THE VIRGINMARYS - The House Beyond The Fires
Není hanbou udělat chybu. Hanbou je nepřiznat si jí. Takže já teď veřejně přiznávám, že moje pochybnosti o loňské desce THE VIRGINMARYS byly velkou chybou. Je to skvělý album! Nejhorší na tom je, že kapela udělala všechno tak, jak to mám rád, a já jsem přesto byl zblblej a neviděl jsem to. Už podzimní koncert naznačoval, že chyba musí být ve mně, ale pýcha a ješitnost někdy nepustí. Když jsem se k desce po pár měsících vrátil, už zbývala jen kapitulace. Moje, samozřejmě.
THE VIRGINMARYS jsem sledoval od prvního alba. Jejich model klasického moderního rocku zašpiněného garážovým zvukem, agresivní melodikou a přímočarou strukturou mě bavil. Bylo jasné, že tihle kluci nikdy nebudou hrát první, ani druhou, možná ani třetí ligu, ale to mě netrápilo. A řekl bych, že je možná ještě méně. Jeli si svou cestu, cestu klubové kapely, která navždy zůstane v alternativní sféře. Samozřejmě litujeme lidi, kteří je neznají a nejspíš nikdy nepoznají, ale svět je prostě kruté místo, nemůžeme zachránit každého jednoho zmateného nebo ignorantského posluchače. S pocitem morálního vítěze jsem je teda poslouchal dál a užíval si to. Autentičnost, nekomplikovanost a jasný tah na branku byly devizy, které u nich fungovaly naplno. Po posledním předcovidovém albu „Northern Star Sessions“ z roku 2019 se ale po nich slehla země a propásl jsem EP „Devils Keep Coming“ z roku 2022. Pražský koncert pak naznačoval, že se nejspíš můžu těšit i na nový album. A skutečně, pár dnů před koncertem vychází „The House Beyond The Fire“.
Z původního tria je teď už jen duo. Zpěvák a kytarista Ally Dickaty plus bubeník Danny Dolan. Po odchodu posledního basáka se rozhodli zůstat už jen ve dvou. Staří kamarádi, společná vášeň pro muziku, společná životní filozofie. A na novince lehce změnili svůj výraz. O produkci se postaral Ally s Davem Draperem a povedlo se jim skvěle zachytit energii, tak typickou pro kapelu a její tvorbu. A že z ní nic neztratili, naopak! Otvírák „White Knuckle Riding“ sice ještě strukturou odpovídá jejich dosavadní tvorbě, ale zvuk je mohutnější, vycizelovanější, méně garážový. Jemná orchestrace buduje naléhavost a zatemňuje atmosféru. Pánové nikdy nezpívali jen o pozitivech a sociálních jistotách, ono i názvy skladeb napovídají, že se primárně řeší komplikovanější životní situace. Hned druhá „There Ain´t No Future“ ale odkrývá jejich novou tvář v celé své kráse. Je to asi jako by se potkali masivní hard rockové riffy ROYAL BLOOD, punkově-grungový drive DINOSAUR PILE-UP a lehce se to zjemnilo tanečními rytmy THE RAPTURE. Song zní masivně, přitom má skvělý drive a jistou hopsavost ve funky rytmice. Čistý zpěv, uřvaný refrén, další trademark kapely potvrzuje vážnost zdejšího rock´n´rollu. Následující nekompromisní hiťas nám servírují v podobě „When The Lights Go Out“, víc hozený do tvrdšího indie rocku ve stylu počátků THE ARCTIC MONKEYS s tíživě naléhavou atmosférou.
Skvělou skladatelskou formu dokumentuje nenásilná lehkost melodických nápadů, kdy prakticky co song, to adept na hitový singl. A vyhlašujeme rockovou diskotéku. „You´re A Killer“ po osmi pivech z každého udělá krále parketu. Jen se nechat unášet napumpovaným rytmem skladby, v závěru dostaneme pár desítek vteřin k nádechu a k přípravě na finální circle pit, Danny mezitím na kotlech rozjede kmenové rytmy a pak už disko koule odchází do věčných lovišť rozemletá na padrť. „Trippin´New York City“ kombinuje sedmdesátkový groove včetně „cow bellu“, s pořádně masivní riffovačkou. Velká parádička je i „My Nettle“ jedoucí v neoposlouchatelném schématu klidná sloka a brutální refrén. Jemnější, sekané kytarové vyhrávky se potkávají se sonickým útokem, do toho skvělá rytmika v pochodovém tempu nekompromisně udržuje nápor. Zní to jakoby se QUEENS OF THE STONE AGE spolčili s FOO FIGHTERS. Hulákaný stadionový refrén je opojný. Až někam k ranným MUSE míří nosný riff „Lies, Lies, Lies“, i když píseň samotná je pak spíše syrová, ukřičená a agresivní, přesně v duchu nejlepších tradic kapely. Hravý riff uvádí „Northwest Coast“, která je opět jako stvořená pro klubové hopsání. Ale pozor, všechny ty songy jsou brutálně natlakované, žádné vyměklé kytarové cvrlikání se nekoná, pedál je pořád zapnutý, riffy se valí, bubny duní, a to vše nás žene dopředu jako divoká řeka v peřejích. Smutně agresivní „Where Are You Now“ zní prvních pár vteřin jako balada. První pár vteřin… Pak už se opět řeže.
Z celého materiálu je evidentní vize vystoupit z garáže a udělat kvalitní desku po všech stránkách. Zvukově je skutečně moderní, takhle přesně má znít nekompromitovaný „alternativní“ rock, kde alternativní znamená nezkažený studiovými „radio friendly“ nadstavbami. Tvrdý, jasný, nekompromisní. Přiživovaný punk rockem, zahušťovanými hard rockovými riffy. Samotný zvuk je pak velmi kvalitní, s dobře vybalancovaným mixem, jasně čitelnými nástroji, které ani ve vypjatých pasážích nemizí v nedefinované hlukové skrumáži, právě naopak. Songwriting je přímočarý, nekomplikovaný, ale zároveň netuctový, nepodbízivý a extrémně melodický. Chytře strukturované písně, jemná práce s atmosférou, vyvolávání napětí, urgence, intenzivnosti, to všechno tam je. Zároveň je kolekce přístupná a autentická. V rámci produkce se vyhráli třeba s vokálními harmoniemi a různými zvuky a ruchy na pozadí (klávesy, elektronika?). Asi nejvíc slyšitelné je to v „Dance To The City“. Vynikající závěr obstarává „Urban Seagull“, s pomalejší nájezdem, která opět krásně rozkvete v mohutný moderní hard rock. Celá kolekce je velice vyrovnaná, bez hluchých momentů, udržuje si skvělé tempo a než se stihneme vůbec nadechnout, je konec. Není potřeba, nebo lépe řečeno nedá nám šanci přemýšlet, jestli tam něco nechybí. Nechybí. A moc dobře to ví i kapela, když aktuálně už vlastně čtvrtý zářez ve své diskografii na koncertech přehrává prakticky kompletně.
Takže si to shrneme. THE VIRGINMARYS přišli se svým zatím nejmelodičtějším materiálem. Melodické písničky já miluji. Songy jsou plné skvělých riffů a pekelného drivu. Skvělé riffy a silný drive já miluji. Výborný zvuk, výborná produkce, výborně zahrané, výborně zazpívané. Ještě i ten cover je ukrutně nádherný. Proč? Proč? Proč se mi to nelíbilo? Dávám si facku, sepisuji poučení z krizového vývoje a doufám, že se to už nebude opakovat.
| 12.03.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
