THIN LIZZY - Bojovně naladění kluci jsou zpět ve městě (1975-1976) 2/5

THIN LIZZY se slyšitelně poučili a po vydání nepříliš průbojného alba „Night Life“ vyrazili daleko víc na zteč, obrněni vůlí, nezlomeni neúspěchem a s jasnou vizí své budoucí práce. Bojovná nálada a pouliční rvavost v nich upevňovaly touhu po velkém průlomu, který by jim posílil sebevědomí a dodal energie do žil. To všechno se mohlo promítnout do drážek následující, v pořadí již páté desky nazvané „Fighting“ z jara 1975, a první považované za klasickou, jejíž dravější náplň mohla být přičtena míře nespokojenosti, jakou v sobě bezesporu talentovaná úderka zvlášť poslední roky uchovávala. Až právě od roku 1975 tedy dostáváme kapelu THIN LIZZY přesně takovou, jaká se později zapsala do rockových dějin a byla mnohými opěvována. Solidně vyhraný hardrockový band irského původu, jehož devízou se staly nejen Lynottovy vášnivé texty plné obrazotvornosti a příběhů, ale především perfektní instrumentální složka obohacená o stále zčerstva poskládaný kytarový tandem Brian Robertson a Scott Gorham, vykazující se navíc divokou hrou plnou energie a neotřelých harmonií. V roce 1975 THIN LIZZY konečně naplno udeřili... jestliže se naopak v něčem nepoučili, byl to především stále více do krajnosti vyhnaný životní styl plný alkoholu a drog, který je začal definitivně provázet.

Fighting (1975)   80%

Navýšení kytarové vazby z jednoho nástroje na dva bylo nejdůležitějším krokem v rámci příběhu této kapely. Nyní již čtyřčlenné skvadře se tento krok po všech stránkách vyplatil, navíc svým úderným rockem jakoby o pár let předznamenala hnutí prvních britských, skutečně heavymetalových kapel z NWOBHM. Jasně, pro THIN LIZZY hrál velkou roli i irský folklór, blues a rock´n´roll, protože pokud by tomu tak nebylo, nikdy by se její členové s vydavatelstvím Vertigo neshodli na kroku, umístit na rozjezd své dosud nejtvrdší desky předělávku chytlavé vypalovačky od Boba Segera „Rosalie“ a opatřit jí svižnějším naturelem. Ze songu opěvujícího přítomnost groupies na koncertních trasách muzikantů je cítit skutečný zápal a emoce. Skladba znamenitě zapadá do Lynottova vidění světa a lyriky, kterou ze sebe samozřejmě chrlil. Šlo o texty obsahující civilní dramata dětí dělnické třídy, pohybující se v tenkém pásmu mezi láskou a nenávistí.

Hymnická „Rosalie“ v úvodu alba ční jako maják, ačkoliv za poslech stojí i pár dalších kusů, které se postupem let zařadily mezi klasiku. Jednou z nich je třeba skladba s názvem „Suicide“, asi nejtemnější věc v repertoáru té doby, která vychází ze skutečného příběhu známé osoby páchající sebevraždu, zanechávající po sobě marně dopis, jež kamsi zapadá. Je však nepochybné, že i v těch nejtemnějších momentech měl Phil Lynott v sobě schopnost přidat každému vyprávěnému mini-příběhu jakousi romantizující představu. Zde navíc vše odlehčila povzbudivá instrumentace, kdy byl song zhruba uprostřed nadnášen swingujícími riffy, které posléze přešly v grandiózní dlouhé sólování obou kytaristů. Na „Fighting“ došlo však kromě dravějšího vyznění i k posunu, co se týče barvitosti a kvality textových témat. Právě až zde začal Philův skladatelský potenciál růst a rozkvétat do podoby skutečného básníka.

„...Johnny se toulá všude, je to beznadějné.

Divochu, cikáni varovali před nebezpečím.

Můžeš se smát a žertovat s přáteli, ale s cizími lidmi se nikdy nebav,

...i když jejich nabídky mohou být lákavé.

Vsadil bych se, že se zatouláš a už se nikdy nevrátíš...“

(Wild One)

Mou velmi oblíbenou písní je zde klenutě stavěná a tesknotou prostoupená „Wild One“, ve které se nachází hodně kytarového umu a schopnosti napsat a zaranžovat pozvolna gradující a velmi melodickou vypalovačku. Song vlastní i typicky romantizující aspekt věci – kde je hrdina opěvován pro svou nepoklidnou beatnickou povahu a zálibu v cestování, kdežto okolí k němu vzhlíží, přeje si, aby zůstal a našel u nich svůj přístav. Přehlížená „For Those Who Love To Live“ byla věnována severoirské fotbalové legendě sedmdesátých let Georgi Bestovi, hráči Manchesteru United, který proslul nejen čichem na branky, ale i nezřízeným životem plným alkoholu, sexu a kontroverzí. Kromě skladby ve stylu jižanského rocku - „Silver Dollar“, kterou napsal kytarista Brian Robertson, patřila autorsky většina alba spolupráci Lynotta s Gorhamem. Celá deska držela perfektně pohromadě, ačkoliv zde byly patrné kontrasty mezi neurvalou výpovědí jako „Fighting My Way Back“ („...Dívám se do své budoucnosti, ne do své minulosti. Chci být hodný chlapec, ale jak dlouho mi to vydrží?...“) a jemnějšími chvilkami, třeba v podobě potemnělé teskné balady o umírání „Spirit Slips Away“ („...Když se temnota snáší, seš na všechno úplně sám. Ať ti andělé přinesou svůj plamen, když tě duše opouští...“). Právě tahle mírná píseň obsahuje Lynottovu nejlepší práci s baskytarou, krásné sólové momenty a podnětný text o posledních myšlenkách života. Není to obvyklá rock´n´rollová záležitost, ale jak bylo jistě každému patrné, THIN LIZZY měli k prototypu typicky strohé, rockové kapely jaksi daleko.

Vezměte si třeba songy jako „King´s Revenge“ a „Freedom Song“, dvojici melodických čísel se spoustou kudrlinek, kytarových ozdůbek a vokálů. Lynottovi se zde podařilo zneužít surovou realitu a přidat k ní (svým typickým způsobem) melodický nádech, čímž právě u desek z klasické éry vznikala zcela jedinečná, ale přesto lákavá poetická atmosféra. Scott Gorham se v závěru desky blýskl skutečně ostrou písní „Ballad Of A Hard Man“, dokonale nabitou kytarovými výboji, která je opravdu vším, jenom ne baladou. Což jakoby předznamenalo osudovou cestu THIN LIZZY, neboť ti brzy slavili své největší úspěchy právě s tvrdší polovinou své tvorby. Ve své době byl  Brian Downey jedním z nejvíce nedoceněných bubeníků v rocku, úderný, pevný, s osobitým stylem a na této desce je to všechno patrné. Obal s fotkou kapely měl několik verzí, mně osobně se líbí ten americký, kde vidíme THIN LIZZY pózující kdesi na ulici před oprejskanou cihlovou zdí. Obrázek pomohl utvořit dojem, že nová sestava THIN LIZZY je skutečným gangem, připraveným se za svou věc třeba i servat. „Fighting“ se bezprostředně po vydání stalo prvním albem THIN LIZZY, které se dostalo do oficiální britské hitparády. Vzhledem k tomu, že šlo o jejich doposud nejtvrdší desku (zvlášť u kapely, která navíc za žádných okolností nenadbíhala většinovému vkusu), to bylo povzbudivé zjištění a značilo, že band získává identitu, vlastní početnou fanouškovskou základnu a osud tak přebírá do svých vlastních rukou.

Jailbreak  (1976)   90%

Tohle album produkované Johnem Alcockem platí za absolutní vrchol THIN LIZZY a je po právu považované za velkou klasiku hard rocku druhé poloviny sedmdesátých let. Kapela jej nahrávala v Londýně a ve studiu mezi hudebníky a producentem rozhodně nepanovala souhra, právě naopak. Kytaristé údajně museli bojovat za každou jen trochu dravější pasáž a netřeba doplňovat, že uhlazenější výsledek byl proti srsti především jim (zejména Brian Robertson těžko trávil jisté skutečnosti). Ve skladatelské rovině jde však o skvělou práci. THIN LIZZY dosáhli okamžiku, kdy se konečně stali žádaným a mnohými následovaným artiklem a famózní koncertní forma jim rovněž hrála do karet. Už dávno Phil Lynott věřil, že je rockovou hvězdou se vším všudy a to ještě před tím, než přišel s písní, se kterou to všem okolo nandal. Vždy toužil po semknutém bandu a jeho THIN LIZZY se jím právě v tento moment opravdu stali.

„...V pátek večer se všichni voháknou a půjdou do Bar´n´grill k Dinovi.

Koktejly potečou proudem a prolije se spousta krve. Pokud chtěj kluci bojovat, radši je nech.

Ten jukebox v rohu vyřvává můj oblíbenej song, noci jsou stále teplejší.

Nepotrvá dlouho, než přijde léto, teď když už jsou kluci zase zpátky ve městě...“

(The Boys Are Back In Town)

Největší hitovka „The Boys Are Back in Town“ byla, s nadsázkou řečeno, zhudebněním Lynottových romantických snů, manifestem jeho postojů a proklamací životního stylu. Co na tom, že si alkoholová, a čím dál více i drogová závislost, pomalu ale jistě, vybírala na něm i na jeho spoluhráčích svou daň. Kaskádový riff nejvygradovanější části jejich nejslavnější písně v sobě koncentroval až proto-metalovou nespoutanost a příslušný text o nebezpečí nočního života jakoby proudil přímo z role, kterou sám Lynott romanticky přijal na vrcholu svého tvůrčího rozletu. Chápu, že rebelská píseň o partě kluků, kteří se touží (ať už s někým nebo sami mezi sebou) kdesi v baru poprat, a holkách, na které to celé až tak moc nezapůsobí, v dnešní době může leckomu připadat trochu překonaná, ale uprostřed sedmdesátých let měl tenhle dokonalý flák své neotřesitelné kouzlo. Síla myšlenky „The Boys Are Back in Town“ zastupuje onen tak trochu sebestředný rockový mýtus, který usiloval o to, aby jste věřili, že právě tahle hlasitá hudba vás může dostat pryč od šedivé reality toho, kým ve skutečnosti jste. 

„...Dnes v noci budou problémy, někteří z nás to nepřežijí.

Vidíš, kluci a já to myslíme vážně, probijeme se ven, živí nebo mrtví.

Slyším psy na mé stopě, všechno peklo se rozpoutává, alarm a sirény kvílí.

Je to jako hra, když prohraješ, půjdeš do vězení...“

(Jailbreak)

Jak se ukázalo, nezlomná víra v potenciál kapely a prostá radost ze společného hraní stály u zrodu skvělého alba. To otvírala titulní skladba „Jailbreak“, mocný a na bohatých riffech postavený power song, představující další dobrodružný příběh o nepoklidné bandě grázlíků a jejich touze uniknout z žaláře nesvobody. Skladba působila od samotného začátku desky jako odzbrojující výstřel, za kterým jste byli nuceni s napětím očekávat věci příští, zvlášť pak když se poměrně zpěvná věc dostala do obrátek a prostorem se rozezněly sirény a policejní houkačky. Že deska vyzněla velkolepě a po skladatelské stránce různorodě potvrdila i jedna právě z těch uhlazenějších písní „Running Back“ (dle producenta měla být pilotním singlem, ale kapela si za „The Boys Are Back in Town“ stoprocentně stála a tak „Running Back“ nakonec zapadla), která jakoby byla šitá na míru tehdejším televizním pořadům typu Top Of The Pops. Podařilo se v ní koncentrovat jemnější melodiku a ještě do ní namíchat střídmý klávesový part a spousty aranží včetně zvuků saxofonu a dechové sekce. Co mám dodávat? Brian Robertson jí nenáviděl a tvrdil, že jej producent svými zásahy urazil. Drsnější věcí je zde naopak ponurá „Warriors“, což je zjevně skladba, která inspirovala zvuk právě krátce poté debutujících MOTÖRHEAD. Patrná je v ní především výborná souhra mezi Robertsonem a Gorhamem, ale i kuriózní Lynottův text, kde, ač je to neuvěřitelné, feťáky nazývá rytíři zápasícími o každý den.

O singlu se uvažovalo ještě v případě „Romeo And The Lonely Girl“, což byla bezesporu chytlavá záležitost mírnějšího charakteru, jež očarovala květnatým romantickým textem. Právě na americkém turné k minulé desce se Lynott nechal inspirovat tamním prostředím a to vedlo k napsání několika dalších parádních písní - hravé boogie „Cowboy Song“ je další romantickou představou o životě za velkou louží, naopak trochu dravější a na cupitavých riffech postavená „Angel From a Coast“ byla inspirována Lynottovým krátkým pobytem v Kalifornii a pojednávala o bezstarostnému užívání si všech lákadel života. Tento posledně zmíněný song mám velmi v oblibě, protože reprezentuje více dravou a kytarově dovádivou stránku THIN LIZZY a je z něho cítit pozitivita a sluncem zalité pláže. Ten song zkrátka provází modré nebe nad hlavou, vánek v jedoucím cadillacu a šumění vln. V závěru alba se nachází skladba „Emerald“ s předobrazy v staroanglické mytologii, která je plná až pochodových vojenských nástupů. Je nepochybné, že právě tahle epičtější stránka tvorby Irů mohla inspirovat i celou řadu později známých metalových bandů z osmdesátých let - např. německé RUNNING WILD, protože Rolf Kasparek opravdu často uváděl Lynotta jako svůj zásadní inspirační zdroj. Pro THIN LIZZY bylo nejdůležitější, že se v období této desky dokonale semkli a vše investovali do tvorby skvělého díla. 

„... Z údolí přicházeli muži, pochodovali se štíty a meči,

aby bojovali, protože věřili, že je správné svrhnout vládce.

Do měst, kde byl dostatek, šli za kořistí, přinesli meče a plameny.

Když odcházeli, města zůstala prázdná... a děti už si nikdy nebudou hrát... “

(Emerald)

Bezstarostný a pohodářský Kaliforňan Gorham si postupně zvykl na přítomnost poněkud drsňáckého skotského hejska Robertsona a oba svou rozdílnost v pravý moment využili a své nesourodé naturely dali ve prospěch hudby, která posléze učarovala nejedné legendě - počínaje třeba válečníky NWOBHM SAXON, přes americké hvězdy METALLICA, až třeba po stěžejní formace švédské deathmetalové vlny devadesátých let. Brian Robertson zde makal ve prospěch celku, ačkoliv byl talentovanějším z obou kytaristů, a ve studiu si důvtipně pohrával s krátkými prodlevami mezi svými riffy, které záhy Gorhamovy umožňovaly doprovázet jej a působit neupozaděně. Společně tak brzy začali splétat okouzlující harmonie, jež se staly signifikantním prvkem zvuku THIN LIZZY. Lynottova strukturálně jednoduchá hardrocková písnička, se díky jejich citu pro žhavé bluesové sólování, dostala na jadrnější level.

Phil Lynott, coby šéf gangu posílený zkušenostmi a četnými prohrami, se nejen jako autor, ale i jako frontman ve všech směrech zdokonalil a bylo to znát především na koncertních pódiích, kde se rázem ocital v roli velitele obrovských davů dospívajících headbangers (tehdy rocková hudba cílila především na teenagery), kteří byli připraveni na jeho povel dovádět. Vždy skládal spíše písně o rozervaných samotářích intrikujících kdesi stranou hlavního proudu společnosti, ale až v tomto období dodal svým postavám nádech vítězství a situoval je do hrdinů z předměstí oblečených do kožených bund a řetězů. Bylo od začátku zjevné, že v éře nastupujícího punku a celkově civilního pojetí rocku, kdy se některé honosné art-rockové bandy staly přes noc nežádanými dinosaury, měli naopak THIN LIZZY za sebou čím dál větší fanouškovskou základnu a odliv přízně omladiny se jich rozhodně netýkal. Podobně jako třeba UFO, JUDAS PRIEST, SCORPIONS či AC/DC stáli předobrazem pozdějšímu masivně se rozvíjejícímu metalovému hnutí.

06.10.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz