THE HELLACOPTERS - Overdriver
Novinka „Overdriver“ od švédských rockerů THE HELLACOPTERS nadále udržuje u kapely Nicke Anderssona obstojný plamen zaujetí a vysokou stylovost. Stejně jako tomu bylo minule, konkrétně u comebackového alba „Eyes Of Oblivion“, dostane posluchač další osvěžující sadu vypalovaček v jejich typickém stylu. Kapela sice už dávnou punkově nebouří tak jako v časech nekompromisní a v ug vysoko ceněné garážové klasiky „Payin´The Dues“ z roku 1997, nemá ani onen esprit velkých děl skandinávské scény, tak jako tomu bylo u desky „High Visibility“ z roku 2000, či o dva roky později u patrně nejúspěšnějšího alba „By The Grace Of God“, ale už pět let od návratu znovustabilní band působí kompaktně a potvrzuje, že neztatil nic ze svého retro-rock ´n´rollového cítění časů minulých.
U nás v Čechách jsou THE HELLACOPTERS stále velmi opomíjení, zatímco na sever a na západ od našich hranic jsou považováni za rock´n´rollové krále velkých klubů (zažil jsem v Mnichově v roce 2002). Je pravda, že své koncerty cílí na přesně vymezený prostor Evropy (Skandinávie, Německo, Nizozemí), takže zůstává pro mne jen zbožným přáním, aby někdy stanuli i na našich pódiích (co takhle Brutalček?). Přestože sám Nicke koncem osmdesátých let začínal jako bubeník uvnitř deathmetalové grupy ENTOMBED, kde strávil skoro dekádu coby stěžejní člen, srdce jej vždy táhlo do hájemství klasičtější rockové hudby. Od poloviny devadesátých let se mu podařilo svou novou mašinu nakopnout nevídaným způsobem a dostat mezi velká jména evropské scény. Dnes je ve Skandinávii každá jejich deska událostí, ostatně uspěla i ta comebacková zpřed tří let. Fans THE HELLACOPTERS spojuje kladný vztah k motorkám, svobodnému způsobu života a rock´n rollovým a punkovým klasikám, přesněji řečeno ke kapelám sedmdesátých let.
Stejně jako předchozí deska „Eyes Of Oblivion“, je i „Overdriver“ esenciální sbírkou stylu THE HELLACOPTERS. Stejně tak působí o něco mírněji než alba zpředrozpadové éry. Pokud kapelu má někdo vedenou především coby zástupce etapy přelomu milénia, nedivím se mu, ale Nicke a jeho kumpáni to ani dnes nevzdávají a potvrzují, že stále umí napsat obstojný song. Je poznat, že kapela, která je dnes tvořená kromě Anderssona ještě dvěma dalšími dlouholetými členy - klávesákem Andersem Lindströmem a bubeníkem Robertem Erikssonem, do nedávna také druhým kytaristou Dregenem (zakládající člen 1994-97, který byl v roce 2020 u comebacku, ten se však již věnuje především svým BACKYARD BABIES) a služebně nejmladším členem novozélandským basákem Dolfem DeBoostem (ex-THE DATSUNS) stále piluje svůj projev k dokonalosti a zakládá si na mnoha potřebných detailech svého zvuku. Melodika tří až čtyřminutových písní THE HELLACOPTERS zůstala zcela specifická a všudypřítomná. A to je, myslím, to podstatné.
Mezi nejnápadnější položky aktuální kolekce patří bezesporu hymny jako „Don´t Let Me Bring You Down“, „(I Don´t Wanna Be) Just a Memory“ a také „Doomsday Dreamday“, ale ani ostatní věci nepůsobí zrovna jako nějaká nudná výplň. U THE HELLACOPTERS se jejich zvuk zásadně nemění a tak posluchač takřka s jistotou ví, co za hudbu od nich dostane. Sluší se tak napsat pouze, že jim to na nové desce stále velmi solidně šlape. A vlastně ani moc nevadí, že ta má tentokrát docela špatný, graficky dost umělý obal. Nezbývá tedy než doufat v ohlášení termínů pro nadcházející koncertní tažení, ty totiž velmi překvapivě (až na ojedinělé akce ve Švédsku a Finsku) zatím v kalendáři schází.
| 10.02.2025 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
