THIS WILL DESTROY YOU, THE OCEAN, EF - Praha, Rock Café, 25.září 2023

Na skupinu The OCEAN jsem narazil před pár lety na kanále jednoho z mých oblíbených metalových youtuberů Quest for Metal. Questy je chválil až do metalových nebes, dal jsem jim tedy šanci a od té doby mě tihle Němci z Berlína nepustili. Vedle samotné hudby určitě pomohlo i to, že mi jako amatérskému paleontologovi imponovalo, že jejich poslední tři desky jsou inspirovány geologickými epochami, na jejichž pozadí k nám ale Robin Staps a spol. promlouvají i o dnešním světě. Ne, není to jen o trilobitech a dinosaurech…

V posledním roce jsem tak viděl THE OCEAN naživo už potřetí. Poprvé loni v říjnu jako headlinery vlastního turné v pražském klubu Underdogs, pak o pár měsíců později v Roxy jako předkapelu zajímavých australských alternativních rockerů KARNIVOOL a teď v Rock Café v roli supportu amerických instrumentálních post-rockerů THIS WILL DESTROY YOU, o kterých jsem při koupi lupenu slyšel poprvé a před koncertem je poctivě naposlouchával. Teprve později byla jako další předkapela přidána – pro mě také zcela neznámá – švédská post-rocková banda EF, kterou jsem tak začal přehrávat teprve o víkendu před pondělním koncertem. Mimochodem: vedle zmíněných tří koncertů si THE OCEAN mezitím střihli ještě vystoupení na letošním Brutal Assaultu, takže jsme si jich teď opravdu užili. Z mého pohledu – jen tak dál, jen tak dál…

Jelikož mě EF během mého víkendového rychlokurzu zaujali, tak jsem přišel už na ně. Rock Cafe bylo v sedm hodin už celkem zaplněné a bylo to jen dobře. Tahle parta z Göteborgu totiž stojí naživo za to. Velmi příjemný set čítal – pokud jsem dobře počítal - pět písní, které publikum přijalo celkem vřele. Hudba téhle bandy je označována jako post-rock a trefila se zhruba někam mezi dva hlavní headlinery večera. EF vrství plochy a vokálů je tu poskrovnu, ale písně jsou proměnlivější, a ne tak monotónní jako v případě THIS WILL DESTROY YOU, ale do progresivních hrátek THE OCEAN mají EF také ještě daleko. Barevnost této vesele melancholické hudbě dodávají tóny violoncella a písně tak mají mírně folkový nádech. Několikrát jsem si během jejich setu vzpomněl na Damiena Rice. Zvuk byl na poměry Rock Cafe dobrý a nevadila ani vynucené přestávka způsobená výpadkem samplů, alespoň jsme se – poprvé a ten večer i naposledy – dočkali od některé z kapel nějakého kontaktu s publikem. Dozvěděli jsme se tak, že EF jsou během své 20tileté kariéry v Praze vůbec poprvé „and its been fucking time“. A propos… samply. Chápu, že kvůli jedné písni neberou na turné trumpetistu a že trumpeta je příjemné zvukové osvěžení, ale jsem v tomto případě za to odehrát to bez trumpety. S těmi samply se to dnes hodně přehání. Celkově však bylo vystoupení velmi dobré, potlesk publika po závěrečném songu byl tak dlouhý a vřelý.

Trochu jsem se bál, co udělá Rock Café se zvukem THE OCEAN, ale nejstarší rockový klub v Praze obstál. Publikum znatelně ožilo a je vidět, že Němci už u nás mají slušné renomé a partu skalních fanoušků. Zastávka v Praze odstartovala celé turné a já tak byl zvědav, kolik toho předvedou z letošní řadovky Holocene, ze které toho během léta na festivalech a příležitostných vystoupeních tolik nehráli. Jejich devátá deska sice nepatří k mým nejoblíbenějším, ale kapela na ní jde zas trochu dál a tentokrát netradičně staví na synťácích Petera Voigtmana. I když nejsou nápady tentokrát tak silné jako třeba na Pelagial, Phanerozoic I a Phanerozoic II, tak to celkovou hudbu zjemnilo oproti tomu, když na předchozích deskách stál za všemi skladbami pouze Robin Staps.

Z Holocene nakonec zaznělo pět kousků, všechny v první částí setu – proložené pouze Permian: The Great Dying. Začalo se Preboreal a po Permian následovala živá premiéra Boreal, pak Sea of Reeds a holocénní setlist uzavíraly hitovější a dobře přijaté Atlantic a Suborreal, ve kterých jsme se dočkali i na nové desce poměrně vzácného chrochtu. Trochu škoda, že nezahráli první singl Parabiosis a bezkonkurenčně největší (bůhvíproč nesinglovou) hitovku Unconformities. Proč někdy kapely vydají singly, aby je pak nehrály na turné, mi není moc jasné. Koncert plynul bez jakýchkoliv přestávek a povídaček energicky kupředu. Překvapením byla exkurze do roku 2007 v podobě Statherian, naopak nepřekvapením Miocene/Pliocene, Mesopelagic: Into the Uncanny, Pleistocene a konec v podobě Jurassic/Creatacious, kterou v posledních letech setlisty uzavírají. A možná ještě dlouho budou, protože tohle třináctiminutové progresivní monstrum s mnoha změnami rytmů i nálad je tím nejlepším klimaxem a vyvrcholením, které mají k dispozici z celé své rozsáhlé diskografie – od nejhlubšího dna moří po nebeskou sféru, od počátku země až po současnost. Celkově za mě velká spokojenost a skvělý koncert. Hrálo se hodně z nové desky, skvělý byl závěr a také zazněla moje oblíbená a naživo zatím ještě neslyšená Permian: The Great Dying.

Zatímco THE OCEAN už považuju za jednu svých oblíbených kapel, tak setkání s Američany THIS WILL DESTROY YOU pro mě bylo premiérou. Zajímalo mě také, jak to celé bude fungovat. THE OCEAN sice mají meditativní pasáže a dlouhé skladby a obě kapely jsou označovány za „post“ hudbu, ale výsledný dojem je velmi rozdílný. Hudba THE OCEAN je založena na kontrastech mezi klidnými a agresivními pasážemi, které se často střetávají v náhlých konfliktech, projevujících se i v souboji klidných a deathových vokálů. Přístup TWDY je jiný. Jde o pomalé a minimalistické rozvíjení jednoduchých témat, které postupně plynou a nabývají na síle, a jen zřídka se střetávají s jinými hudebními myšlenkami. Spíše to připomíná filmovou hudbu, někde poblíž Angela Badalamentiho v Twin Peaks.

Prakticky jsem tak čekal dva odlišné koncerty, což se potvrdilo. Rozplynul se jakýkoliv náznak moshpitu a mírně prořídlé publikum spíš jen stálo v jakémsi hypnotickém transcendentálním módu (těm, co se to líbilo), nebo jen stálo a zíralo (já a další, co se nudili: přeci jen něco jiného je si během naposlouchávání sem tam poslechnout nějakou skladbu a něco jiného je vydržet 1,5hodinový koncert ). Obvykle bych cca v polovině této líně se vlnoucí řeky odešel na tramvaj, ale nakonec jsem to vydržel. Byla to pro mě ale spíše sonda do toho, co také někdo dokáže poslouchat. Velmi introvertní a do sebe zahleděná hudba, což odpovídalo také tomu, že se hudebníci prakticky na lidi ani nepodívali. Škoda také v hlasitých pasážích úplně nelogicky přehuleného zvuku, u kterého vedle stojící kamarád pravidelně nandával špunty. Příště už bych podobný set vynechal. Potřebuji něco výrazně rychlejšího nebo méně jednotvárného, a ne vše celou dobu na 4/4. Na druhou stranu úvodní majestátní The Mighty Rio Grande mě dostala…

02.10.2023	Diskuse (8)	Gazďa