THRASH NIGHTMARE X. - Písek, Divadlo Pod Čarou, 13.-14.října 2023

Tak jsem konečně před týdnem navštívil dnes již kultovní přehlídku zahraničního thrashmetalového undergroundu nazvanou THRASH NIGHTMARE, konající se pravidelně (letos to bylo již po desáté) v říjnu v píseckém Divadle Pod Čarou. Na akci jsem se poctivě připravil a téměř každou z vystupujících kapel si skrze nabídku youtube předem proskenoval, abych měl alespoň nějakou představu, co od té které mohu čekat a na koho se mám těšit, případně zaměřit svou pozornost. Akce sice hlásila již měsíce předem vyprodáno, ale byli jsme dodatečně poctěni jedním volným vstupem, za což patří můj dík nejen organizátorům, ale také konexím kolegy Pekárka. 

Po pravdě, již při vstupu si člověk připadal, jakoby se otočením kouzelného prstenu ocitnul nějakých pětatřicet let zpátky, nikoliv však díky úrovni této skvěle zorganizované přehlídky, ale kvůli oblečení fanoušků a celkové módě jakou vyznávali – autenticky vyhlížející kožené bundy, džísky, nášivky, stahováky, dlouhé vlasy, ofinky, zkrátka kde jinde by dnes člověk odkojený metalem z osmdesátek viděl tolik hezkých holek v nejlepších letech oděných do bezproblémově padnoucích stylových propriet? Old-school thrash retro se ukazuje být poměrně zajímavým fenoménem a v současné době má stále větší zastání. Valná většina návštěvníků na akci přijela z ciziny (nejčasteji logicky z Německa), to je třeba dodat z druhého plánu, a utvořila zde skvělou kulisu. Samotný klub působil velmi vhodně pro podobný typ akcí, takže člověk hned získal představu, jak asi v polovině osmdesátých let vypadaly metalové koncerty KREATOR, CELTIC FROST či DESTRUCTION, tedy kapel, jež tento druh hudby v Evropě nastartovaly.

Když jsem si s předstihem doma nastudovával tvorbu jednotlivých účinkujících, zaujali mne třeba španělští NUCLEAR REVENGE, tedy kapela vystupující již v pátek. Na tu jsem se díky jejich black/thrashovým výplachům zachyceným na dvou albech, jmenovitě „Let The Tyrants Rise“ (2018) a „Dawn Of The Primitive Age“ (2022), velice těšil, nicméně člověk míní a České dráhy mění, neboť mému vlaku jaksi klekla lokomotiva a strávil jsem přes čtyři hodiny v kupé, z toho přes dvě ve stojícím rychlíku uprostřed polí někde u Blovic. Než nás při ležérním pátku třináctého z jednokolejného úseku vytlačila z Plzně dorazivší náhradní mašina, proběhl by dokonce fotbalový zápas. Z tohoto důvodu bych se chtěl omluvit za absenci popisu vystoupení prvních tří kapel pátečního večera. Ačkoliv jsem na akci vyjel z Plzně již ve čtyři odpoledne, do klubu jsem se dostal po deváté hodině večer a tudíž ony NUCLEAR REVENGE zcela propásl.

Italští HATRED, naposledy o sobě dávající vědět vloni prostřednictvím nekompromisní sady „Hateful Extermination“, reprezentovali klasicky riffovitý thrashing, kde se kloubily prvky řezavého stylu příznačné pro osmdesátá a vlastně i devadesátá léta. Z kapely šla obstojná energie, ale absenci originality prostě nasazením nikdo nedožene. Z tohoto důvodu jejich výstup hodnotím spíše jako průměrný. Kapela patřila mezi pouliční a civilnější osazenstvo, jež se během víkendu na píseckém pódiu mihlo. Po nich nastoupivší Belgičané SCHIZOPHRENIA měli všechny předpoklady k zabodování, onen sepulturovský thrash/death zde měl od nepaměti vždy výtečnou výchozí pozici a také celou řadu nadšených fans, nicméně, kapela se prezentovala ne zrovna povedeným zvukem, kdy kytary působily matně a utopeně a utvářely podivnou hlukovou kouli, tudíž já osobně z vystoupení nadšen zrovna nebyl, ačkoliv bylo nezpochybnitelné, že samotná SCHIZOPHRENIA leckoho v zaplněném sále strhla. Schválně si poslechněte jejich jedinou řadovku „Recollections Of the Insane“ z minulého roku a udělejte si obrázek sami. Je jasné, že jejich pozváním pořadatelé stvrzují chuť po reflexi kapel vykazujících se především obstojným aktuálním nosičem a to je skvělé.

Američané WHIPLASH platí za klasiky pamatující hnutí thrash již od poloviny osmdesátých let. Jejich první tři desky jsou žánrovými pamětníky opěvovanou klasikou. Kapela měla vždy štěstí na výborné bicmany, vždyť z jejich řad pochází jak Tony Scaglione (patřil rovněž v první půli roku 1986 do sestavy SLAYER – těsně před nahráváním „Reign In Blood“ v době prvního a nejkratšího Lombardova trucu), tak Joe Cangelosi (mihnul se posléze v devadesátých letech u KREATOR), a dnes je v jejich řadách za artilérii usazen Ron Lipnicki, bubeník proslulý dlouholetou příslušností u OVERKILL. V trojici hrající WHIPLASH předvedli energickou přehlídku coby průřez vlastní tvorbou. Mě osobně zaujaly především songy z druhé řadovky „Ticket To Mayhem“ a suverenní režie koncertu, kterou měl v rukách křiklounský kytarista a prošedivělý šéf newjerseyských, jenž je rovněž posledním původním členem v sestavě – Tony Portaro. Za absentující Kanaďany RAZOR, se v roli headlinerů celé akce WHIPLASH ukázali jako obstojná náhrada, ne nutně lepší, ale jakž takž srovnatelná.

Autor fotek v článku : Skalik,  celá galerie k prohlédnutí zde.

Video sestříhané z jednotlivých vystoupení THRASH NIGHTMARE zde.

Sobotní přehlídku nastartovali o čtvrté odpolední nizozemští black/thrashers DESTRUCTÖ, vystupující rovněž v trojici. Potemnělý thrashový kanál reprezentoval ryzí underground, který vycházel z tvorby divousů poloviny osmdesátých let, vyskytujících se tehdy převážně v germánském geografickém prostoru. Zaujala celková neučesanost, rychlé kytaristovy prsty a jeho schopnost občasně zaperlit i mimo úroveň hudební produkce, kdy během hry nabodl plechovku piva o své kerrykingovské hřeby na předloktí a jal se pod proudem tekutiny rychle pít i sprchovat. Kdo by se o kapelu chtěl trochu zajímat, jen napovím, že ta má na svém kontě pouze jednu řadovku „Demonic Possession“. 

Francouzští SACRIFIZER na mne doma z jediné řadové desky „Le Diamant de Lucifer“ (2022) udělali vcelku dojem, z toho důvodu bylo mé setkání s jejich výstupem spíše zklamáním. Na pódiu totiž úřadovala zcela nesourodá partička figur (dlouhý podivínský frontman s mastnými vlasy a knírem a navíc ve stahovácích s hřeby, pohledná holka u basy, postarší dlouhovlasej kytarista, energický bicman a ještě jeden divnej týpek u druhé kytary), kteří neměli charisma ani nápady na to dlouhodoběji zaujmout. Hudebně šlo znovu o černočerný prototypový black/thrash, kterému rozhodně nepomohl matný zvuk, ani malá různorodost zde prezentované tvorby. Jestliže podobné kapely začínají a končí v metalovém undergroundu a dlí zde beze stop po vývoji, vůbec se tomu není třeba divit, takhle nějak si je totiž představuji. Nahrávka se mě nejevila špatně, ale to jsem se nemusel koukat na osobnostně nesourodou kapelu, která se na pódiu vykazuje amatérským bordelem a prezentuje jej jako umění.

Black/thrash reprezentovali zástupci německé podzemní scény NOCTURNAL WITCH a světe div se, ti na mne naopak působili velice dobře. Jejich vystoupení mělo vážně zlovolný náboj, působilo hodně drtivě a přesvědčivě, a celkově svým nasazením a parádní čitelností bavilo. Kapela samozřejmě vychází z předobrazů black/thrash undergroundu osmdesátých let a tyto prvky podává ve své show s naprostou grácií. Mě osobně tak vystoupení Němců, kteří milují staré BATHORY a maji na svém kontě zatím pouze dvě řadové desky „Summoning Hell“ a „A Thousand Pyres“, velice bavilo a hodnotím jej vlastně v rámci celé akce nejvýše. Skvělá záležitost. Po nich hrající blackmetalové krajany OLD, kteří mne před akcí z youtube nezaujali, však vynechávám, neboť je čas na večeři. Do sálu se vracím s osmou hodinou večerní, kdy zahajují svůj set další Germáni, thrash vytrvalci se sedmi řadovými deskami na kontě, navíc jde o kapelu aktivně pamatující devadesátá léta, WITCHBURNER. Zde mne upoutal především hlas jejich frontmana, který se velmi blížil poloze, s jakou kdysi zacházel Mark Grewe z MORGOTH, především pak v časech alba „Odium“. WITCHBURNER to velice dobře šlapalo a poskytli vhled do své dlouholeté tvorby, která nemusí být známá ani protřelým žánrovým sledovačům. Tahle kapela zkrátka zanechala dobrý dojem, byť samozřejmě asi nikdy nepůjde o první ligu.

O jeden z nejzábavnějších momentů festivalu se postarali METALUCIFER. Formace vedená pištícím japonským skřetem v tmavých brýlích a stahovácích plných pyramid. Koňácký kvapík byl hrdině roztočen do velkých obrátek a klišé bylo považováno za chtěnou normu. Každá skladba gradovala do bodrého refrénu, který s kapelou halekal celý sál. Součástí názvu každé skladby bylo pak sousloví „Heavy Metal“, viz třeba Heavy Metal Thunder, Heavy Metal Warrior, Heavy Metal Fist. Vtipné však na tom všem nebylo jen zaujetí účinkujících, solidní muzikantská vybavenost či přirozeně vyvolaná pospolitostní atmosféra, ale třeba jen to, že i když skrze všeobecně dobrou náladu člověk na deset minut odběhl do předsálí a poté se vrátil, vystoupení nalezl v totožném rozpoložení, jakoby snad ani nikde venku nebyl. METALUCIFER jakoby hráli celých padesát minut stále dokola prostě jednu jedinou heroickou heavymetalovou písničku a to bez jakéhokoliv úpadku energie a nadšení.

Jako poslední přišli na řadu DEATH STRIKE se svým hutným, devadesátkově valivým death metalem. Kapela vedená nám dobře známým Paulem Speckmanem (mimo jiné hlavně frontmanem kapely MASTER) na mne působila dojmem, jakoby byla po zvukové stránce spřízněna spíše s hardcore scénou. Jejich set však oproti všem minulým souborům, vzhlížejícím do osmdesátých let, působil jaksi nenápaditě a antišmrncovně. Mám pocit, že podobných baheních formací jsou od groovových devadesátek na světě stovky. Z celkového pohledu se však akce vydařila a nabídla nejednu pozoruhodnost. Těší mě, že se organizátorům podařilo značku THRASH NIGHTMARE patřičně rozproudit a že je dnes akce vyhledávána a hojně navštěvována lidmi z ciziny. Už teď se těším na další ročník.

20.10.2023	Diskuse (3)	Stray janpibal@crazydiamond.cz