THE WILDHEARTS - Renaissance Men
Severoanglická rock´n´rollová kapela proslulá v devadesátých letech řízným přístupem nejen k vlastní hudbě, ale zejména i životosprávě, se právě hlásí s novou a nabroušenou desítkou skladeb, majících za úkol vrátit jí někdejší punc nespoutanosti. Navíc je novinka „Renaissance Men“ prvním albem THE WILDHEARTS za posledních deset let. O nabyté chuti reinkarnovat někdejší energii dost možná svědčí i návrat baskytaristy Dannyho McCormacka, který do sestavy patřil v časech prvních čtyř řadovek, tedy nahrávek, díky kterým se THE WILDHEARTS proslavili a byli sledováni bedlivě britským hudebním tiskem, jako vždy bažícím po všem skandálním. Pod Gingerovým vedením se tak sešla sestava ze tří čtvrtin považovaná za klasickou, neboť je zde vedle dredatého zrzouna přítomen i dlouholetý kytarový ostrostřelec CJ. Ovšem ani bubeník Ritch Buttersby není žádným nováčkem, protože je v této pirátské partičce přítomen již od roku 2007. Sám Ginger se dnes zdá ve velké pohodě a tak deska působí sebejistě, semknutě a zvukově aktuálně, včetně jeho stále dobrého pěveckého vkladu.
Proslulou koncertní nadupanost Divokých srdcí však v současnosti nemohu potvrdit, neboť THE WILDHEARTS na Kontinent příliš nejezdí, ovšem, co se týče nové nahrávky, skladby mají určitě švunk těch z devadesátých let, jakkoliv se drží stále podobných postupů, kde je do rock´n´rollového základu napěchována ještě punková dravost a přímočarost, tu a tam opepřená nějakým tím ostrým riffem pohrávajícím si s metalovým prostředím. Ostatně, přesně takhle na mne působí hned úvodní vál „Dislocated“, který střídá právě tvrdší a rychlejší riffové fáze se zpěvnějšími a zasněněji působícími refrény a celkově dosahuje takřka šestiminutové délky. Tenhle song byl na úvod vybrán dobře, neboť patří k nejtvrdším a nejmohutnějším, tudíž má šanci posluchače uvést do obrazu, že je dnes u THE WILDHEARTS všechno v pořádku.
Jako druhá následuje „Let ´Em Go“, což je hospodsky vyřvávací chorál kolovrátkového charakteru, klasická zpěvná punk-rocková vypalovačka hlásící se k určitým hitovým ambicím, ale zas nic světoborného. O poznání zajímavěji se mě jeví titulní song „Renaissance Men“, který v sobě nese větší míru proměnlivosti a neotřelých momentů, ačkoliv se, co do dravosti, nemůže rovnat prvním dvěma songům. Punkový ráz má i „Fine Art Of Deception“ a já si zde začínám pohrávat se srovnáními s aktuální podobou švédských BACKYARD BABIES, kteří dnes zištně točí kolovrátkovější a zpěvnější neo-punkové desky a mají s nimi úspěch. I díky tak povedené a nabušené skladbě jako „Diagnosis“ bych se však klonil spíše na stranu THE WILDHEARTS, protože podobné vypalovačky zde vlastní onen drtivější přesah a dávkují melodie pozvolněji do riffových erupcí.
Dále následují další dvě nepříliš zemité rock´n ´rollové písničky přímočařejšího charakteru - „My Kinda Movie“ a „Little Flower“. Do vyšších otáček posléze desku dostane hlavně punková „Emergency (Fentanyl Babylon)“, což jsou typičtí THE WILDHEARTS z poloviny devadesátých let, tedy divoká kapela, dost pravděpodobně naložená v zakázaných látkách a žijící svůj prapodivně neuspořádaný rock´n´rollový sen plný vztahových potyček a znovushledávání. Sympaticky se mi jeví skladba „My Side Of the Bed“ coby vhled do soukromí stárnoucího padesátiletého rockera. No a „Pilo Erection“ už je zkrátka taková overtura připomínající, že pár let před slavnými FOO FIGHTERS se tady o podobnou hudbu snažili i tihle Britové, kteří na ten úspěch byli asi méně připraveni než sestava okolo Davida Grohla. Prostě docela dobrá rock´n´rollová deska, nikoliv však zázračná. Vyrovnaná směs tu zdařilejších a jinde průměrných věcí.
| 13.05.2019 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
