THIN LIZZY - Navzdory špatné reputaci (1976-1978) 3/5
Hodně divoký životní styl Phila Lynotta a irských THIN LIZZY si krátce po vydání jejich nejúspěšnějšího alba „Jailbreak“ vybral svou první daň, neboť lídr kapely onemocněl žloutenkou, díky čemuž museli zrušit prestižní koncertní turné. Stalo se tak přesně v době, kdy byl o kapelu velký zájem a očekávaly jí plné sály v Británii i za Atlantikem, sály plné omladiny nažhavené na energický hard rock. V průběhu léčby již však Lynott začal psát skladby pro další desku, krátce na to nazvanou „Johnny The Fox“. Z dnešního pohledu je zjevné, že i když tahle nahrávka (vznikající rychle a mimoděk) úspěchu předchůdce nedosáhla, vlastnila všechny prvky klasického zvuku THIN LIZZY a útočila stejnými zbraněmi jako album předchozí. Dnes je nezpochybnitelnou součástí zlatého dědictví kapely...
Johnny The Fox (1976) 80%
Jde prakticky o dvojče slavnějšího alba „Jailbreak“, kterému z kouzla ubírá snad jen fakt, že podobně výrazných skladeb jako byla minule „The Boys Are Back In Town“ se zde posluchači dostává v menší míře. Lynottův textařský rukopis byl však okamžitě rozpoznatelný a jeho poetické vyprávění příběhů o opakovaně se vynořujících postavách mělo nenapodobitelné kouzlo. V jistém smyslu jakoby šlo o koncepční album, které z části navazovalo na svého předchůdce. Na desce bylo patrné určité zjemnění, byť šlo o trochu menší vývojovou změnu, než tomu bylo v případě následujícího, velmi úspěšného alba „Bad Reputation“. Kapela se spíše jen snažila do ryze hardrockového zvuku vtěsnat také prvky funku, folku a country, činila tak však s naprostou pokorou a citem k vlastnímu odkazu. Je s podivem, že se z THIN LIZZY nikdy nestali podobně velké stadiónové hvězdy jako třeba z AEROSMITH, VAN HALEN či AC/DC, když si kapela po delší dobu držela skvělou skladatelskou úroveň a dokázala plně rozvíjet svůj vlastní sound.
Někdo může k menší úspěšnosti alba „Johnny The Fox“ zmiňovat právě Lynottův špatný zdravotní stav, který zamezil uskutečnění rozhodujícího turné, jiní to dávali za vinu producentu Johnu Alcockovi, který údajně potlačil Lynottovy nosné pěvecké party do pozadí a celkově způsobil, že nahrávka vyzněla v určitém kontextu matně. Přes Philovo skladatelské mistrovství a vysoké pracovní tempo asi opravdu neměli THIN LIZZY dáno do vínku prorazit na vrchol jako výše uvedené bandy a zůstávali vždy tak na půli cesty k celosvětové slávě. „Johnny The Fox“ vzhledem k nižší úspěšnosti platí za trochu ztracenou klasiku, která byla ve své době kritikou přijímána rezervovaně, a díky tomu se až tolik neprodávala, ale kterou mají především hardrockový fanoušci velmi v oblibě a s chutí se k ní hlásí. Jde o textově oduševnělé, lehce melancholické, ve svém vyznění však pestré dílo plné jemných kontrastů, které sice v rámci úspěšnosti až tolik nezáří, ale jinak se jedná bezpochyby o drahokam diskografie. Hardrockové hordy „Johnny The Fox“ milují a svět THIN LIZZY by byl bez této nahrávky neúplný.
Pokud si postupně rozebereme jednotlivé skladby, je to především přímočarý, svým pojetím ironický a upřímný song „Don´t Believe a Word“, co desku, jež vlastně ani neměla vzniknout, plně charakterizuje. Do dvou minut a dvaceti vteřin dokázala Lynottova skvadra vtěsnat to prazákladní, co stálo předobrazem pozdější metalové revoluci – famózní kytarový riff, úžasný text a celkový náboj, jež posluchače dokonale očaruje. Deska však začíná grooveovější peckou „Johnny“, která je tradičním příběhem z ulice městského předměstí, jaké se v repertoáru kapely nacházely v poměrně početném zastoupení. Stejně tak následující song „Rocky“, jehož hlavní postavou je Rocky Rock naprostá hvězda rock´n´rollu, odhaluje Lynottův talent dělat ve svých příbězích z běžných civilních figurek hrdiny, kteří se od základu vypracují, a záhy stanou osvíceni září slávy. Pakliže THE ROLLING STONES měli pár let před tím své „Wild Horses“, THIN LIZZY se podařilo napsat skvostný pomaláč v podobě „Borderline“, dojemný song plný teskné noční atmosféry, milostného odloučení a osamělé pijácké vášně. I z mého pohledu se rovněž jedná o jeden z výrazných bodů této fáze kariéry THIN LIZZY.
„...Sedmé pivo a jsem pořád střízlivý, je čas přejít na něco silnějšího.
Už tenhle stav nemůžu dál snášet, mohla mi rovnou říct, že je po všem.
Jsem zpátky v mém rodném městě, staré místo je stále stejné, ale čas dokáže okouzlit.
Nemůžeš se vrátit zpátky, znovu zpátky na samotnou hranici...“
(Borderline)
Navzdory velmi rychlému vzniku alba, je až s podivem, jak dlouho a dobře tyto songy fungují a že se v podstatě ve srovnání s „Jailbreak“ nejedná o zas takový ústup z pozic, jak by si býval myslel někdo, kdo sleduje vyloženě jen komerční aspekt věci. Skalní příznivci THIN LIZZY prostě na „Johnny The Fox“ nedají dopustit. Jestliže se někdy psalo o albu jako o nedodělku, bylo to bezprostředně po jeho vydání, kdy kritickou obcí cloumaly předsudky před kapelou balancující svým životním stylem na hodně tenké a proklatě ostré hraně. THIN LIZZY dokázali, že jen pár měsíců po své nejsilnější desce budou schopni dát dohromady další album plné nezapomenutelných a stylově kontrastujících písní. Vezměte si dravou jízdu „Massacre“ s psychotickým riffem a klopýtavými tempy a srovnejte jí třeba s éterickou baladou „Sweet Marie“, jež působí jako písnička z televizní pohádky sedmdesátých let. „Massacre“ je další ze skladeb ovlivněných cestováním po USA, avšak brousí dál do nechvalně proslulé historie zbrocené krví, vypovídá totiž o vraždění, kterého se vojenské oddíly dopouštěly při osidlování Nové země směrem na západ. Třeba „Fool´s Gold“ cílí na podobné fragmenty historie, byť z ní nestříká až tolik krve, temná a smutná skladba totiž poeticky vypráví o nenaplněném přistěhovaleckém snu Irů na území Ameriky.
Podle Scotta Gorhama byl groove skladby „Johnny the Fox Meets Jimmy the Weed“ inspirován klasickou skladbou O´JAYS „For The Love of Money“, která se ukázala být jediným pokusem kapely o podobný funky sound. THIN LIZZY se málokdy pouštěli do výrazných experimentů a okolními žánry svůj styl jen jakoby dochucovali. Chytlavá, romantická atmosféra skladby „Old Flame“ leckomu třeba připomínala tehdejší tvorbu Bruce Springsteena, zde je třeba říct, že k tomuto umělci byl v polovině sedmdesátých let často Lynott přirovnáván, čemuž se v rozhovorech na americké půdě vehementně bránil, ale ne z důvodu, že by Springsteena nemusel, jen si chtěl zakládat na originálním statusu. Další tvrdší skladbou je zde závěrečná „Boogie Woogie Dance“, která však působí vcelku jednotvárně a na poměry této kapely vlastně monotónně. Přes stále narůstající procento vnějších vlivů, zůstává „Johnny The Fox“ především dravou rock´n rollovou deskou, kterou zdobí prvotřídní instrumentace, skvělá souhra zdvojeného kytarového zvuku, rtuťovitá rytmika Briana Downeyho, ale především pak také košaté poetické výpovědi, jež jsou náplní Lynottem vyprávěných příběhů. Pro kapelu ve své době byl prodejní pokles „Johnny The Fox“ zklamáním, ale následující deska „Bad Reputation“, ačkoliv byla ještě jemnější a mainstreamem zkousnutelnější, kapele znovu vydobyla ovace a nezanedbatelný komerční úspěch.
„Bad Reputation“ (1977) 80%
Na chvíli zpět do roku 1976. Jestliže se, díky Lynottově nakažení žloutenkou typu C, musela zrušit jarní účast na prestižním americkém turné po arénách, na kterém měli původně THIN LIZZY podpořit vydání „Jailbreak“ a zároveň zde předskakovat kapele RAINBOW Richieho Blackmorea, pak štace na podporu „Johnny The Fox“ byly vyhlíženy s velkým očekáváním. Nejprve se tedy kapela rozehřála třemi listopadovými koncerty ve vyprodané Hammersmith Odeon v Londýně, které byly zaznamenány a o necelé dva roky později vydány jako koncertní dvojalbum „Live And Dangerous“. Věci se však velmi záhy začaly komplikovat - po rvačce v baru si totiž Brian Robertson pořezal levou ruku natolik nešťastně, že mu bylo doktory sděleno, že už nikdy nebude hrát. THIN LIZZY tak byli nuceni zrušit již své druhé americké turné v řadě - měsíc koncertů v prosinci, které měly vynahradit předchozí štaci. Phil Lynott zuřil.
Temperamentní frontman tak Robertsona odsunul mimo svůj zájem. Byl posedlý vším, co se týkalo Ameriky, takže nakonec v prvních dvou měsících roku 1977 proběhl slušný pokus o získání ztracených pozic v USA s novým členem, a to v rámci turné QUEEN-THIN LIZZY. Tím dotyčným byl Gary Moore. Předskakování kapele QUEEN bylo údajně velkou školou a Brian Downey tento fakt doplňuje: „Oni byli jiná liga než my.“ Další album, předběžně nazvané „Bad Reputation“ mělo úkol vrátit kapelu do žebříčků a navázat tak na velký úspěch skladby „The Boys Are Back In Town“, která o rok dříve bodovala po obou stranách Atlantiku. Název alba „Bad Reputation“ byl reflexí pošramocených vztahů s americkými koncertními promotéry, manažery nahrávacích společností a všemi ostatními lidmi, kteří se snažili kapelu ve Státech definitivně prosadit. Byl to marný boj. Za necelý rok se totiž THIN LIZZY dostali z příznivého srovnávání s Brucem Springsteenem do stavu, kdy se na ně téměř zapomnělo.
„...Máš špatnou pověst, tohle se o tobě říká ve městě.
Leckoho to fascinuje, ale může tě to jenom srazit na kolena.
Raději se obrať, obraťte se, obrať to vzhůru nohama, otočte se...“
(Bad Reputation)
Problémy však nekončily. Na Brianovo místo na turné s QUEEN tedy nastoupil Philův starý známý Gary Moore. Ten měl však bezpochyby větší ambice než pouhé naskočení do řad THIN LIZZY a tak se s ním kapela po turné zase na chvíli rozloučila. Moore se totiž zajímal o jazzrock a vysoce technickou kytarovou hudbu, takže nabídku na nahrávání „Bad Reputation“ nakonec nepřijal. Lynott se rozhodl natočit album pouze s jediným kytaristou – Scottem Gorhamem, ten k tomuto stavu dodává: „Phil si asi myslel, že to nebude žádný velký problém, když THIN LIZZY kdysi začínali jako tříčlenná kapela, ale já jsem si Briana oblíbil a nebyl jsem si vůbec jistý, jestli zvládnu celé album sám.“ Robertson, jehož ruka se rychle hojila, byl sice ze svého vyhazovu roztrpčený, ale v médiích to opravdu nedával znát „Dávám dohromady vlastní kapelu!“ chlubil se každému. Přesto Brianův nástroj nakonec opravdu zazněl ve třech písních novinky. Během tříletého Robertsonova členství byly poznat neshody mezi ním a Lynottem, v hudební rovině ani ne, ale v té osobní zcela jistě.
K skladbám. Poetické ploužení v rámci protiválečné písně „Soldier of Fortune“ odstartovalo závěrečnou kapitolu klasické sestavy a v chytlavě melodickém stylu, tedy s refrénem, jež mířil přímo k jádru, a taky se zdvojenými kytarami proplétající pro kapelu tolik typické harmonie. Jenže konkrétně v této skladbě oba nástroje patří pouze Scottu Gorhamovi. Co se týče právě Robertsona, jeho nástroj se nacházel pouze ve třech písních z devíti – nejvíce je jeho nástroj k slyšení v šlapavé párty jízdě „That Woman´s Gonna Break Your Heart“, která dle mého patří k zdařilejším písním druhé nejúspěšnější studiové desky THIN LIZZY. Skvěle se uvedl i v dalších dvou mimořádných písních, které opatřil precizním sólováním, konkrétně jde o skladby „Opium Trail“ a „Killer Without A Cause“. První, jak už název napovídá, představuje vynikající hardrockovou jízdu, jejíž ústředním tématem je drogové pašeráctví, druhá, odhaluje nebezpečí, na jaké může člověk narazit v zapadlých koutech nočního velkoměsta. Jde o zcela typické vály klasického období THIN LIZZY, tedy přímočaré jadrné věci s typickou lynottovskou poetikou a skvělými instrumentálními vklady.
Největší klasikou alba je samosebou titulní přímočarý song „Bad Reputation“, který vždy poutal pozornost dunivým groovem, hutnějšími riffovými party a byl mnoha kapelami coverován (např. americká ženská kapela PHANTOM BLUE). V Americe se celkově hodně pozdějších kapel začalo hlásit k odkazu této desky, zvlášť pak na počátku devadesátých let, v éře celkového zhutňování rocku. „Bad Reputation“ je jednou z nejznámějších skladeb THIN LIZZY vůbec a naplňuje pojem klasiky v mnoha ohledech. Poutá třeba pozornost tím, že zde Lynott svůj vokální part odzpíval v trochu nižší a temnější hlasové poloze, než bylo v minulosti pro něho obvyklé. Album, které produkoval fantastický Tony Visconti, však určitě neplatilo za tvrdší materiál než tři předešlá, naopak, struktura skladeb jakoby se vyčistila, a každý nástroj měl tak více prostoru dýchat. Na to že Scott Gorham dodal valnou většinu kytarových partů, zvládl tento úkol skvěle a s nadhledem a jeho nástroj tak jiskří v riffech i sólech.
„...Udělal velký dojem, když prošel místností.
A já se musím přiznat, možná jsem promluvil příliš brzy.
Je to zabiják bez příčiny, nyní je pravý čas vyrovnat účty...“
(Killer Without a Cause)
Ozdobou alba se ukázala rovněž další singlovka, saxofonem lehce dekorovaná jemnůstka „Dancing In The Moonlight“, což byl song inklinující spíše k rytmizujícímu pop-rocku, vzdalující se hardrockové podstatě, avšak plně si uchovávající příběhovost tvorby THIN LIZZY a jejich typickou noční atmosféru. Tento song o flámování a tančení v měsíčním svitu jakoby stál v kontrastu k hardrockovým vypalovačkám typu „Killer Without a Cause“, kde ještě zněla Robertsonova kytara a které vyzněly tvrdě. Celkově je deska výtečně zprodukovaná a jen těžko na ní nacházím vyloženě slabé místo. Je však pravdou, že mírnější kusy typu snové „Southbound“ považuji za ty slabší . Naopak se mi líbí závěrečná „Dear Lord“, která je schopna se z pomalého rozjezdu vyhoupnout k působivému zpěvnému refrénu a celé řadě drobných kytarových kouzel.
„Live and Dangerous“ (1978) 90%
Legendární koncertní záznam vyšel v létě roku 1978 a nacházely se na něm momenty, které kapela pořídila nejen na londýnském trojkoncertu v Hammersmith Odeon na konci roku 1976, ale také fragmenty z vystoupení v Torontu a Filadelfii následujícího roku. Jednalo se o zcela poslední album, na kterém se podílel kytarista Brian „Robbo“ Robertson, který už jednou před tím skupinu opustil, aby se do ní po pár měsících a vychladnutí hlav vrátil. Jeho druhá kapitola uvnitř THIN LIZZY však neměla dlouhého trvání a v létě 1978 odešel nadobro.
Sbírka na jednu stranu dokonale shrnuje to základní z repertoáru klasické sestavy, která patřila do rozmezí let 1974 až 1977. Na stranu druhou není přes svůj kultovní status bez chyb. O řadě partů se tvrdí, že byly posléze ve studiu přetáčeny, v čemž bych samozřejmě neviděl až takový problém, spíš mě mírně vadí, že se zvuk koncertu mezi některými songy vytrácí a znovu nabíhá, takže je zřejmé, že jde o koláž skladeb z několika akcí, což díky střihům vcelku narušuje plynulý poslech. Jinak jde samozřejmě o vystoupení kapely THIN LIZZY v životní formě. Kapela se rozhodla pro vydání živého alba až ve chvíli, co její producent Tony Visconti neměl dostatek času na práci na plnohodnotném studiovém albu. „Live And Dangerous“ se nakonec dostalo na 2. místo v britské albové hitparádě a prodalo se ho jen na Ostrovech přes půl milionu kopií. Těšilo se přízni kritiky a objevilo se v několika seznamech nejlepších živých alb všech dob. Až na skladbu „Soundbound“ zde zcela chybí skladby z alba „Bad Reputation“, takže je zjevné, že deska obsahuje záznamy, které byly pořízeny měsíce před vydáním do té doby posledního studiového alba.
Vrcholem nahrávky jsou z mého pohledu skvostně vystavěná „Still In Love With You“ z dílny Garyho Moorea, tohle krásné bluesové číslo s letopočtem vzniku 1974 je plné táhlých kytarových tónů a plnokrevného smutku, a dále pak ostřejší věci jako „The Boys Are Back In Town“, znamenitě zde navazující na „The Cowboy Song“, posléze následovaná další svižnou vypalovačkou „Don´t Believe a Word“. Tohle bylo zjevné srdce nahrávky, o které mnozí ještě dnes tvrdí, že je absolutním vrcholem Lynottovy hudební kariéry. Přestože však z kapely šla na koncertech nespoutaná energie, jisté zdroje se shodují na tom, že na živáku proběhly přetáčky, ačkoli o jejich rozsahu panují značné neshody. Kapela začala s propagací alba koncertovat dokonce znovu v sestavě s Robertsonem, ale brzy se s ním Lynott znovu ostře pohádal a tak kytarista natrvalo odešel. S bývalým baskytaristou RAINBOW Jimmym Bainem nakonec založil skupinu WILD HORSES. Nahradil jej opět se na čas navrátivší zachránce Gary Moore, který byl členem kapely THIN LIZZY již dva měsíce v roce 1974 a zhruba stejnou dobu začátkem roku 1977. Zůstal však jen na jednu sezónu (1979) a jednu pozoruhodnou studiovou desku, ale o té až příště.
13.10.2024 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |