THE WINERY DOGS - III

80%

Od tria THE WINERY DOGS, které tvoří jedny z nejuznávanějších person zaoceánské rockové scény posledních tří dekád, dostane jejich fanoušek vždy pořádnou porci hudební radosti. Pro dokonalé vychutnání jejich hudby se však od příjemce vyžaduje otevřenost, kdy poměrně písňový hard rock je dolaďován složitějšími strukturami. Touha onen proud perfekcionalismu vnímat je zkrátka nezbytná. Ne každý to takhle potřebuje, to jistě víme.

I na letošním albu se většina motivů odvíjí v souladu s vysokými očekáváními. Richie Kotzen, Billy Sheehan a Mike Portnoy se společnou hudbou zkrátka baví a nic v jejich případě nepodléhá pevně daným šablonám. Přirozený proud invence na jejich muzice, samosebou dělané hezky postaru, musí potěšit nejednoho hardrockového nadšence s inklinací k blues, soulu a jazzu. Do karet triu hraje vynikající hráčská vybavenost, stylová všestrannost i fakt, že muzikou zkrátka žijí a dýchají.

Nejprve však zapomeňte, že vás zde čeká prog-metalové dílo, metalového totiž na třetím albu není zhola nic. Po sedmi letech od dvojky „Hot Streak“ je situace taková, že všestranné muzikantství jde především cestou přirozenosti a old-schoolového náhledu na americký rock. Fanoušci se tak mohou těšit na přehršel vyzrálých nadžánrových partů, odehraných ve skvělém muzikantském podání. Rock obohacený prvky blues, soulu a v neposlední řadě také jazzu, se odvíjí v souladu s vkusem a schopnostmi trojice mimořádných muzikantů, je tedy na místě mluvit o hudební oslavě.

V době kdy je snadné nahrávat alba na dálku s pomocí nejrůznějších kapesních technologií, přistupovali členové tohoto projektu k novince nazvané lakonicky „III“ ve všech směrech postaru a poctivě. Po sedmi letech se tedy zavřeli do Kotzenova domácího studia, kde společně psali materiál, intenzivně jamovali a zkoušeli nápady. Cílem bylo vytvoření přirozeného rockového díla, za kterým by byla cítit především duše muzikanta. Šlo především o to, zamezit technologiím v opanování skladeb, naopak ty nechat dýchat ve vší živelnosti. Vzniklo dílo, které se na první poslech může jevit komplikované a muzikantsky propracované, na druhou stranu při detailnějším poslechu zjišťujete, kterak jsou skladby vlastně chytlavé a posluchačsky atraktivní.

Soulově zabarvený hlas Richie Kotzena má všechny parametry osobité exotiky, svým způsobem mě tak trochu připomíná dobře známý pěvecký projev Glenna Hughese, ale je to asi jen shodnou inklinací k multi-kulturní a nadžánrovější tvorbě. I Kotzenova kytarová práce je zde doslova vynikající, dočkáme se bluesových motivů i eruptivního jazzového kouzlení. Slovutný basák Billy Sheehan rozhodně také nehraje zrovna druhé housle a jeho nástroj prospívá skvělé dynamice a prostorovosti nahrávky. Někde funguje k podpoře tvrdších pasáží, jinde jeho nástroj vyplave skrz kytarovou stěnu a bohorovně zasóluje. Právě výjimečná souhra mezi Portnoyem a Sheehanem dělá ze zvuku THE WINERY DOGS živelný hardrockový organismus s velkou porcí jazzové nadstavby. Mike Portnoy je sice v mnoha momentech skoro až metalově hřmotný, když je však třeba, dokáže svou hru výrazně zjemňovat, což se projevuje na faktu, že nejedna píseň zde působí spíše sklidněnějším dojmem. Opravdu zde nečekejte nařvaný a přemotivovaný progresivní metal. 

Každá písnička je vlastně zapamatovatelná, musíte jí však dát nejdřív nějaký čas, neboť z prvého plánu nabízí o dost více podnětů, než lze bezprostředně zachytit. Úvodní „Xanadu“ platí za zhudebněnou fúzi mezi progresivní stránkou projektu a příjemně poslouchatelnou melodikou. Svým způsobem mne tato trojice připomíná jižany z KING´S X. V energické „Mad World“ slyšíme vzorový hard rock, zde jakoby opravdu ožili DEEP PURPLE z poloviny sedmdesátých let, kdy byl v jejich sestavě především po nesvázanosti bažící Glenn Hughes. Na procítěnější písničkovou notu hraje „Breakthrough“, song s přímočarou linií a schopností bez okolků gradovat. Jako logická se zde jeví spíše spojitost s tvorbou MR.BIG. Obě tyto Sheehanovi kapely jsou vlastně v příbuzenském vztahu. 

Charakter hitovek mají i následující písně: jazzem prostoupená „Rise“, v první fázi přímočaře zpěvná „Stars“, která záhy přechází do reje úchvatného sólování, a v neposlední řadě také hymna „The Vengeance“, která, stejně jako dvě jí předcházející položky, nabídne nejen skvělé refrény a výbornou poslouchatelnost, ale také přehršel kouzlení a instrumentálních parádiček. Sedmá „Pharaoh“ je nakonec asi nejzemitějším kusem. V houpavém tempu vystřižený blues rock má dle mého hodně charisma a s přibývajícími poslechy se přistihuji, že se na něj stále více těším. „Gaslight“ je precizní jižanské boogie, zatímco překrásná „Lorelei“ prezentuje THE WINERY DOGS i jako mistry rockových balad pro fajnšmekry. 

„The Red Wine“ má být posléze určitým spojujícím článkem většiny výrazných poloh tohoto tria, epilogem, který dokáže celek shrnout a dát mu finální tvar. Asi se to daří, byť tahle píseň zde nepatří k těm z mého pohledu lepším. Její vychutnání mě trochu kazí příliš rozcáplá zpěvová linka a snaha instrumentace obsáhnout vše, co znělo v předchozích písních. Největším negativem alba jsou, dle mého, podivně krkolomné vyhrávky v úvodech některých songů, které na mne působí, jakoby frajírek David Kraus se svým bandem preludoval v mezihrách diskusního pořadu svého otce. Tyto najazzlé vyhrávkové figury mne tak trochu dohání k šílenství. Kladem je, že songy samotné pak nabídnou výstavní nosnou linii a opravdu skvělé melodie, které ani něco obdobného nezhatí. Ať už tedy ochutnáte jakoukoliv skladbu současných THE WINERY DOGS, jsem přesvědčen, že vás ve většině případů bude výsledek bavit. To sedmileté čekání za to vlastně stálo.

09.02.2023	Diskuse (8)	Stray janpibal@crazydiamond.cz