THERION, SATRA - Praha, Meet Factory, 15.března 2024

Za symfonický metal se dnes považuje to, když zvuk kapely tvoří výrazné backgroundové klávesy a vepředu stojí krásná dívka, která zpívá něžným hlasem, ideálně o věčné lásce nějakého upíra nebo lykantropa. Nic proti takovým skupinám, také mám mezi nimi své oblíbence. Občas z toho je ale jen pořádný kýč a sladkobolná romantická selanka ve stylu filmové ságy Stmívání. Dnešní symfonický metal nemá nic společného se symfonií a výraz popmetal by mu slušel lépe.

Jinak je tomu u otce tohoto žánru a možná také u jeho jediného skutečného zástupce. THERION stáli u zrodu toho, o čem se dnes jako o symfonickém metalu mluví, ale na rozdíl od ostatních byli vždy opravdu symfoničtí. Na deskách už od poloviny devadesátých let používají doprovodné vokalisty a sbory, inspirují se klasickými skladateli a jejich písně mají (někdy) komplikovanější aranže. Ani poté, co postupem času své postupy vycizelovali a získali pevnější žánrovou půdu pod nohama, se nebáli dál experimentovat a výsledkem toho byla třeba deska coververzí francouzských populárních písní 60. a 70. let „Les Fleurs du Mal“ (2013) a poté i metalově operní trojalbum „Beloved Antichrist“ (2018). Obě byla přijata fanoušky vlažně, a tak se posléze kapela rozhodla alespoň na chvíli skončit s experimenty a dát fans to, co chtějí.

Výsledkem je vlastně další trojalbum, tentokrát ale rozdělené na tři díly: „Leviathan“ (2021), „Leviathan II“ (2022) a „Leviathan III“ (2023). Oproti předchozí trojdesce je tu rozdíl v důrazu na jednotlivé žánry. Místo opery okořeněné metalem tu máme opět metal okořeněný operou. Příznivci skupiny jsou podle všeho tentokrát spokojeni a kapela se poprvé od covidu vydala na opravdové turné, aby Leviathana představila i naživo. Nejdřív loni v lednu čtyřmi zastávkami ve Středomoří, aby se pak přesunuli do Latinské Ameriky (včetně poměrně neobvyklých štací v Bolívii, Hondurasu a El Salvadoru nebo projetí celého Mexika). Letos na začátku roku pak rozjeli plnohodnotnou evropskou tour, při níž jsme se v Česku dočkali zastávek v Ostravě a Praze. THERION tu svou fanouškovskou základnu vždy měli, o čemž svědčil i pěkně zaplněný klub Meet Factory, který v pátek večer – jak je dnes už u metalu zvykem – tvořilo věkově pestré publikum od náctiletých až po pamětníky začátků NWOBHM.

Mě kdysi hodně chytla průlomová deska kapely „Theli“ (1996) a tehdy jsem absolvoval také jeden z jejich vůbec prvních dvou koncertů v Česku. Vystupovali tenkrát společně s AMORPHIS v Rock Café a bylo to celkem hrozné, hlavně kvůli příšernému zvuku, takže se doprovodné zpěvačky asi ani neslyšely a celé vystoupení bylo falešné a nedotažené. Pro mě to bylo tehdy obrovské zklamání, i když jsem chápal, že takhle velkolepý symfonický metal je těžké přenést na pódium. Další desky už mi tak zajímavé nepřišly (a stále nepřijdou), takže jsem THERION postupně přestal hltat, ale nikdy jsem je nepřestal aspoň jedním uchem sledovat. Nakonec jsem se k nim v posledních letech i celkem vrátil a na páteční koncert v Meet Factory dost těšil. Koncertní technika od devadesátek udělala krok kupředu, a přestože moc samply a předtáčky na koncertech nemusím, právě u THERION mi to přijde svým způsobem logické. Přeci jen – se dvěma neslyšícími se zpěvačkami toho moc neuděláte…

A ukázalo se, že Therioni jsou koncertně dobře promazanou mašinou, kde dnes funguje vše, jak má. Samplů nakonec nebylo tolik, jak jsem se bál, a vokálně to bylo vynikající. Fans měli dostat, po čem touží, turné je tedy průřezem takřka celé kariéry kapely a ze seznamu čítajícího jednadvacet písní tvoří skladby ze všech tří Leviathanů třetinu, zbytek byly starší klasiky z let devadesátých a prvních. Výjimkou nepotvrzující pravidlo pak bylo zařazení dvou coverů ze zmíněné frankofonní desky.

Kapela začala pěkně od podlahy jedním ze svých největších hitů „The Blood of Kingu“ z roku 2004 o babylónském bohovi Kingu, kterého i s jeho matkou Tiámat zabil Marduk a z jehož krve potom vytvořil první lidi. Šlapalo to výborně a publikum bylo nadšené. Takhle má za mě znít symfonický metal. Trochu se na začátku sice hledal zpěvák Thomas Vikström (nebo to na něj bylo příliš vysoko?), který svou image s vojenskou čepicí a černým kabátem ověšeným zlatem připomínal tuzexovou imitaci Roba Halforda. Dvojnásob to ale vynahradila dvojice bez nadsázky božských zpěvaček: Španělka Rosalia Sairem, která obstarávala tu rockovější polohu, a Američanka Lori Lewis mající na starosti operní vokály. Pokračovalo se i dál s pořádným zanícením. První ochutnávkou z Leviathanů byla výborná power balada „Ruler of Tamag“, po níž jsme se vrátili prostřednictvím „Birth of Venus Illegitima“ k jedné z nejslavnějších desek skupiny „Vovin“ (1998). Úvodní tour de force pak zakončila další vynikající power balada z Leviathana „Tuonela“.

Božské zpěvačky na nás shlížely z pódia, bohyně a bohové k nám přicházeli i jejich ústy. Kapelník a kytarista Christofer Johnsson je střelený okultismem, takže jsou všechny texty inspirované magií a všemi možnými světovými náboženstvími a mýty. Abrakadabra wingardium leviosa, moc se v tom nevyznám. Metalista pozná tak Tuonelu, křesťan Leviathana, ale zbytek si musím většinou vygooglit. Vlastně moc nevím, zda to myslí i teď ve zralém věku Johnsson s tou magií vážně (nezapomínejme, že THERION se zrodili ve stejnou dobu jako druhá vlna blackmetalu), nebo jestli se spíš jedná už jen o inspirační eklekticismus a žánrovou formuli.

Různými mytologiemi jsme se tak proplétali i po zbytek večera. Výjimkou byly zmíněné dva covery francouzského popu, nad kterými jsem sice nejdřív kroutil hlavou, ale nakonec byly příjemným zpestřením a „La Maritza“ pro mě dokonce možná nejsilnějším momentem večera. Lori Lewis ji totiž vystřihla v tak silném a emočně nabitém operním podání, že jsem měl krátce i husí kůži. Tahle femme fatale s vizáží a sebevědomím nordické valkýry mě uhranula a já byl omámen, takřka zamilován…

„La Maritza“, která je bolestnou ódou emigrantky vzpomínající prostřednictvím adorace stejnojmenné řeky na svou bulharskou domovinu, byla sedmou písní večera. Nastavila laťku hodně vysoko a poté následoval trochu sešup. Therioni totiž takřka exkluzivně zvolili pro celý svůj průřezový setlist spíše songy ve středním tempu, takže si to z mého pohledu začalo po čase sedat na zadek. Vedle úvodní vypalovačky „Blood of Kingu“, krátké „Aeon of Maat“ a úplného finále tu nic moc opravdu rychlého nezaznělo. Ne že by „Asgard“, „Leviathan“, „Sitra Ahra“ atd., atp. nebyly dobré songy, z mého pohledu jich ale prostě nesmí být za sebou moc, protože táhnout set neumějí. THERION mám rád, všechny skladby večera jsem znal, ale přesto jsem se ve druhé půlce začal rouhavě těšit na přídavky a konec. Těmi byly naprosté klasiky a „The Rise of Sodom and Gomorrah“ a závěrečná (rychlá) „To Mega Therion“ to důstojně uzavřely. Jsem rád, že jsem zas po letech THERION viděl, ale asi jsem měl opět příliš velká očekávání. První půlka koncertu mě ale bavila velmi.

Zbývá ještě pár slov o úvodní skupině večera. Předskakovala neznámá a během covidu porozená finská partička SATRA, která si teprve na tomto turné vysluhuje ostruhy a která hraje přesně ten typ „symfonického“ metalu, o němž jsem psal na začátku. Skupina má klávesy i zpěvačku v čele a celkem se to dá chvílemi poslouchat. Smysl pro chytlavou melodii mají, což se projevilo zejména v první písni jejich vystoupení „From the Night“ a pak v té poslední „Golden City“. Hudba to je jednoduchá založená zcela na podpoře vokální melodie, jen se základními riffy, bez delších instrumentálních vyhrávek nebo sól. Pro větší impakt to tak potřebuje skutečně prvotřídní zpěvačku. Pilvi Tahkola je sice sympatická a má příjemný hlas, na tohle ale nestačí. Jako frontwoman se ale snažila táhnout show i komunikovat s publikem, ostatní tam jen tak postávali. Od začínají kapely bych očekával větší nadšení a více dravosti, zejména bubeník hrající většinou pouze bum-čvacht-přechod to měl celé na salámu. Publikum nicméně reagovalo příznivě a skupinu podpořilo tleskáním do rytmu během songů i vřelým skandováním nakonec.  

21.03.2024	Diskuse (7)	Gazďa