THE WILDHEARTS - Earth Vs. The Wildhearts

90%

Ve své domovině uznávaní, jinde ve světě takřka neznámý, to jsou severoangličtí zhýralci z THE WILDHEARTS. Jejich debutová deska dost možná patří mezi zářné příklady alb, o kterých se traduje, že měly na to stát se opravdu velkou klasikou. Ostrovním hudebním tiskem netrpělivě očekávaný debut „Earth Vs The Wildhearts“ z roku 1993 zaznamenal však jen sezónní úspěch ve Spojeném království a je mu v domovině po právu vyhrazena škatulka kultovní klasiky, která však mohla být obrovská, kdyby ...však to znáte. Nebýt souhry různých obchodně-organizačních nedostatků a osobnostních nedokonalostí samotných aktérů. V životě kapely tehdy hrály velkou roli drogy, chování samotných hudebníků nejenže jelo na vlně totálního sebezničení, ale mladíci tehdy destruovali doslova vše, co jim přišlo pod ruku. Tudíž není možné zcestně připisovat neúspěch stále tak nějak klopýtajícího bandu velké dávce smůly.

Na podzim roku 1993 byl alternativní rock stále na vzestupu. V amerických rockových charts stále dominoval grunge, v těch britských došlo na spousty kytarovek. THE SMASHING PUMPKINS měli čerstvě venku své „Siamese Dream“ a na potvrzení svého statusu se chystala jak NIRVANA („In Utero“), tak samozřejmě také PEARL JAM („Vs“). Gingerova hudební pouť však začala o mnoho let dříve, než se jeho band stal v roce 1993 nejočekávanější žhavou senzací britské rockové scény, kapelou, na jejíž debut se čekalo skoro srovnatelně vroucně, jako v Kalifornii o šest let dříve na debut „Apetite For Destruction“ od GUNS N´ROSES. 

Pokud ještě nějakou chvíli půjdeme proti proudu času, zaznamenáme Gingerovo krátké členství u street-rockerů THE QUIREBOYS, kteří na přelomu osmdesátých a devadesátých let žali jisté úspěchy a platili zhruba během dvou sezón za šátky a klobouky ověšenou perlu londýnských klubů. Jejich poutavé hudební reminiscence na THE FACES a THE ROLLING STONES však měly šanci na úspěch jen do té doby, než se za Atlantikem zjevili THE BLACK CROWES. Nicméně Ginger v jejich řadách vydržel jen pár měsíců a nijak se skladatelsky neprojevil, naopak se v hlavním městě zapsal jako obrovský pařmen, pijan a kytarista mrhající svým talentem. Nebudeme si nic nalhávat, ta kapela jej zkrátka vyhodila.

V prvním období fungování THE WILDHEARTS opravdu nikdo neměl pocit, že by z kapely mohlo něco být. Doznívající glam-metalový odér jim rozhodně nepomáhal a umocňoval u procházejících čumilů akorát dojem bandu bez budoucnosti. Nápad napěchovat na vzletně melodické zpěvové linky hutné riffy jako od METALLICY však znamenal jistý obrat, zvlášť když doba celkovému přitvrzování a zhutňování přála. K THE WILDHEARTS se během roku 1992 začali stahovat rockerští příznivci v martenskách a kostkovaných košilých a i demáče vyznívaly jako plné příslibů, a tak se o jejich upřímných písních brzy začalo mluvit v hudebních tiskovinách jako o „novém zvuku britského rocku“, což působilo pro samotné muzikanty až absurdně. Nedávalo jim totiž vůbec žádný smysl, aby se lúzři jako oni, po dvou sezónách koncertování po sklepech, stali spásou domácí scény („To ti zmrdi mluví jako o nás?“).

Ginger se stal hlavním vokalistou a vůdcem gangu až poté, co kapela ve svých začátcích neúspěšně zkoušela za mikrofonem jiné vokalisty. Zpěv předchozích frontmanů Stuarta „Snake“ Nealeho a Drunkena Mulleta byl ostatně zaznamenán na většině demáčů. Po uzavřené smlouvě s East/West se na chvíli ustálila sestava - kromě Gingera (zpěv, kytara) zde byl ještě druhý kytarista CJ, basák Danny McCormack a bubenický odpadlík od londýnských DOGS D´AMOUR Bam. To že se brzy ukázalo, že má Danny McCormack talent a cit pro tvorbu vokálních harmonií a celkově jeho hlas také nezní špatně, kapele pomohlo k posílení různorodosti a zlepšení celkového vyznění skladeb. „Najednou jsme měli tyhle opravdu krásné harmonie ve stylu THE BEATLES a BEACH BOYS.“ Směje se Danny. „Teď když zpívám geordickým přízvukem (pozn.slang oblasti Newcastlu) cítím se mnohem lépe, v době našeho debutu jsem však ten zpěv nenáviděl.“ Dodává naopak Ginger. Během roku 1992 se klubaly na svět stěžejní písničky, malá část z nich byla zařazena na dvě EP „Mondo Akimbo A-Go-Go“ a „Don´t Be Happy... Just Worry“. Kapela vydatně koncertovala s kdekým od MANIC STREET PREACHERS po ALICE IN CHAINS a za bicími stanul Andrew Stidi Stidolph. Právě tehdy zvuk THE WILDHEARTS ztvrdl a vykrystalizoval. Záhy přišel čas debutové desky a o této době Ginger tvrdí: „Celou dobu jsem na první album vybíral písničky, které se mi líbily nejvíc, protože to kapely tak dělaly, teď myslím v době, když jsem byl mladý. Chtěl jsem, aby to mělo co největší šanci na přijetí. Ale pak jsem najednou začal pochybovat a začal vidět věci naopak. Bál jsem se, že to lidi otočí proti nám a řeknou: Ne, tohle nemůžeš! Tušil jsem, že míchání heavy metalu s popem nebude fungovat, protože jinak by to už udělal někdo jiný. Ty melodie šly úplně proti proudu, což pro mě byl o důvod víc, proč to udělat. Nesnášel jsem grunge! Všichni jsme byli na speedu, což bylo jen dobře, protože to bylo to jediné, co jsme si mohli dovolit. Vždycky jsem si myslel, že heroin je ta nejmíň rokenrolová droga na světě, protože uspává lidi.“

S kapelou se vždycky odehrávalo nějaké drama, vzpomíná bývalý zaměstnanec vydavatelství Dante Bonutto, tak třeba jako na venkovském pozemku, který sousedil s budovou nahrávacího studia. „Stál jsem tam a říkal si: On přece s tím traktorem nejede do bazénu, ne? A on tam vjel“. CJ upřesňuje: „To, jak byla kapela drzá a bojovná, lidi odrazovalo, stejně jako je to přitahovalo. Nebyla to přetvářka. Byli jsme dysfunkční jako skupina i jako jednotlivci. Prostě jsme nebyli moc příjemní lidé.“ Studia ve Wessexu byla místem, kde SEX PISTOLS nahráli „Never Mind The Bollocks“ a THE CLASH své slavné „London Calling“. Rozpočet na desku však nebyl závratný, takže Bonutto musel záhy prosit o almužnu, kde se dalo.

Hudebně byly skladby plné neklidu a překvapení, v podstatě udržovaly posluchače pořád ve střehu. Měnily směr, tempa, oblažovaly záplavou melodiky, zatínaly se tvrdostí a neustále překvapovaly. To zrovna nebylo na punk/rock´n roll typické. Dnes již víme, že s THE WILDHEARTS to vždy bylo jako na horské dráze, jakoby žádný song nebyl dostatečně epický a divoký, aby pojal všechny nápady, které se Gingerovi honily hlavou. Například song „Everlone“ trval šest a půl minuty, vešlo se do něj několik výrazných riffových postupů a tak působil dojmem, že by mohl trvat ještě o něco déle. Tehdejší zástupce vydavatele dnes považuje Gingera za jednoho z nejtalentovanějších britských kytarových umělců své doby, a také jej má za písničkáře, který nikdy neměl podepsat s major labelem: „Celé to korporátní uspořádání bylo Gingerovi jako umělci protivné a on se nechtěl podřídit. Když jsem řekl, že je něco černé, automaticky se rozhodl pro bílou, protože měl pocit, že je to umělecky správné. Vlastně jsem se do jeho názoru velmi vcítil, protože mám rád toho rebelského rocknrollového ducha a lidi, kteří žijí tímto životním stylem a myslí to vážně. Přehrál jsem skladbu  „Greetings From Shitsville“ jednomu hlavounovi z nahrávací společnosti a on řekl: To je úžasná písnička, proč to proboha nazvali Shitsville? (pozn. šlo o Gingerovo hřímání britskému hlavnímu městu, ano, opravdu jde o Londýn) No to je pravda, proč vlastně? Vítejte u THE WILDHEARTS.“ Už od začátku si kapela přála, aby jejich debutové album produkoval Mick Ronson. Bývalý kytarista Bowieho kapely SPIDERS FROM MARS na ně udělal dojem, když spolupracoval s Morrisseym na jeho albu „Your Arsenal“ z roku 1992. Ale Ronsonovo zdraví bylo chatrné a nemohl se k takové práci zavázat. Přesto se nechal dovézt do studia, aby do skladby „My Baby Is A Headfuck“ přidal charakteristické sólo. Bylo to naposledy, co Ronson nahrával, 29. dubna 1993 zemřel na rakovinu.

Album „Earth Vs The Wildhearts“ vyšlo na konci léta 1993. V té době už za bicími seděl Rich Battersby. Obal adekvátně odrážel osobitý, nekompromisní charakter hudby: abstraktní foto portrét Gingera s tváří ponořenou do oleje a svázanou ostnatým drátem, kde mu z úst lezl šváb. Ginger měl však tehdy velmi konkrétní představu o vizuálu, který měl desku doprovázet. Představoval si fotografii někoho, kdo sere do pitta chleba, který by čtyři členové kapely drželi otevřený. V té době zrovna nahrávali první várku skladeb se Simonem Efemeyem, který je produkoval. Ginger se o nápadu s pitta chlebem náhodou zmínil před výřečným Efemeyem, který se okamžitě nabídl, že mu poskytne své služby. „O týden později nás stálo pět ve fotoateliéru“ vzpomíná Efemey. „Fotila nás nějaká Japonka a všechno bylo naaranžované se smrtelnou vážností. Večer předtím jsem dokonce vypil pořádnou dávku Guinnessu, abych si ulehčil pohyby. Ale jakmile jsem uslyšel spoušť fotoaparátu, začal jsem se počůrávat smíchy. Dostala záběr, kdy to vypadá, že to spadne do pití, ale já se tak třásl, že jsem vlastně Dannymu posral celou ruku.“

THE WILDHEARTS se v té době už stejně pořádně rozjeli. Debutové album „Earth Vs. The Wildhearts“ se dočkalo nadšených recenzí, Radio 1 zařadilo do playlistu další z výrazných skladeb - melodickou avšak nebanální punkovou halekačku „TV Tan“ a kapela podnikla vrcholné britské turné s THE ALMIGHTY. V létě příštího roku se díky singlu „Caffeine Bomb“ dostali do Top Of The Pops a na festivalu Donington Monsters Of Rock stáli v čele druhého pódia, na kterém se představili i THERAPY? a TERRORVISION, zjevní dědicové brit-rockové renesance. Ginger měl jistě velké ambice, pokud jde o další kroky, a plánoval rozhodující dvojalbum. Ostatně nikdy na něj nedošlo, neboť vydavatelství časem změnilo ke kapele přístup, protože ta jaksi magnetizovala problémy a chování Gingera a jeho kumpánů bylo stále nesnesitelnější. „Za vším byl kokain. Právě se CJem jsme se rozešli, jakmile se kokain dostal do hry. Začalo se to projevovat na našem egu a vedli jsme obrovské hádky, už si ani nepamatuju o čem.“ 

Jejich dlouhrající debut však zůstal pomníkem své doby, geniality zhýralce, který jej vymyslel, a také pomníkem samotných THE WILDHEARTS, kteří doslova svéhlavě, a to jako skoro žádná jiná kapela, vyrvali porážku ze chřtánu vítězství. „Opravdu bych se nechtěl vracet a nic měnit,“ uzavírá Ginger. A je jedno, že svým stylem kapela prakticky odhalila pole pro velký úspěch amerických FOO FIGHTERS, kteří v podstatě s velmi podobným stylem a mnohem větším úspěchem o pár let později a dlouhodobě ťali do živého. Předejme tedy ještě jednou slovo Gingerovi: „Tenkrát jsme si užívali života. Každé kapele, která se chystá natočit své první album, bych doporučil, aby žila přesně tak, jak chce, a později se umoudřila. Pokud chcete být hloupí, tak to proboha udělejte, když jste mladí. A my jsme byli hloupější než většina ostatních.“ Fenomenální debut, který touhle kapelou nebyl nikdy překonán.

21.03.2025	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz