THE WHITE STRIPES - Get Behind Me Satan

80%

Občas se v životě pisálka dostaví článek, na který není ze zpětného pohledu vůbec hrdý, v mém případě považuji za jeden z největších přešlapů a úletů právě recenzi na album „Get Behind Me Satan“ zveřejněnou v roce 2005 na serveru Metalopolis (v žádném případě není v mém zájmu sem na ten článek dávat odkaz, kdo má zájem, ať si to vyhledá):-). Kdykoliv se ještě dnes myšlenkově jenom trochu přiblížím k tématu téhle desky, krčím rozpačitě hlavu až kamsi hluboko mezi ramena a tiše doufám, že to snad  ani moc lidí nečetlo. Tenkrát jsem to album prostě vůbec nepochopil. Je pravda, že Jack White nikdy nebyl prvoplánovým skladatelem a vždy se v jeho skladbách objevovaly nesnadné překážky a zajímavosti, rozhodně bych ho nenazval hudebníkem tvořícím chytlavé popěvky. Jeho styl byl vždy hodně intuitivní, a i když jednoduchý, vždy stál na bytelném jádru. Je pravda, že zmíněná deska se vykazovala menší hitovostí a celkovou nápadností než předchozí trhák „Elephant“ z roku 2003, a stejně tak Jack i Meg Whiteovi chtěli prostřednictvím ní rozehrát hru na objevování vlastních hudebních kořenů, ale že by se jednalo o nějakou nesrozumitelnou experimentální tragédii tak to tedy prrr. Kdo by v roce 2005 řekl, že dnes budu album řadit k těm lepším od THE WHITE STRIPES?

Je tedy pravda, že hlavní roli zde rozhodně nehrají nějaké silácké rockové hymny. Kapela se po sérii veskrze garážových alb, která byla čím dál tím méně punková a více skladatelsky vypulírovaná, dostala do bodu, kdy musela rozehrát hru, která by podstatu souboru odhalila snad nejnápadněji. Záliba v americkém folku, sem tam nějaké ty bluesové vlivy a celkově hodně starých amerických tradic, jdoucích ruku v ruce s využitím nejrůznějších historických či exotických nástrojů, či chuť dělat si věci po svém, to vše album poznamenalo. „Get Behind Me Satan“ dnes platí za docela sváteční lahůdku každého hudebního fajnšmekra sledujícího americkou scénu. Nebyl by to však Jack White, aby to celé přenechal posluchačům snadné ke konzumování, připravené jako na talíři, natož pak sobě samému. Nahrávka je skutečně vzdálena nějaké prvoplánovosti a onen nástrojový park je dalece nejpestřejší do této doby, skladby jsou naopak nejméně kytarové za celou dobu existence THE WHITE STRIPES.

První skladba „Blue Orchid“, která je zároveň pilotním singlem a jednou z mála, kterou zde určuje nosný a značně drásavý kytarový riff (zde upomínající na rané AC/DC potažmo i třeba KISS) sice patří k nejlepším položkám novinky a k stěžejním songům diskografie THE WHITE STRIPES, ovšem o albu jako celku nic nevypovídá, naopak je spojením s minulostí dvojice, s jejich rock´n´rollovější podstatou. Pokud budu pokračovat dál a prodlužovat návštěvu roku 2005, tak Jack White se zde nacházel v bodě, kdy opřel svou rachotící kytaru a zasedl za piáno, které ve spojení s infantilními údery bicích Megie White ve valné většině skladeb tvoří hlavní instrumentální složku skladeb. Důkazem, že i s takto skromným vybavením lze nahrát zajímavou skladbu je tradicionalistický popěvek „My Doorbell“. Jde o píseň, která svou nakažlivou zpěvovou linkou připomíná cosi mezi dřevním rock´n´rollem padesátých let a kovbojskou barovou juchajdou. Naopak jižanský tradicionalismus reprezentuje táboráková skladba „Little Ghost“ hraná výhradně na akustickou kytaru a bez využití rytmiky.

Největším experimentem je zlověstná skladbička „The Nurse“, kde Jack White pomocí svého „klapkobřinkostroje“ (v bookletu se píše „marumba“) rozehrává zdánlivě rajskou melodii, kterou posléze rozsekají Megiiny hysterické údery do bicí soupravy, jdoucí absolutně mimo rytmický chod skladby. Tyto dopadají do rajských melodií, zde střižených do atmosféry Havaje či Karibiku, jako údery 100 tunového bucharu a rozsévají psycho smrt. Další šílenství „Red Rain“ odstartují cinkavé údery do trianglu, na které navazuje ostrý bluesový riff. Oba protagonisté v této písni nakonec vytvoří zajímavý vokální duet, a tak celkově patří k tomu nejlepšímu na albu. Dalo by se pokračovat skladbu po skladbě, ale tahle deska by si možná zasloužila spíše soustředěný poslech, a ne hrátky se slovy, která ji mají popsat (i vzhledem k tom, jak moc mě přijde trapná moje třináct let stará recenze na výše uvedených stránkách). Celé album nakonec ukončí docela nudné klavírní outro v podobě barové „Im Lonely (But I Aint That Lonely Yet)“, která jako by doprovázela poslední opilce ze dveří kovbojských náleven.

15.01.2018	Diskuse (0)	Stray janpibal@crazydiamond.cz