THIN LIZZY - Osudové hřmění (1981-1986) 5/5

„Renegade“  (1981)    70%

Jakkoliv rozhodně nejde o jedno z lepších alb kapely, deska má své nesporné klady. Jde o dílo pestré, rozmanité a po zvukové stránce dokonale vypulírované, chybí mu však jasný názor, větší charisma a rovněž také typická skladatelská kvalita, jež by dokázala obstojně navázat na minulost. Produkce se jaksi dostavila na poslední chvíli a výraznějšími zásahy šetřila, alespoň že Chris Tsangarides na poslední chvíli donutil kapelu napsat ještě nějaké ty songy, které nakonec z celku vyplynuly jako ty nejlepší. Anglický producent s řeckými kořeny si musel na svou stěžejní chvilku kariéry počkat dalších devět let, kdy se stal jedním ze strůjců velkého úspěchu alba „Painkiller“ od JUDAS PRIEST. Ale to je informace zcela mimo naše téma...

Jestli se zde dá mluvit o vrcholech, jde jen o několik jednotlivých položek a střípků. O tom, že se kapela nenachází zrovna v dobré kondici a že na ní ani vydavatel příliš nesázel, svědčil už ten fakt, že THIN LIZZY tentokrát vůbec nevyjeli na americké turné, ani desku nepodpořili žádným větším promem, či pilotními singly s klipovým zpracováním. Vydání tak nakonec bez zájmu prošumělo. Z dnešního pohledu může tento „albový renegát“ značit zhudebnění celé té tragiky postavy samotného Phila Lynotta, který se už nějakou dobu cítil velmi nepochopený. Když v polovině sedmdesátých let jeho autorský úspěch často souvisel se spojením tvrdého hard rocku a něžného cítění, kdy songy často přinesly nadstavbu v podobě romanticky vystavěných příběhů, v nichž Phil z role pozorovatele dokázal posluchači přiblížit lidskou podstatu svých hrdinů, dalo se mluvit o silné osobní značce, té však bylo v roce 1981 na jeho dílech poskromnu. Že by se tehdy i THIN LIZZY stali oběťmi globalizace...?

„Viděl jsem, jak ve Friscu začalo hořet. V den, kdy se země otřásla.

Viděl jsem hořet budovy a lidi vrhat se do plamenů.

Slyšel jsem křičet muže, ženy a děti k jejich Bohu a prosit o milosrdenství.

Ale jejich Bůh je neposlouchal a tak byli upáleni zaživa…“

(Angel Of Death)

Album odstartuje jedna z nejtvrdších a nejzemitějších věcí THIN LIZZY do té doby - „Angel Of Death“. Tu zdobil dystopický text pojednávající o nastalé jaderné apokalypse. Tato věc byla napsána pod tíhou dobové hrozby války a v souvislosti s vyhrocenou situací mezi Západem a Sovětským blokem na počátku osmdesátých let. Posluchač má zde co do činění s trochu jinými THIN LIZZY, než na jaké byl do té doby zvyklý, neboť skladbu odstartuje nadpozemsky temný zvuk kláves Darrena Whartona, signalizující, že se cosi změnilo. Jde jednoznačně o jeden z vrcholů desky a skvělý otvírák, ve kterém kytarové duo Scott Gorham/Snowy White splétá kytarové vrstvy v poutavé panorama. Jak se záhy ukázalo, Andělovi smrti však toho na desce nakonec moc nekonkurovalo.

Řešil se obal, který leckomu připomínal komunistická hnutí, což Lynott dementoval jako nepochopení, neboť onou vlajkou byl myšlen především vzdor. I to svědčilo o faktu, že kapela jaksi ztrácela pevnou půdu pod nohama, neboť původní plány na motivy členů kapely stojící v záři zapadajícího slunce vydavatel zaměnil za pouhý detail ruky s vlajkou, jež připomíná severní Vietnam. Přejděme k zdařilejším ze skladeb. Nebylo náhodou, že nejenergičtější a nejnápadnější skladbou byl ve výsledku hrozivý velkoměstský hard rock s názvem „Hollywood (Down On Your Luck)“, který zahajoval stranu B a uhranul dynamickým refrénem a vrstevnatostí, neboť byl s trochou hořkosti adresován do Kalifornie, konkrétně tamnímu životnímu stylu plnému konzumu, povrchnosti a neschopnosti empatie. Z mého pohledu jde o nejlepší věc z alba, ze kterého žádné hity nakonec nevzešly. Tahle věc ale na to stát se hitem opravdu měla.

„Je to jen chlapec, který se ztratil. Je to rebel, který selhal.

Je to blázen, který se nechal unést. Pro nás dva je to odpadlík.

Je to klaun, kterého jsme odložili. Je to člověk, který se nehodí.

Je to král, ale ne v tomhle městě. Pro nás dva je to odpadlík…“

(Renegade)

Titulní song, umístěný jako druhý na Áčku, na mne dělá dojem písně, kterou se může prezentovat pouze kapela či interpret, který má tak nějak odžito. Nejde o špatný úkrok stranou,  zvlášť pak introspektivní text, přidává songu na větší míře lidskosti. Na druhou stranu vyznění a styl skladby to celé posouvá kamsi k unavenému rockovému střednímu proudu. Pokud se totiž někde Lynottovo pojetí songwritingu podobalo Bruci Springsteenovi, pak to bylo zde. Skladba „Renegade“ svědčila především o neujasněném směru té doby, kdy část nových skladeb THIN LIZZY si zachovávala Hard N´Heavy ráz, a část naopak působila docela pop/rockově. 

Následovala „The Pressure Will Blow“, kterou Lynott vykreslil jako píseň o muži, který přišel na nevěru své partnerky a řekl jí, aby odešla, než se stane násilníkem. Poměrně přímočarý hardrockový song však na mne nedělá dojem bůhvíjaké mimořádnosti, naopak dokládá tristní formu tehdejších THIN LIZZY. Dalším důkazem Lynottovy tehdejší neukotvenosti mohl být song se sugestivní příchutí latina „Mexican Blood“, který se stal jakýmsi protipólem všech výše zmíněných kusů. I píseň „Leave This Town“ přináší do desky onu americkou náladu ve stylu texaských ZZ TOP a svou jednoduchostí vlastně celé album, jež zní více méně spíše evropsky, odlehčuje. Chřestýšovitě kousavé boogie je podpořeno textem, kde se v komediálním tónu Lynott rozvypráví o nebezpečích spojených s blbnutím s šerifovou dcerou. 

Jestli se nějaká skladba mohla objevit na Lynottově druhé sólové desce, byla to „Fats“. Ta nepojednává, jak by se mohlo na první pohled zdát, o tlustých lidech, ale je oslavou dědictví, které po sobě zanechal americký černošský jazzman Fats Waller ve dvacátých a třicátých letech. Paradoxně šlo o song, který napsal kytarista Snowy White a který je až neuvěřitelně obalený pohodovou atmosférou a nadžánrovými, spíše k jazzu tíhnoucími party. A konečně třeba závěrečná „It´s Getting Dangerous“, skrze kterou Lynott přemýšlí o neschopnosti posouvat věci správným směrem a rovněž také možnostech nakonec vše zkazit a otrávit, a to i ty nejupřímnější lidi kolem sebe a nejušlechtilejší myšlenky. Píseň s mimořádným textem má údajně sloužit jako alegorie na tehdejší hudební byznys. Po myšlenkové stránce jde o stvrzení neobyčejnosti THIN LIZZY a jejich frontmana, který opovrhoval veřejnou sebepropagací, tolik vlastní u nových hardrockových monster počátku osmdesátých let.

Neoslavované a opomíjené album „Renegade“ rozhodně není dílem, která byste si měli pustit, když se chystáte THIN LIZZY teprve objevovat. Jde o úkrok stranou, nevyrovnaný pokus o vstup do dění v nové dekádě. Někdejší silné stránky kapely jsou zde rozředěny pokusy o to, znít o něco aktuálněji, mohutněji, ale v podstatě bez potřebného charisma. Po pokusu o turné k této desce z řad kapely dle předpokladů odchází kytarista Snowy White, který se do THIN LIZZY nikdy moc nehodil a který se tak mohl věnovat spíše svojí, bluesově orientované kytarové hudbě.

„Thunder And Lightning“  (1983)    90%

Po komerčním fiasku s předchozím albem „Renegade“ a v době, kdy diskutabilní sólová dráha Phila Lynotta byla v plném proudu (v roce 1982 vyšlo druhé sólové album „The Philip Lynott´s Album“ se singly - „Yellow Pearls“, „Old Town“ a „Together“ a šlo o ještě zásadnější úkrok k povrchnějšímu popovému výrazu než v případě sólo prvotiny), určitě nikdo nečekal, že se jeho kapela ještě jednou zapíše do dějin rockové hudby. S příchodem nového kytaristy Johna Sykese, talentovaného střelce, do té doby působícího u pozoruhodně rozjetých TYGERS OF PAN TANG z hnutí NWOBHM, však věci začínaly nabírat konkrétní obrysy a kapela s nově nabytou chutí do další práce krátce na to nastoupila do studia, ze kterého se vrátila s jednou ze svých vůbec nejlepších nahrávek. Mocná erupce nazvaná „Thunder And Lightning“ je vynikající manifest osmdesátkového Hard N´Heavy a bezesporu také jedno z deseti nejlepších alb dané sezóny 1983. Troufnu si říct, že jde o jedno z vůbec nejlepších děl, za kterým kdy Phil Lynott stál.

Mladý John Sykes přinesl do nahrávání svěží energii a ze svého bývalého působiště i jiný pohled na věc. THIN LIZZY se prakticky přes noc stali skoro až heavymetalovou kapelou. V pětičlenné sestavě se Sykesem coby sólovým kytarákem, kde klasickou trojici Phil Lynott, Brian Downey a Scott Gorham doplnil znovu klávesák Darren Wharton, kapela stvořila dokonalý albový reunion, svým vyzněním však o něco temnější, tvrdší, zkrátka modernější, a především pak také opatřený zvláštně smutnou atmosférou. Jakoby nad vším visela předtucha brzkého konce. Hřmotné vyznění „Thunder And Lightning“ skvěle ladí s dobovými hrdiny NWOBHM, je však prostorovější a plné emocionality. Mám za to, že muselo ovlivnit i některé pozdější řevnivce z thrashové vlny druhé poloviny osmdesátých let (stylizací temného vyznění a grafiky se jím nechala inspirovat pravděpodobně METALLICA na svém druhém albu „Ride The Lightning“).

„Peníze jsem si dal do kufru a vyrazil na velký závod.

Cítil jsem chlad na zádech, když jsem zavěsil telefon.

Střízlivý jako kámen a zpocený jako kámen stékal mi po zátylku.

Prohrát znamená potíže, vyhrát platí dvojnásob a já jsem si vsadil těžkou sázku.

Studený, studený pot …“

(Cold Sweat)

Jestliže je zde řeč o příklonu THIN LIZZY k metalovému dění, tak ony ryčnější kytary zůstávají v jejich podání jen určitým vylepšením skladeb a jsou stále jen jednou z ingrediencí. Nikdy nedošlo k tomu, aby na nich celkový výraz Lynottovy družiny vyloženě stál. Desku odstartoval dravý titulní flák „Thunder And Lightning“, který jel jako nezastavitelný válec a stal se tak strhující hymnou konečné fáze kariéry kapely. Hutný kytarový riff a neústupný vokál vnášejí do skladby poselství, které zní: THIN LIZZY jsou tu proto, aby hráli a bojovali do skonání!!! Jakoby vnitřní síla kapelu poháněla stále vpřed, aniž by se ta zabývala osobními problémy nebo existenciálními otázkami. Tohle bylo patrné i na následné koncertní šňůře, ze které vzešlo druhé živé album nazvané „Life“, ať už hudebníci věděli, že je to jejich poslední šňůra, či nikoliv. V asi nejhitovější písni „This Is The One“ se Phil Lynott ocitá ve víru myšlenek řešících duchovní drama. Právě to bylo jeho silnou stránkou, dokázal dostat své pocity ven a odhalit se nejen coby nějaký vyvolený rocker, ale i jako člověk nosící sebou plno obav ze světa kolem sebe.

Teskná vztahová píseň „The Sun Goes Down“ je pomalejšího rázu, má však charisma na rozdávání a vláčí sebou tuny nostalgické nálady, která bezesporu dojme. Song bez problému navodí atmosféru té bájné doby počátku osmdesátých let a při jeho poslechu si vždy uvědomím pomíjivost života. Tu skutečnost, jak prchavý a nezadržitelně pádící je čas, a že si člověk prožije momenty, které mu uvíznou v paměti navždy a nikdy se nevrátí. Přes svou rozdílnost skladba skvěle do alba zapadá a je pojítkem mezi dravějšími vály před a po ní -  „This Is The One“ a „Holy War“. Deska „Thunder And Lightning“ na rozdíl od předchozího alba našla kapele její novou a silnou identitu, semknutost, což přišlo souběžně s angažováním Johna Sykese, jehož kytarový styl posouval výraz THIN LIZZY k Hard N´Heavy a dělal vyznění kapely modernější. Přesně tuhle polohu reprezentoval i song „Holy War“ s politickým podtextem. 

„…Ona se snaží jej opustit, ze všech sil, ale stále je v zajetí jeho kouzla.

Teď už ví, že ho musí oklamat, i on to ví moc dobře.

Ona přichází a odchází, ona přichází a odchází, on to ví až příliš dobře.

Ale když je vše vyřčeno a uzavřeno … slunce zapadá …“

(The Sun Goes Down)

Snad nejznámějším zdejším songem je dusivě riffový vál „Cold Sweat“, který se za těch čtyřicet let dočkal několika pozoruhodných předělávek (k nejznámějších patří cover v podání německých SODOM nacházející se na jejich albu „Better Off Dead“ z roku 1990). Skladba pojednávající o vnitřních démonech člověka závislého na zakázaných látkách symbolizuje nejen novou tvrdší podstatu hudby THIN LIZZY, ale i jejich hymnickou a chytlavou stránku věci. Lynott svou závislost znovu (stejně jako v případě skladby „Waiting For An Alibi“ o čtyři roky před tím) zastřel přirovnáním heroinových dávek k sázkařským tiketům. Každopádně se jedná o výtečně šlapající dusárnu s nápadným refrénem a bohatými sbory. Napružená „Someday She Is Going to Hit Back“ využívá textu pojednávajícího o domácím násilí. Song zní hodně temně a varovně a Lynott v něm odhaluje vnitřní rozhořčenost nad existencí tohoto aspektu partnerského soužití. 

Celá deska se ukázala být nabytá skvělými kytarovými kejklemi a zdálo se, že spojení Sykese s Gorhamem fungovalo na výtečnou. Zvlášť pak když nový člen předvedl své umění v plné parádě a dravosti. Bohužel krátce na to sběhl ke Coverdaleovým WHITESNAKE, se kterými okamžitě nahrál party dopředu již připraveného alba „Slide It In“. Za poměrně hitovou skladbu zde vlastně považuji i „Baby Please Don´t Go“, která ve svižném tempu zajímavě swinguje a má v sobě jistý prvek popové lehkosti, dost možná protože se u ní Lynott kroutí, jakoby skutečně nedokázal žít bez své milé, která se jej v textu chystá opustit. „Bad Habits“ je další vztahový text, ale na druhou stranu spíše standardní rockec, který patří k méně nápadným číslům poslední řadové desky. Závěrečná „Heart Attack“ má všechny parametry svižné hardrockové vypalovačky, která výtečně graduje a skrze melodickou zpěvovou linku poslouží k posílení závěru této neobyčejné kolekce. 

V roce 1983 odjeli THIN LIZZY ještě kratší evropské turné, součástí kterého byly i letní koncerty v anglickém Readingu na konci srpna a také výstup v rámci festivalu Monsters Of Rock v německém Norimberku na začátku září. Druhý jmenovaný koncert se do historie zapsal jako poslední veřejné vystoupení THIN LIZZY. Kapela předvedla set plný odhodlání, ale na Lynottovy a Gorhamovy již bylo vidět, v jak žalostném stavu se nacházejí, což údajně vhánělo fanouškům v prvních řadách před pódiem do očí slzy. Kapela jen krátce před akcí oznámila rozpad, aby se Lynott mohl dát jakž takž do kupy a zahájit svou sólovou dráhu. My víme, že na její pokračování už nedošlo, neboť zasáhl neoblomný osud. „Thunder and Lightning“ možná není tím typem alba, které si rockový fanoušek a pamětník vybaví, když si vzpomene na THIN LIZZY, ale nakonec se jedná celkově o jeden z jejich nejsilnějších počinů. Přestože jde o poslední album kapely, je z něho cítit omlazení, nově nabytá energie a Sykesem přinesený modernější přístup ke kompozici. Jde o dynamické dílo plné energie, ale i atmosféry a vnitřního kouzla. 

Life  (1983)  90%

Na podzim roku 1983 se THIN LIZZY oficiálně rozpadají a v listopadu vychází ještě zdařilé živé album „Life“, které sice nesklízí stejně nadšené recenze jako pět let před tím „Live And Dangerous“, ale pokud je člověk fanouškem závěrečné fáze kariéry THIN LIZZY v sestavě s Johnem Sykesem, pak musí desku nabranou na posledním evropském turné rovněž hodnotit kladně a vysoko. Kladem této koncertní desky je, že staví především na aktuálnějších skladbách z osmdesátých let, takže zde dochází nejen na věci z tehdy aktuální studiovky „Thunder And Lightning“, ale také ty, které se objevily na předchozích albech jako „Renegade“, potažmo i „China Town“ či „Black Rose…“. Osobně jsem se s albem seznámil až těsně před napsáním tohoto článku a musím říct, že jsem z něho upřímně nadšen - vše drží perfektně pohromadě, deska má atmosféru, je dravá, strhující, staví spíše na repertoáru z pozdní fáze a řada skladeb je zde, když ne odehrána v ještě dravějším podání, tak alespoň v jiných verzích než na studiových albech. Skvostná je „The Sun Goes Down“, má doslova moc uhranout. Ovšem i rozjetá fáze, ohraničená písněmi „Hollywood“ a „Angel of Death“, uprostřed které má před písní „Got To Give It Up“ Lynott proslov o škodlivosti alkoholu, má své dokumentární kouzlo. To album je opomíjené, avšak bezpochyby dýchá svým vlastní životem a zachycuje autentickou atmosféru doby. Nechybí ani stěžejní fláky ze sedmdesátých let jako „The Boys Are Back In Town“, „Waiting For An Alibi“ nebo „Jailbreak“.

Phil Lynott koncem roku 1983 zakládá spolu s partou muzikantů okolo kytaristy Laurence Archera (později v roce 1992 se objevil na chvíli v sestavě UFO) nový band GRAND SLAM, ale s ním se nahrávací smlouvy nedočká. Nakonec je Lynottovo účinkování v tomto projektu po necelých dvou sezónách odpískáno, kvůli neshodám ve směřování, ale předně také kvůli stále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. 

V roce 1985 Phil pracuje na zdařilé sólové desce Garyho Moorea „Run For Cover“, kterému přispívá především autorským vkladem a duetem ve společné hitovce „Out In the Fields“, skvěle šlapající chytlavé hardrockové hymně se strohým rovným rytmem ve stylu hudební módy osmdesátých let a s mimořádně chytlavým refrénem. Jde o poslední úspěch tohoto irského génia. Po vánoční rodinné oslavě v prosinci 1985 Phil Lynott ve svém domě na jihu Anglie kolabuje a je v kritickém stavu převezen do nemocnice ve městě Salisbury, kde  4.ledna 1986 umírá na četná selhání orgánů. Jde o jednu z největších ztrát pro hardrockovou a heavymetalovou hudbu, což si mnozí uvědomují až s odstupem času. Je otázkou, co by ještě vytvořil a za čím by stál, nebýt jeho smrti, zvlášť pak když k této události došlo v době, kdy byl připraven dát THIN LIZZY se Sykesem a Downeyem znovu dohromady (mimochodem - studio bylo zamluveno na jaro 1986) a stále se hovoří o ztracených demo-páscích, které v prosinci 1985 nahrál v domácích podmínkách. Každopádně tehdy v lednu 1986 odešla velká persona dějin rocku a vděčný inspirátor mnoha hardrockových a metalových následovníků, na jehož oslavu se v lednu každého roku na Britských ostrovech konají vzpomínkové koncerty s účastí takřka všech jeho spoluhráčů. Po pěti letech od jeho smrti a pak každých dalších pět let, vždy na začátku roku, vychází oficiální kompilační album s výběrem těch největších fláků THIN LIZZY.

Hudebníkova socha v životní velikosti stojí již dvě dekády před oblíbeným klubem Brouxelles v čtvrti zvané Temple Bar v centru Dublinu. 

03.11.2024	Diskuse (1)	Stray janpibal@crazydiamond.cz