THE WICKER MAN - Možná nejlepší britský horor!

Není ve světové kinematografii mnoho filmů s kultovnějším statusem, než má  The Wicker Man z roku 1973. Přitom nedá se říci, že by ve své době byl nějak významný, přelomový. Ba právě naopak. Jsou filmy významné už jenom tím, kolik strašných peněz vydělají, kolik pokračování  a následovníků inspirují, jak definují filmový žánr a kolika jeho hlavním představitelům nastartují filmovou kariéru. U The Wicker Man se nic takového nedělo. Ten byl ve své době ohromným propadákem a to vinou mnoha faktorů, ale zejména vinou britské cenzorské komise. Ta shledala pohanské téma ve filmu jako velmi nepříjemné a nevhodné, takže film nechala radikálně prostříhat a distribuční společnost přinutila, aby ho nechala nasadit jako přílepek za hlavní program večera, jímž byl Don´t Look Now nedávno zemřelého režiséra Nicolase Roega (tehdy bylo běžné, že se v jednom promítacím čase promítaly dva filmy za sebou – hlavní film a jakýsi následný B-film, odtud pochází dnes tak velmi užívaný pojem „béčkový film“, jako něco filmově druhořadého). Traduje se, že původní verze měla kolem 120-ti minut, ale ta se nedochovala (prý skončila někde na skládce) a cenzoři jí prostříhali na ostudných 82 minut, které promítli britským divákům v několika představeních bez většího ohlasu. Američané viděli film dokonce až roku 1978, naštěstí v delší 102-minutové verzi, ve které je na začátku jasně zřejmé, že hlavní hrdina je ortodoxní křesťan a navíc ještě panic, což je důležité pro pointu filmu. Každopádně, film s přibývajícími projekcemi, ať v kině, či v 80.letech na VHS, získával čím dál větší věhlas, až v dnešní době dostál jakéhosi kultovního postavení. Film, který zaslouženě zůstává jedním z nejvíce neobvyklých, přemýšlivých a inteligentních napínavých hororů ze sedmdesátých let. A krásně se o něm vypráví.

Jak trefně poznamenala jedna recenze, The Wicker Man je „svůdně barevný film“. Nesmírně stylově zrežírován, obrazově poutavý, navzdory omezenému rozpočtu, pod kterým vznikal. Zářivé lidové kostýmy a pentle na májce jsou tu v kontrastu s fádní skotskou, šedivou krajinou. Scény pohanských rituálů jsou tu zajímavě zahaleny v opar (tanec dívek kolem ohně), nebo rozkošně roztančené a rozjuchané ženy jsou svůdné (a často nahé), nešetří se tu záběry na východ a západ slunce a ten „proutěný muž“ na konci tak nádherně hoří.:o)  Krásná, zasněná, atmosférická  folková hudba, doprovázena na španělku, je tu všudypřítomná, lidé tu tančí a s chutí zpívají, což dodává filmu jedinečnou atmosféru. Jedna z postav, nádherná Švédka Britt Ekland, tu v podivuhodné nahé taneční kreaci, při které skoro až hypnoticky zpívá a všelijak se kroutí, svíjí a plácá se přes nahé hýždě, svádí policejního seržanta, který se, coby „správný křesťan“, snaží odolat pokušení.

Vše tu je tak záhadné a neurčité, přitom je zřejmé, že tu něco nehraje a že vše směřuje k vyvrcholení, o kterém se hlavnímu hrdinovi nezdálo ani v nejčernějších snech. Scenárista Anthony  Shaffer, který si předtím udělal jméno na Hitchcockově filmu Frenzy , se s úspěchem snaží, aby se vyhnul klasickému klišé hororových filmů. Místo toho nabízí jedinečný kontrast pohanství a křesťanství, a pointu, která je pečlivě skryta. Jeho scénář je všechno, jenom ne klišovitý. Jaký tedy je?

Jeho hlavní postava, seržant Howie, ve vynikajícím podání Edwarda Woodwarda, je takový necharismatický kus hadru, vizáží spíše připomíná nějakého bankovního úředníčka. Je značně konzervativní, upjatý, hluboce zbožný křesťan, přesně takový typ člověka, který se hodí do děje filmu, do kontrastu s tím, co zažívá na pohanském ostrově. Ve svých 40-ti letech neměl dosud žádnou ženu, ale má přítelkyni, se kterou má v úmyslu se vzít, ale až do svatby chce zůstat sexuálně nedotčený. Jeho kolegové si kvůli tomu z něho utahují (jak jsem již uvedl, to se děje hned na začátku v delší 102-minutové verzi) a považují ho za takového ušláplého podpantofláka. Howieho náplní práce je hlídka okolí blíže neupřesněného skotského přímořského města. Obhlíží ostrůvky a ostrovy na svém jednomístném létajícím člunu a po jedné takové hlídce najde ve své kanceláři anonymní dopis (odesílatelem je jakýsi „přítel dětí“), který prosí, aby našel ztracenou dívku, která zmizela na ostrově Summerisle. Ten je vyhlášený v celé Británii pro vývoz jablek a je doménou excentrického šlechtice Lorda Summerisle (v geniálním pojetí Christophera Lee).

Lord vlastní celý ostrov a organizuje místní uzavřenou komunitu dle vlastního světonázoru. Howie nikdy předtím na ostrově nebyl, ale ví o podivných zvycích místních obyvatel, a správně se domnívá, že jeho vyšetřování zřejmě bude dost nezvyklé. A skutečně, seržantovy zkušenosti na ostrově jsou všechno možné, jenom ne rutinní. Už od prvních minut je zřejmě, že tu cosi nehraje. Všichni obyvatelé Summerisle na seržanta reagují podivně, hledí na něho zkoumavými pohledy, když jde ulicemi, tajně vykukují z oken a každou prosbu o vyšetření ztracení dívky podmiňují „souhlasem pana Lorda“. Howieho, jakožto ortodoxního křesťana, šokuje, že osazenstvo hospody bez uzardění  sborově zpívá sexuálně vyzývavé vulgární písničky před dcerou hospodského, vedle hospody na louce vidí sexuální orgie, je svědkem situace, kdy paní učitelka vysvětluje třídě plné malých holčiček, že májová májka je falický symbol, zobrazení penisu, který je uctíván jako reprodukční symbol matky přírody. Howieho tohle tak dopálí, že paní učitelce vyhrožuje „…slečno, buďte si jistá, že tohle nahlásím příslušným úřadům. Kamkoli se na tomhle ostrově podívám, vidím jen úpadek, potyčky v hospodách, nemravnosti na veřejných prostranstvích ... A teď vidím, že to pramení z té špíny, kterou vyučujete v této třídě!“.

A to není zdaleka všechno. Každou minutou strávenou na ostrově je Howie v čím dál méně komfortní pozici, jako pravý křesťan  a protestant uprostřed liberální společnosti, poháněnou pohanskými rituály. Nahé dívky tančí a skáčou přes hořící vatru, matka ztracené dívky nutí svojí druhou dceru polknout a vyplivnout ropuchu, aby holčičku přestal bolet krk, se slovy: „…vidíš, teď má bolest krku místo tebe žabička.“ , a prostě všechno, veškeré lidské chování  ukazuje, že místní lidé jsou až nezvykle otevřeni sexualitě a uctívání přírody, což upjatému protestantovi působí bolehlav hlavy. I celé vyšetřování případu je zahaleno tajemstvím. Zpočátku místní lidé říkají, že dívku vůbec neznají, když poté Howie nachází důkazy, nezřetelně mlží, že je dívka možná mrtvá, možná ne. V její rakvi nalézá místo těla mrtvého králíka a na hrobu vystavenou uříznutou pupeční šňůru, v úmrtním listě o dívce není ani slovo, její fotografie chybí, prostě jakoby se zem po ní slehla. Postupem času zjišťuje, že její zmizení má jakousi souvislost s nadcházející májovou slavností jara. Přibývají otázky – proč v hospodě mají jenom jídlo z konzerv, navzdory pověsti ostrova jako místa bohatém na úrodu? Proč nikde nevidí jablka, kterými je ostrov proslulý? Proč mu někdo sabotoval odlet letadlem, které někdo potají poškodil? A pak je tu ten Lord Summerisle…..

Jedno si ujasněme hned. Christopher Lee byl a navždy bude hereckým bohem. Muž, který je zapsán ve Guinessově knize rekordů jako nejčastěji obsazovaný herec, osobnost, která svým nepřehlédnutelným vzezřením, dvoumetrovou vysokou postavou a charismatickým hlubokým hlasem okořenila každý film, každý hororový kousek, ve kterém se objevila.  Lee v The Wicker Man ztělesňuje právě osobu Lorda Summerisle a sám herec označil účinkování v tomto filmu jako svojí nejlepší hereckou práci, roli, na kterou je nejvíce pyšný. Vzhledem k jeho přebohaté filmografii se to může jevit jako značně nadnesené tvrzení, nicméně jeho postava je skutečně nezapomenutelná. Charismatická bytost, vybavena noblesní inteligencí a ostrým vtipem, rozkročena mezi přátelstvím a téměř šílenstvím, je asi to nejlepší na celém filmu. Krade si každou scénu pro sebe a jeho přítomnost je tak silná, že člověk zapomíná, že vlastně není na plátně příliš často a že jeho postava se poprvé zjeví ve filmu až po téměř 40-ti minutách. Jak říkám, Christopher Lee je bůh!:o)

The Wicker Man je opravdu ojedinělý film, tím, jak je žánrově neuchopitelný. Jeho středobodem je přesvědčivé tajemství a neustále se prohlubující střet ideologie křesťanství a obyčejné pohanské víry v sílu přírody. Jak je dezorientována hlavní postava, je dezorientován i divák. Všechno to podivné chování místních lidí má ale svůj význam a postupem času ukazuje na promyšlené spiknutí, které za začátku vůbec není zřejmé. Tajemství se během filmu prohlubuje, než se najde odpověď na nějakou otázku, které Howie neustále klade, objeví se nová záhada a vše postupně směřuje k neodvratnému, tragickému závěru. Film se z jakési mysteriózní detektivky v závěru překlopí až do hororu, který se ale ve všem liší v porovnání s tím, co tehdy frčelo v kinech. Po masivním úspěchu Polanského Rosemary má děťátko z roku 1968 zaplavily kina na přelomu 60. a 70. let horory s okultní tematikou, ale The Wicker Man se na této módě nesvezl.  Naopak.  Hrozba, která celým filmem prostupuje, nemá nadpřirozený původ. Bohové ostrova Summerisle  - bůh slunce, bůh moře a bohyně polí - se tu nikdy nezjeví a pro účely příběhu vůbec nezáleží na tom, zde vůbec existují. A hlavně - největším rozdílem oproti okultním, satanistickým hororům je fakt, že kultura lidí ostrova Summerisle je pohanská, nikoli satanská.  Možná jsou to i šťastní lidé. Nežijí životy, které jsou zahaleny tabu, na rozdíl od křesťana Howieho, jejich chování není potlačeno hanbou a vinou, nebo strachem, že budou potrestáni plameny pekelnými, když se nebudou chovat dle běžných standart okolní křesťanské společnosti.

Krásné ovšem je, že film se nestaví ani na jednu stranu. Lidé ze Summerisle jsou sice nespoutaní a otevření lidé, ale na druhou stranu praktikují lidské oběti, takže mohou být vnímáni jako zloduši. Howie, na opačném pólu, sice dodržuje zákony a ctí desatero, ale svým chováním dělá medvědí službu křesťanské víře, kterou reprezentuje. Jeví se tu, jako by jeho náboženství bylo jen dlouhým, ponižujícím seznamem zákazů, upjatosti a šikanování, ale přesto se cítí být morálně nadřazen místním pohanům. A tak si každý může říct, obě strany protagonistů, že pravda je na jejich straně.  A teď to, milý diváku, rozřeš. Komu vlastně fandíš? A je ten drastický závěr skutečně něčím, co tě šokuje a znepokojuje? Tady musím vypíchnout krásný dialog mezi dvěma hlavními aktéry, kdy Lord Summerisle zdůrazňuje - „Je důležité, aby každá nová generace narozená na Summerisle si byla vědoma, že zde staří bohové nevymřeli.“, na to seržant Howie pokládá sugestivní dotaz - „Ale co ten pravý Bůh, pro kterého byly vystavěny velkolepé kostely a kláštery, na těchto ostrovech a během minulých generací? No, pane, co on?“. Summerisle se jen tak shovívavě usměje a lakonicky odvětí – „Je mrtvý. Nemůže si stěžovat. Měl svou šanci .... a řečeno moderní hantýrkou, podělal ji.“ :o)

I takovéto momenty činí Wicker Mana chytřejším a důmyslnějším ve srovnání se zbytkem hororové tvorby. Zaujala mě i jedna recenze – a něco na ní bude – která přirovnává obyvatele ostrova ke hnutí hippies. Praví, že The Wicker Man je jedním z nejpozoruhodnějších a nejpodivnějších obrazů kulturního a generačního sporu, který trhal tehdejší západní společnost na přelomu 60.a 70.let na kusy. Opravdu nevyžaduje příliš představivosti, abychom viděli obyvatel Summerisle jako hipíky, společnost se svými pravidly, která se oddělila od své mateřské společnosti, aby usilovala o život spjatý s přírodou a sexuální svobodou. Divák takový dojem lehce získá, zvlášť, když se tu nahotou nešetří, jedinečný dojem volnomyšlenkářství zesiluje i galská lidová hudba, která tu neustále zní a lidové písně, které si zdejší lidé pořád nadšeně zpívají.

Osud filmu, jak jsem již trochu zmínil, byl velmi smutný. Studio British Lion, které ho produkovalo, těsně po natáčení zbankrotovalo, britští cenzoři ho radikálním sestříháním zprasili a do kin nasadili jen v malém množství kopií a to ještě jen jako přílepek  po hlavním programu. Navíc se ani nesešel s dobou. Celý svět tehdy šílel po filmech jako byl Friedkinův Vymítač ďábla z roku 1973, jehož obrovský, nečekaný úspěch (dodnes patří na 9.místo nejnavštěvovanějších a nejvýdělečnějších filmů všech dob, bráno v potaz inflaci) rozpoutal módu okultních hororů a intelektuálně stimulující The Wicker Man prostě do téhle módní škatulky nezapadal. Kdoví, možná, že kdyby se tehdy za něho studioví pohlaváři postavili, vzali ho pod svá křídla a uvolnili ho do kin ve štědrém množství a podpořili ho reklamní kampaní, možná by se z něj stala dobová klasika. Nestalo se tak, ale smutnit nemusíme. The Wicker Man si postupem času vybudoval značnou pověst jako mimořádné dílo, dnes je z něj kultovní kousek, vyhledávaný fajnšmekry po celém světě. Je filmem, který nikdy prachem nezapadne. Dokonce i naši ignorantští distributoři nepřehlédli jeho význam a v DVD edici „Největší filmové klenoty“ ho před pár lety vydali na digitální placce. A to prosím, v neoříznuté 100-minutové verzi. Ve světě došlo i na blu-ray, tam je ale film kratší o expozici, chudší o 6 minut.

Závěrem bych chtěl důrazně varovat před remakem z roku 2006, kdy režisér Neil LaBute vůbec nepochopil, co činí původního Wicker Mana tak jedinečným. Z filmu tak učinil poloakční zhovadilost, kde nechá Nicolase Cage pobíhat jako pako, hystericky řvát a kopat ženský do držky ve stylu kung-fu (nekecám, fakt to tam je). 

Takže tolik k 45 let starému skvostu. Pokud jste ho ještě neviděli, závidím vám, poprvé je to vždycky nejlepší.:o) Užijte si to, nejlépe nezkrácenou verzi, s jinou nemařte svůj čas.

Hodnocení: 100%

Filmu zdar a za týden zase nashle.

28.11.2018	Diskuse (14)	Lima fulci@seznam.cz