. 

První vypuštěnou skladbou byla „At the Door“, která se dostala na světlo již před vánoci 2019. Šlo právě o onu kýčovitě stylizovanou záležitost, která více než nějaký optimismus a hitové ambice upřednostňovala posmutnělou atmosféru post-moderního umění. Komiksový videoklip byl ostatně vyznění skladby přizpůsoben. Druhou položkou vydanou na singlu se stala Hammondova „Bad Decisions“ vlastnící i autorské kredity Billyho Idola a Tonyho Jamese. Tahle píseň upomíná nejvíce z celé desky na období prvního alba a rozhodně se jedná o povedenou záležitost, kde hrají kytary prim. 

U třetího singlu „Brooklyn Bridge To Chorus“ již znovu převládala Casablancasova snaha o rozjařenou popinu se značným vlivem kláves, nicméně v případě této písně se všechno vyvedlo a jde tak nakonec opravdu o jeden z vrcholů celého alba. Esence osmdesátých let je zde přímo hmatatelná a vy si připadáte, jakoby jste seděli v nějakém pestrobarevném dětském pokojíku se všemi stavebnicemi a skládacími roboty, dobře vám známými z Hvězdných válek a jiných fajnových filmů dané doby. Extrémně osmdesátková „Eternal Summer“ však tohle všechno ještě překonává a je poplatná svému báječnému názvu. Až snově optimistický ráz písně jakoby k vám doputoval z časů věčného léta, zaplněných pláží a pestrobarevného oblečení. Už dlouho jsem neslyšel poutavější znázornění funky popu vhodného na jedno použití. Zdá se mi to, nebo zde Casablancas vážně zní jako Lionel Richie?

Kytarovější stránku věci pak nastolují jiné skladby (v čele s úvodní albovou vypalovačkou „The Adult Are Talking“), bohužel valná většina z nich je maximálně průměrná, a tak přestože THE STROKES znovu nenahráli vyloženě slabou desku, mohou opět v naprostém klidu na časy svých prvních nahrávek vzpomínat. Po stránce stylizace, formy a nějakého toho povrchnějšího hitíku je to deska bez výhrad, ale něco trvanlivějšího zde spíš asi nečekejte. Pouze pohodová deska od dříve výjimečné kapely.

09.05.2020	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz