THORNS vs EMPEROR - Thorns vs Emperor

80%

Zatímco čtyři řadové desky EMPEROR zná v extrémním metalu téměř každý, album „Thorns vs Emperor“ je trochu jiný případ a v povědomí ho mají především skalní fanoušci a znalci severské scény. Přitom je to škoda – jde o nadmíru zajímavý projekt, který přivedl do black metalu industriální hudbu, naboural kytary elektronikou a vytvořil tak něco stejně mrazivého jako je černý kov, přitom ale úplně jiného. Podobných experimentů se v devadesátkové Skandinávii zrodilo samozřejmě víc, právě „Thorns vs Emperor“ ale pro nás bude zajímavou sondou do doby, kdy warpaintisté prozkoumávali hudbu v celé její šíři, bez ohledu na hranice a pravidla stylu. A náš projekt je o to zajímavější, že vedle EMPEROR se ho zúčastnili právě THORNS.

Druzí jmenovaní vlastně nikdy pořádně nefungovali jako kapela a šlo spíše o projekt kytaristy Snorreho Rucha, který pocházel z Trondheimu na dalekém severu Norska, zatímco jeho spoluhráči žili stovky kilometrů daleko – bubeník Faust v Lillehammeru, vokalista Marius Void dokonce až v hlavním městě Oslo. THORNS tak nezbývalo nic jiného, než si místo zkoušek posílat nápady na kazetách poštou – a právě jedna taková nahrávka, záznam skladeb hraných beze zpěvu a dokonce bez bicích, se rozšířila norským undergroundem a pod názvem „Grymyrk“ vstoupila do dějin. Snorre tam totiž – možná náhodou – poprvé přišel s typickou kytarovou harmonií, která společně s hrou kytaristy Euronyma z MAYHEM definovala norský black metalový sound a v podstatě tak vytvořila úplně nový hudební subžánr!

V rané diskografii THORNS najdeme ještě dvouskladbovou pracovní nahrávku „Trøndertun“, to už je ale skoro všechno. Kapela se sice na kratší dobu přesunula do Osla, aby měla šanci začít systematicky fungovat, nějak se to ale nepodařilo a lídr Snorre místo toho nastoupil jako druhý kytarista do MAYHEM. Ve skupině zanechal poměrně důležitý otisk – dal totiž Euronymovi k dispozici některé své riffy, které se pak staly součástí alba „De Mysteriis Dom Sathanas“. Jenže zanedlouho nastal srpen 1993, kdy se všechno zhroutilo – Euronymous byl zavražděn Countem Grishnackhem a Snorre Ruch skončil na několik let v kriminále, protože byl v noc vraždy řidičem Vikernesova auta.

Na sklonku milénia se Snorre dostal na svobodu a zpočátku to vypadalo, že je jeho hudební tvorba minulostí. Následně si ho ale vzal do prádla blackmetalový aktivista Satyr (Moonfog Productions, SATYRICON) a nějak Snorreho přesvědčil, aby v muzice pokračoval. Mezi těmi dvěma se pak rozjela blízká spolupráce, jejímž výsledkem je vlastně album, které nás dnes zajímá. Ještě k tomu ovšem musíme přibrat EMPEROR – tohle spojení vzešlo pro změnu ze setkání Snorreho s kytaristou Samothem, kterého také lákalo vyzkoušet něco jiného, než co doposud dělal.

Ze vzájemných plánů vznikl skutečně unikátní koncept – muzikanti z obou sestav vzali své vlastní věci i skladby kolegů a přetavili je do černého industriálu, ve kterém mají písně úplně novou podobu, nadále z nich ale dýchá původní chlad a zachmuřenost. Neosobní, odlidštěné a mrazivé tracky působí dojmem, jako by byly vytvořeny mimo tuto planetu nebo někde na výrobní lince nepřátelské umělé inteligence. Atmosféra je odpuzující a zároveň přitažlivá – člověk by ze všeho toho mrazivého hnusu vlastně chtěl být co nejrychleji pryč, pak se ale vždycky objeví známý motiv z tvorby jedné či druhé formace a posluchač je opět lapen a ovinut jako stiskem ledové kobry. Přestože „Thorns vs Emperor“ jede – jak se na industrial patří – v lehce monotónním duchu, rozhodně netrpí nedostatkem nápadů. Právě naopak, větší část alba má složitou a atypickou strukturu, která se nedá odhadnout dopředu, poskytuje však skladbám nepřetržité napětí a zajímavost. Oběma skupinám, které se v playlistu postupně střídají, se také povedlo dokonale skloubit vzájemný sound – dokonce tak, že deska působí jako jednolitý celek a nikoli jako kompilace dvou odlišných kapel.

Demonstrovat si to můžeme hned na úvodních kusech: po intru „Exördium“, které mají na svědomí EMPEROR, přicházejí THORNS se svou nejslavnější skladbou „Ærie Descent“. Snorre Ruch tu ponechal kytarám typický bzučivý zvuk, ještě ho ale zvýraznil a zabalil do strojového mrazu, který navíc v nejméně očekávaných okamžicích prosekává netečným klidem nebo bahnitým slizem. Tento prapodivný svět pak doprovází krákoravý hlas Satyra, který se ujal vokálů. Velmi podobně je laděn i následující kousek „I Am“, to už ale úřadují opět EMPEROR a předvádějí coververzi svého temného šlágru „I Am The Black Wizards“. Skladba je totálně překopaná a poznáte ji snad jen podle notoricky známé melodie – je ale nesmírně zábavné pozorovat, jak z ní Ihsahn a spol. vytrhali všechny metalové vnitřnosti a nahradili je ocelovými buchary, extrémními efekty a nevypočitatelnými rytmy.

Po „I Am“ zůstávají EMPEROR u vesla, aby tentokrát oni prohnali strojem thornovskou „Ærie Descent“, následně ale destruují opět svoji skladbu „Thus March The Nightspirit“. No a pak se do hry vracejí THORNS – nejdříve se dvěma vlastními skladbami „Melas Khole“ a „The Disciple Of Earth“, v závěru alba pak s coververzí emperorovské „Cosmic Keys“. Až do konce ve stejném industriálním a progresivním duchu, musím ale přiznat, že tyhle poslední tracky mě už nebaví tolik jako začátek alba a pozornost se malinko ředí.

Projekt „Thorns vs Emperor“ nikdy nedostal následovníka a je tak ojedinělým záznamem okamžiku, kdy se několik výrazných hudebních osobností propojilo do jedné entity. Přesto ale od tohoto alba vedou cestičky několika směry – zvláště pro Snorreho Rucha šlo o muzikantské znovuzrození, které o dva roky později vyústilo do prvního (a zároveň posledního!) řadového alba THORNS. Splitko bylo aktivačním momentem i pro Ihsahna, který ve stejné době dělal různou avantgardní hudbu, například vynikající projekt PECCATUM. A inspiraci na „Thorns vs Emperor“ našel snad i Satyr pro zvuk čtvrtého a podle mě nejlepšího alba SATYRICON „Rebel Extravaganza“. Což dohromady už je vlastně dost slušná porce muziky, co říkáte?

03.02.2021	Diskuse (1)	DarthArt lubor.lacina@centrum.cz