THE WILDHEARTS - Satanic Rites Of the Wildhearts

60%

Jestliže severoanglické město Newcastle Upon Tyne přispělo do dění v rámci rockové (či také metalové) historie celou řadou specifických kapel, pak nezkrotní THE WILDHEARTS určitě mezi to zajímavé právem náleží. Dost možná až příliš despoticky vedeni jediným původním členem, někdejším nespoutancem Gingerem Wildheartem (vlastním jménem David Leslie Walls), jsou, i po pětatřiceti letech existence, na Ostrovech stále aktivní kapelou. Co na tom, že se vedle Gingera v sestavě dost pravděpodobně vystřídalo za tu dobu více hudebníků než u gastarbeitra z východu Evropy ponožek, stále jim fungování svědčí. 

Zlý jazykové svého času nenechali na tomto svérázném a dnes již možná zmoudřelém týpkovi suchou nit a to byl v časech nezapomenutelného debutu „Earth vs. The Wildhearts“ z konce roku 1993 jejich opravdu velkým oblíbencem, pasovaným na největší novou anglickou naději. Ale je pravda, že si ještě zlejší muž ze severu Anglie nikdy nebral s ničím moc servítky. Přičemž mně svého času asi nejvíc utkvěla v paměti epizoda, kdy se v polovině devadesátých let vydal do Londýna, tuším to bylo po negativní recenzi na desku „Fishing For Luckies“, aby navštívil redakci časopisu Kerrang a výsledkem jeho návštěvy bylo několik rozbitých počítačů a nějaký ten monokl. Kdo ví, možná tehdy šlo jen o marketingový tah, jak ke kapele konečně přilákat větší zástup klubových fans a hudebníci se s vydavatelem a pisálky tomu všemu za zády veřejnosti smáli, přičemž dnes víme, že se to celé spíše nepovedlo. V čem úspěch vězí, ví někdy vážně jen Bůh. Možná je to všechno hlavně karmou. Oproti THE WILDHEARTS byli třeba THERAPY? vždycky ti hodňoučcí.

Nicméně přenesme se na podzim loňského roku, kdy vzniká právě aktuální jedenáctá deska „Satanic Rites Of The Wildhearts“ pod taktovkou Jima Pindera. Kapela má v kapse smlouvu s vydavatelem Spinefarm a tak se i během příprav o desce začíná mluvit. Asi nikoho nepřekvapí, že těsně před vkročením do studia Ginger znovu vyházel celou svojí sestavu. Na nové desce sám jako vždy obstaral zpěv a kytaru a rovněž také velkou část skladatelských prací. Spolu s ním dnes THE WILDHEARTS tvoří dva úplní nováčci v jejich řadách – o generaci mladší, zpívající druhý kytarista Ben Marsden a bicman Pontus Snibb. Na kvartet pak kapelu doplňuje ještě baskytarista Jon Poole, který v minulosti byl členem THE WILDHEARTS již ve třech zhruba ročních až dvoletých úsecích a to konkrétně v éře po roce 2000. Asi bych se nechtěl vést na vlně smýšlených skazek a bludů a už vůbec ne otevřít dveře svého bytu a znenadání hledět Gingerovi čekajícímu na chodbě do obličeje. Takže celou tuhle dějovou rozehrávku uzavřeme větou, jakože zde máte hrubé kontury vnitřního života THE WILDHEARTS.

Co se týče desky, ta vlastně v ničem nepřekvapí, jsou to stále ti docela řízní a docela melodičtí THE WILDHEARTS, kteří si libují v pouličním rock´n ´rollu míchajícím ostré punkové výpady, hardrockověji střižené harmonie, ale zároveň nejdou daleko ani pro metalický riff či popovou vzletnost. Na to, že bych jim ze všech těchto žánrů přiřkl jako nejbližší škatulku asi vážně ten punk rock, mne na jejich tvorbě vždy udivovalo, že skládaj poměrně dlouhé skladby. Věnovat každému songu v průměru pět až šest minut, to opravdu není u podobně garážové hudby obvyklé. Oni to tak však maj. No co už, hrát rozhodně umí. Deska navíc působí vcelku moderně, vlastní obstojný plný zvuk a jejím problémem tak je spíše absence výraznějších hitů či nosných nápadů, které by u posluchače zasekly nesnadno zapomenutelné háčky. 

Zaujme melodická riffovačka „Troubadour Moon“, díky své roztěkanosti a neklidu pestřejší rockerská jízda „Fire In the Cheap Seats“ a nebo také crossoverově bodrá „I´ll Be Your Monster“. Tyto songy lze považovat za vrcholy a také jako určitá čidla schopnosti kapely rozvíjet svou punkově přímočarou podstatu. Deska není však jen o ní a nabídne řadu zajímavých vyhrávek a harmonií, od standardního ostrovního rocku, až po killingjokovsko-voivodské psycho výlety, tak jako v závěrečné odysei „Failure Is The Mother Of Success“, která skrz hypnotické zvolnění ve své druhé půlce dospěje až k osmiminutové stopáži. 

Letošní hymny jsou znovu plné sarkasmu, politických narážek, či vulgarních hlášek s cílem reflektovat absurdity života v rámci otevřeného sociálně-kulturního prostředí. Deska se rovněž nevyhýbá slušné dávce energie a i nějaký ten melodický refrén je zde k slyšení. Jen mne letos přijde, že těch neobyčejnějších nápadů mohlo být prostě víc. Protože album omýlá už tak prověřené a zřejmě nedosahuje kvalit předešlého díla „Renaissance Men“, doporučuji vyhledat spíše v úvodu článku zmíněnou debutovou desku a nebo o dva roky mladší trojku s názvem „P.H.U.Q.“ z roku 1995 (co se týče tohoto titulu, dlouho jsem jej nemohl sehnat, ale dnes mám už pár let v polici založeného hezkého, asijským písmem zkrášleného Japonce). Tohle tehdy opravdu byla alba, která v polovině devadesátých let hýbala ostrovní scénou, ne však v rámci mainstreamu, tak jako OASIS či BLUR, ale spíš jako TERRORVISION, THERAPY?, THE ALMIGHTY či samotní poděsové z pekla MOTÖRHEAD.

20.03.2025	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz