THIN LIZZY - Sklenice plná whisky (1970-1974) 1/5

Irská skupina THIN LIZZY vznikla v erupci rockového kvasu na samotném sklonku šedesátých let coby parta velmi mladých hudebníků ovlivněných folkem, rockem i blues. V té době však nic nenasvědčovalo faktu, jak velký začne o pár let později psát příběh v dějinách moderní rockové hudby a že se její frontman Phil Lynott, syn brazilsko-irských rodičů, posléze stane v zemi zelených pastvin v podstatě opěvovaným národním hrdinou, řazeným ještě dnes na úroveň členům celosvětově proslulé kapely U2. Cesta štíhlého rockera v kožených kalhotách a s baskytarou napřaženou proti šílícímu davu, z dublinských hudebních klubů na největší evropská pódia, rozhodně nepatřila k nejpřímočařejším a bezproblémovým, byť posléze těch šestnáct let fungování THIN LIZZY udivuje ještě dnes konzistencí, vytříbeným textařským mistrovstvím a nesmírnou skladatelskou aktivitou, pulzující z drážek jejich dvanácti řadových desek, jednoho legendárního živáku a dvou Lynottových sólových alb. Pojďme si tedy přiblížit příběh jedné z nejvlivnějších formací historie rocku a irské legendy, která ve své nejslavnější etapě druhé poloviny sedmdesátých let způsobila, že, stejně jako později v případě tandemu bratří Youngů z AC/DC, dua Glenn Tipton/K.K.Downing od JUDAS PRIEST, či dvojice Ace Frehley/Paul Stanley z KISS, svět Hard N´Heavy záhy přijal kytarové dvojice za takřka nezbytnou normu. Přenesme se však na začátek, kdy zdvojený kytarový zvuk byl i pro THIN LIZZY hudbou vzdálené budoucnosti.

Listopad 1969. Když se kytarista Eric Bell a klávesák Eric Wrixon šli podívat na vystoupení svých dvou kamarádů ze školy, konkrétně zpívajícího baskytaristy Phila Lynotta (tou dobou již známého dvacetiletého muzikanta z blues-rockového projektu SKID ROW - neplést s o půl generace mladšími hair-metalovými Američany totožného jména) a bubeníka Briana Downeyho, které ti dva právě absolvovali s jejich aktuální skupinou ORPHANAGE, během koncertní přestávky z jejich rozhovoru vzešel nápad na založení nového bandu, kterému záhy dali název THIN LIZZY, což mělo základy v komiksové postavě robota Tin Lizzieho v sérii sešitů nazvané The Dandy. Kapela záhy do slova Tin přidala písmeno H, jako hravou narážku na irský akcent, kde se slovo „thin“ opravdu často vyslovovalo jako „ťin“. Svůj první koncert kapela odehrála až v dubnu roku 1970 ve školní hale poblíž dublinského letiště na severním předměstí hlavního města. Na Lynottovy začátky dnes bubeník Brian Downey vzpomíná s vtipem: „Byl to jediný černoch u nás na střední škole, takže trochu vyčníval. Věděli jste, kdo je.“

Thin Lizzy  (1971)    50%

Po rozchodu s Ericem Wrixonem na konci roku 1970 konečně THIN LIZZY podepsali nahrávací smlouvu s londýnským vydavatelstvím Decca Records, kde v dubnu 1971 vydali debutové album „Thin Lizzy“. Album natočené ve West Hempstead Studios v Anglii nakonec upoutalo pozornost snad jen rozhlasových DJů Johna Peela a Kida Jensena, kteří jej občas zahráli ve svých pořadech, ale v britské hitparádě se vůbec neumístilo. Ve spolupráci s producentem Scottem Englishem šla tehdy mladé kapele práce pěkně od ruky, takže ve studiu nakonec strávili jen čtyři dny. Výsledkem spěšného nahrávání bylo deset autorských písní, které ukazují hrdé irské kořeny mladé skupiny a její folkový, příběhově laděný šarm. Ve srovnání s pozdější tvorbou však debutové desce chybí nasazení a aura čehosi nenapodobitelného, textově to rovněž také nebylo ještě úplně ono, a tak šlo o klasickou dobovou sbírku s vlivy folku i hendrixovského blues, která možná někomu imponovala skrze procítěnou keltskou příchuť v písních „The Friendly Ranger at Clontarf Castle“, „Erie“ či euforičnost „Return of the Farmers Son“. Zpětně můžeme debut chápat jako velmi nejistý a tuctový krok do světa rock n´rollu.

Shades Of the Blue Orphanage  (1972)   40%

O rok později přišlo na svět druhé album „Shades Of the Blue Orphanage“. Jestliže později kapela s každou svou další deskou zvyšovala laťku, tak zde se to opravdu ještě říci nedalo a dvojka je pravděpodobně vůbec nejslabším dílem jejich diskografie. Působí velmi neuceleně, v rámci nástrojového mixu nevýrazně a producent Nick Tauber tak ve své roli zcela selhává, protože nedokáže šikovně vypíchnout stěžejní songy. Pakliže zde nějaké vůbec mohly vyrůst. THIN LIZZY v roce 1972 jsou stále jen kapelou příslibů, která boduje především v tvrdších válech jako „Baby Face“ nebo „The Rise and Dear Demise of the Funky Nomadic Tribes“. Co albu bere energii, je podivné natahování vyloženě průměrných motivů, kterými napěchované skladby ovládají zdejší prostor. Problémem je rovněž i matný zvuk, kdy není především kytaristovi Ericu Bellovi dovoleno se pořádně rozjet – viz třeba písně „Buffalo Gal“ a „Sarah“. Po vydání druhého alba vyrazili THIN LIZZY koncem roku 1972 na britské turné v předprogramu SLADE a SUZI QUATRO a na dvě sezóny se usadili v Londýně.

Vagabonds Of The Western World  (1973)    70%

Brzy vydala společnost Decca Records, kuriózně a nejprve tajně bez vědomí kapely, jako další singl THIN LIZZY její verzi tradiční irské balady „Whiskey In The Jar“. Do rockového hávu předělaný irský tradicionál, který zdobil bodrý příběhový text o hořkosti života, a rovněž také nosná, jakoby hospodsko-taneční kytarová vyhrávka v koňáckém stylu :-), které by člověk hádal takřka stoletý původ. I přes počáteční nespokojenost kapely s tímto „podrazem“ se singl v únoru 1973 dostal na první místo v žebříčcích doma v Irsku a na šesté místo ve Velké Británii. Šlo o nejvýraznější úspěch THIN LIZZY do té doby a vlastně i v celé první polovině sedmdesátých let. Píseň se objevila coby součást následujícího třetího alba „Vagabonds Of The Western World“ až o mnoho let později, v časech cd formátů a raně devadesátkových reedic. Na tomhle albu především ustupují folkové vlivy do pozadí a výrazně se přidává na rocku. Konečně má Eric Bell možnost se pořádně rozeznít, jeho nástroj skladby posunuje, a tak deska vyznívá oproti dvěma předchozím mnohem lépe a platí vlastně i za nejstarší počin THIN LIZZY, který možná stojí za to mít doma ve sbírce.

Když jsem přecházel přes slavné pohoří Kerry,

potkal jsem kapitána Farrella s jeho penězi, které zrovna počítal.

Nejdřív jsem vytáhl pistoli a pak ještě rapír a řekl: „Postav se a dej mi je, 

jsem kurážný podvodník.“

Musha-ring dumma-do-damma-da ...

(Whiskey In the Jar)

Albová trojka „Vagabonds Of The Western World“ neobsahuje tedy jen, později díky METALLICE notoricky známou skladbu, „Whiskey In the Jar“, ale i nepoklidné riffové boogie ve stylu Chucka Berryho „The Rocker“ a potemnělejší songy jako „Slow Blues“, střídající důmyslně blues s funky prvky, pozoruhodný hard rock „Gonna Creep Up on You“, či obstojný rozjezd „Mama Nature Said“ poznamenaný hravou kytarou. Každý nástroj na nahrávce je skvěle čitelný a poslech baskytarových figur Phila Lynotta značí vytříbený zážitek. Hned poté, co skupina koncem roku 1973 vydala toto své třetí studiové album, jí však opustil kvůli údajně „špatnému zdravotnímu stavu“ právě kytarista Eric Bell (odešel v Belfastu opilý z pódia uprostřed koncertního setu a už se do řad THIN LIZZY nikdy nevrátil). 

Brzy ho na čtyři měsíce nahradil Gary Moore, i ten však záhy odchází a kuriózně dává přednost jinému prostředí (respektive nezáživné jazzrockové kapele COLOSSEUM II). Lynott Moorea znal již z doby, kdy před tím v letech 1967 a 1968 působil u irské blues-rockové kapely SKID ROW, do řad které krátce po něm Gary Moore nastoupil. Nicméně v roce 1974 zanechal u THIN LIZZY Gary svou stopu především v podobě skladby „Still In Love With You“, využité na následné, čtvrté řadové desce (bude zmíněno níže). Album „Vagabonds...“, byť znatelně lepší a vyzrálejší než první dvě, nakonec nesklízí příliš úspěchů a vlastně ani prodejně neexceluje. THIN LIZZY se ve dvojici Lynott/Downey vrací z Londýna zpátky do Irska jako spráskaní psi a několik koncertů s nimi odehrají náhradníci Andy Gee a John Cann. Phil Lynott považoval dlouho odchod Bella za zradu, neboť to, po čem s jeho kapelou toužil nejvíc, byla personální stabilita a fungování, které by připomínalo nezastavitelnou jízdu. Jenže rok 1974 rozhodně stabilním nebyl, a tak výše uvedenou dvojici nových kytaristů brzy nahrazuje zcela neokoukaný a posléze legendární tandem Brian Robertson a Scott Graham.

Night Life  (1974)   60%

Albová čtyřka „Night Life“ z roku 1974 je jistě přechodová deska, vznikla v sezóně nejistoty a patronát nad ní držela stáj Vertigo, která kapelu dokonce vyslala do studia v kalifornském Los Angeles. Šlo o jedno z nejvíce frustrujících období THIN LIZZY, protože po úspěchu singlu „Whiskey In the Jar“ Lynott věděl, že, v souvislosti s požadavky vydavatelství na rychle nahraný a vydaný nový materiál, aktuálně tou dobou nemá v zásobě žádný pořádný trumf. K situaci v kapele a rozšíření kytarové vazby na dva hráče zpětně Scott Gorham doplňuje: „Lynott se rozhodl, že už ho nikdy nezklame žádný kytarista - což se ukázalo jako marná naděje - a rozhodl se, že si do kapely vezme rovnou dva, aby měl vždycky nějakého náhradníka.“ Na celou situaci má naopak Brian Robertson svou verzi událostí: „Scott Gorham? Toho jsme v kapele opravdu nechtěli. Ale měli jsme důvody, proč ho tam mít. Byl to Američan a měl dlouhé vlasy. S hrou na kytaru to nemělo nic společného. Phil myslel na ovládnutí světa, na to, jak se dostat do Ameriky.“ Mezi mladými kohouty, nečekajícími na každou výzvu někde v rohu se založenýma rukama, to už od začátku začalo pořádně jiskřit, což bylo na jednu stranu pro posluchače dobré, na druhou však nad kapelou začal viset skutečně ostrý Damoklův meč, kdy to každou chvíli hrozilo výbuchem velkých eg.

O duo Brian Robertson/ Scott Gorham nově obohacená kapela přichází v roce 1974 s albem, které prakticky nic neřešilo a vlastně přesvědčivě nenavázalo ani na „Vagabonds Of the Western World“. Nová sestava si na sebe teprve zvykala a kytaristé jakoby se chtěli hlavně vzájemně předvést. Výsledek působí trochu najazzle a mírným dojmem. Ve studiu se zjevně taktizovalo a výsledkem byl album s jazzovou atmosférou a bez jasnějších kontur a názoru. Závěrečné mixy Rona Nevisona údajně výsledku něco ubraly, jakoby se všichni přítomní starali především o to, neudělat nikde chybu. Nicméně deska má kouzlo nočního městského života poloviny sedmdesátých let a plusové body jí nahání především kytarové fragmenty nově poskládané dvojice - jmenovitě osmnáctiletého skotského talentu Briana Robertsona s třiadvacetiletým Američanem Scottem Gorhamem. Nejslavnější skladbou je zde určitě honosné blues Garyho Moorea „Still In Love With You“, dále pak úvodní „She Knows“ s nápadným refrénem a jazzově laděnými kytarovými licky, a také několik jemnějších věcí upozorňujících na částečný návrat folkových vlivů „It´s Only Money“ a „Sha La La“. Na obale „Night Life“ je Lynott vyobrazen jako černý panter na skále, zhlížející na neony osvětlenou noční metropoli plnou mrakodrapů. Vše jakoby bylo připraveno pro velké věci příští, od kterých kapelu dělilo jen několik měsíců... takže ten ďábelský silvestrovský večírek a vítání nového roku 1975 měl všechny parametry hraničního života kapely, která v konzumaci tvrdého alkoholu a drog brzy začala patřit v rámci historie rock´n´rollu k úplně nejzdatnějším!

29.09.2024	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz