THE VINTAGE CARAVAN - Gateways

70%

Po nadějném třetím albu „Arrival“ z roku 2015, kterým se islandská trojice THE VINTAGE CARAVAN poprvé představila kontinentální Evropě, neboť šlo tehdy o jejich prvotinu u německých Nuclear Blast, přichází na trh zas o něco vyzrálejší následovník. V kapele sice proběhla změna na postu bubeníka, kde se před třemi lety uvelebil nováček Stefán Ari Stefánsson, ale jinak u kapely nedochází k žádným závratným obměnám hudebního směřování. Jestliže jsem minule kapelu zařadit do oblasti hardrockového retra s příbuzností ke všem stoner-rockovým partám opěvujícím sedmdesátá léta a tehdejší blues-rockové ladění kompozic, pak letos dostáváme materiál, který by se, bez trochy dobré vůle a náklonnosti k vývoji, dal označit vlastně velmi podobně. Ten jediný a zásadní rozdíl slyším v tom, že kapela se stala o něco více přímočarou a skladby jaksi lehčí a silnější. Vlastně určité nepatrné zrychlení a pročištění skladbám prospělo, neboť na nich vynikne to podstatné. Dnes bych tedy mluvil spíše o tom typu hard rocku s kořeny v sedmdesátých letech, který se později stal jakýmsi mezistupínkem k Nové vlně britského heavy metalu.

Ano, kytary už nevyznívají příliš podlazeně, naopak hezky trilkují, spokojeně vyšívají a kombinují hlučnější polohy s akustickými či atmosféričtějšími momenty, ostatně tak jak to svého času bylo velkou devízou natolik zručných předloh, jakými v polovině sedmdesátých let pro THE VINTAGE CARAVAN mohly být kapely jako URIAH HEEP, RAINBOW, THIN LIZZY, nebo třeba na svém úsvitě kariéry i JUDAS PRIEST, respektive v časech alba „Sad Wings Of Destiny“. Stejně jako výše zmíněným gigantům, mladým Islanďanům totiž nechybí určitá rozmáchlost a touha po pozvolna gradujících hymnách, byť se samozřejmě stále nemohou rovnat s klasikami. Jedno je na nich ale sympatické, jejich zvukový, hráčský a skladatelský vývoj od příchodu pod křídla Nuclear Blast je jasně zřejmý. Ještě aby ne, vždyť pětadvacetiletý zpívající kytarista a lídr formace Óskar Logi Águstsson, i přes svůj stále poměrně mladý věk, tuhle bárku táhne od roku 2006 (to mu bylo 12!!!). Svým způsobem se tak THE VINTAGE CARAVAN dají přirovnat k další výrazné a profesionálně pojaté retro partě posledních let, blues rockem a soulem ovlivněným BLUES PILLS, i když se přeci jen jedná o trochu hrubší záležitost.

Souvislost s ranou tvorbou JUDAS PRIEST spatřuji hlavně díky občasným kytarovým postupům, rozehrávajícím ve skladbách staccato kaskády a všechny ty motivy připomínající mi období úsvitu heavy metalu – viz. famózní finále asi nejlepšího songu „Tune Out“. I díky ne zrovna malému zastoupení epičtějších skladeb s pomalu gradující výstavbou, řadím kapelu spíše do ranku sedmdesátkového hard rocku, ovšem ryze evropského pojetí. Ano, jde sice tak trochu o plagiát, ale inspirace určitým vývojovým obdobím Hard N´Heavy ještě nikdy nikomu neublížily.

Nejzajímavější je album ve svém úvodu, kdy přímočaře riffovité kusy jako „Set Your Sight“ nebo „The Way“ se svým hlomozným spodkem a výstavním sólováním, srdnatě vyšlapávají cestu čemusi výpravnějšímu. To se dostavuje s třetí písní „Reflections“. Přesně v tomhle duchu mám tvorbu seveřanů rád, svým způsobem mne zde THE VINTAGE CARAVAN připomínají švédské stoner-metalové krále SPIRITUAL BEGGARS. Odkazy vzešlé z Párplovského podhoubí totiž zněly v podání Skandinávců vždy věrohodně a zajímavě. Mohutnější a hlučnější party se v podání Islanďanů střídají se zasněnějšími mezihrami, aby vše vrcholilo v katarzi sól. Tímto způsobem posléze probíhá většina materiálu.

Po mírném výpadku s rozvláčnělejšími věcmi jako „On The Run“ a „All This Time“ se THE VINTAGE CARAVAN pomalu dostávají do tempa ve skladbě „Hidden Streams“. Naopak píseň „Nebula“ do alba přináší onen progresivní prvek vycházející spíše z oblasti zasněného psychedelického rocku, nahrávce však něco podobného sluší. Kostelní varhany zahajující „Farewell“ opět evokují spíše art-rockovější prostředí a dávají vzpomenout na slavné formace KING CRIMSON a PINK FLOYD (konkrétně jejich etapu z přelomu šedesátých a sedmdesátých let), které dokázaly do rockové hudby dostat i určitou dávku scéničnosti. Píseň „Tune Out“ je nostalgickým pomníkem hard rocku. I závěrečná „The Chain“ má však v sobě velké kouzlo, neboť dokáže propojit hymnický glam-rockový refrén s takřka country rozehrou ve slokách. Co na čtvrté album „Gateways“ od nadějných Islanďanů tedy říct závěrem? Kapela určitě posílila svou hráčskou i skladatelskou stránku a se silným vydavatelem v zádech dodala několik výjimečných skladeb, kterými uctívá své hardrockové předlohy z dávných časů a působí zas o trochu profesionálněji.

11.02.2019	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz