THE WINERY DOGS - Hot Streak

60%

Tak vám nevím, s touhle deskou se v malých dávkách snažím prát skoro celý podzim a jen málokdy se mi podařilo prokousat se na její konec. Vlastně k tomu došlo asi jen třikrát. Pokaždé jsem musel poslech zhruba v polovině přerušit a věnovat se něčemu jinému. Nikdy jsem se do té hudby prostě nebyl schopen dostat, a to si myslím, že jsem fanouškem celé řady hardrockových umělců a kapel. Neřekl bych, že je to snad kvůli nějaké přehnané komplikovanosti skladeb, ale na dvojce od THE WINERY DOGS postrádám kompaktnost, jasný směr či vnitřní kouzlo, které by mne dobře naladilo a nutilo mě si právě tyhle songy s chutí pouštět dál, zkrátka a dobře mě tahle nahrávka od špičkového muzikantského tria moc nebaví.

Netřeba zde rozněcovat pochybnosti o tom, že rytmika od dvojky Mike Portnoy/ Billy Sheehan je v současném rockovém světě snad ta nejlepší možná. Ani Richie Kotzen však svým kytarovým umem za oběma nezaostává, naopak jej vnímám jako toho chlápka v popředí, za což může kromě skvělé kytarové hry i poměrně vytříbený hlasový projev, který akcentuje mezi bluesovou polohou a exotičtějšími latino styly. Rozhodně je Kotzen velmi dobrým zpěvákem, ne jako teď nedávno psali ve Sparku, že je údajně hlasově nevýrazný. Naopak si myslím, že vládne lepším hlasem než leckterý zpěvák. Přejděme tedy ke kytaře, jinak také ústřednímu to nástroji hudby THE WINERY DOGS. Kotzenova hra je dostatečně rozmanitá a přes indicie ukazující k širokému rozpětí stylů (od prog-rocku po flamenco) nese rovněž nesmazatelný bluesový náboj. Když k tomu připočtu, že se dotyčný muzikant nebojí v každé skladbě trochu exhibovat a opatří ji nějakým tím krkolomným sólem, mnohdy zacházejícím až do fáze tzv. jazzového promlouvání skrze nástroj, není o řemeslné stránce pochyb. Toto se však děje za účelem, aby před jinými muzikanty zjevně nebylo žádných pochybností, že je u THE WINERY DOGS špičkový celý tříčlenný ansámbl. 

Pokud na to celé budu nahlížet z perspektivy posluchače/ spotřebitele, bude nahrávka působit jinak. S poslechem letošních věcí už je to prostě o mnoho složitější. Jednak skladby působí hodně nesourodě a jejich vnitřní náboj je drcen jakousi podvědomou nesounáležitostí a nulovou touhou makat jako tým. Jinak řečeno, všichni tři machři mají neodbytné nutkání trochu se předvést a ve skladbách jsou tudíž na můj vkus moc četné ozdůbky, které oněm skladbám příliš neslouží. Naopak mám neodbytný pocit, že jsou do popředí vypichovány všemožné „ptákovinky“ dozdobující formu skladeb, nikoliv aby posilovaly jejich jádro. Neschopnost gradace je tak ještě posílena každou frajeřinkou, která měla zůstat kdesi vzadu, ovšem i zjevnou stylovou roztříštěností díla.

Mám sice rád hardrock a nepotřebuji za každou cenu poslouchat moderní hudbu, ale zde by se mi líbila jednodušší deska s bezprostřednějším nábojem skladeb, chytlavá věc s refrény, jasnými melodiemi, zkrátka hitovější záležitost. Tohle je na mne zkrátka až moc velkej labyrint školené ekvilibristiky a muzikantství pro muzikanty. Té energie co člověk musí vynaložit, aby poslech vůbec zdolal, je prostě příliš, takže ne jednou jsem si ulevoval pouštěním starých desek THE BEATLES (které v průběhu každého listopadu už pár let velmi upřednostňuji) po každém třetím až čtvrtém odkrojeném songu od THE WINERY DOGS.

Jak to tedy celé slyším z detailnější perspektivy? „Oblivion“ vrhne posluchače do dění a z mého pohledu nejvíce překvapí právě Kotzen, který se nejen ukáže v prog-rockovém laufu a jako skvělý kytarista, ale ještě nabídne soulový zpěv, který je na kytaristu více než ucházející. Nicméně skladba upoutá variabilitou, tvrdostí, ale i křehkou melodikou. Nechybí všudypřítomné kytarové vyhrávky. Coverdale ani Hughes z Kotzena zřejmě nebudou, ale není to od něho o moc horší. Druhá „Captain Love“ drží jednoduchý silácký rytmus a riffové vstupy ne nepodobné australským AC/DC, jde zjevně o nejchytlavější moment alba, podobný hardrock se mi opravdu líbí, bohužel jde o ojedinělou položku a s titulní skladbou už jsme zpět vrženi do elitářského rockového dovádění nebo do poloh ne až tolik řízných. 

Zajímalo by mne, proč mají podobní muzikanti neustále potřebu roubovat na jinak vcelku srozumitelné skladby ty desítky kudrlin? V titulní „Hot Streak“ i v následné „How Long“ už se znovu více tlačí na pilu, krátký a úderný refrénový výjezd v druhém jmenované sice tak trochu upomene na DEEP PURPLE a sice z dob kdy u nich působili Coverdale, Hughes a Bolin, ale jinak se znovu pohybujeme v rámci rocku s jazzovými motivy. „Empire“ patří k tomu nejlepšímu, co deska jinak nabídne. Už jenom proto, že ústřední pěvecká linka není zbytečně deformována přehnaným kouzlením a instrumenty hrají okrasnou roli. Jinak Kotzenova kytara v určitých momentech dokonce upomene na zvuk The Edge z U2 v dobách skvělého alba „Achtung Baby“ (což je dle mého i pro takového Kotzena jen a pouze kompliment). Následuje akustická „Fire“, kde slyšíme španělku doplněnou o part piána a vzdálená latino kytarová sólo preludia občasně rozviřují song stojící jinak na jeho procítěném pěveckém projevu. Za mě vcelku nuda, ale aspoň mám zde pocit songu s hlavou a patou. Kdo fandí novodobým albům od BON JOVI a podobným píčovinkám, nebude rozhodně ohrnovat nos. „Ghost Town“ je další stěžejní moment desky, skladba má pro mne kouzlo právě díky rychlejší podobě a pročištěnější stavbě, ale nechybí jí ani atmosféra a správná rocková gradace vrcholící v refrénu, jenž má na nahrávce ojedinělé kouzlo rozjitřit postupující noc silou neonů. Dál se pokračuje tu v lepším („The Bridge“ a „Spiral“) odlehčenějším provedení, jinde v o něco náročnějším („War Machine“) a někde dojde na vcelku příjemné boogie lehce šmrncnuté prvky VAN HALEN („Devil You Know“), ale jinak jde zkrátka o dobrou hardrockovou práci, pravda místy nudnou, která má velmi pomalou schopnost posluchačské absorbce a líbivosti, takže to celé spíš řadím k dílům pro samozvané fajnšmekry než pro masy. Jestli si to ještě pustím, bude to zázrak.

14.12.2015	Diskuse (13)	Stray janpibal@crazydiamond.cz