THRESHOLD - Dividing Lines

80%

THRESHOLD jsou vlastně takovou „klidnou sílou“ britské, potažmo světové prog scény. Nevím, jak jsou na tom s vírou a jestli by je naše nesmrtelná (zatím) KDU-ČSL vzala do party, ale „Groomovci“ se vždycky nějak dokázali dostat do popředí, ať byl svět modrý, zelený nebo červený. Zároveň ale nikdy nepotřebovali zářit nejblyštivějšími odstíny (možná by rádi, ale osud nepřál), nikdy nevyprodávali arény a ani davy po nich nikdy nešílely. Nicméně každý (dobře skoro každý) proger je zná, tisk o nich píše s respektem a fanoušků mají tak akorát, aby se zatím celá ta kára mohla pořád ještě valit dál světem, což je možná nakonec to úplně nejlepší a nejdůležitější. Muzikantský chlebíček rok od roku tvrdne, ale když máte fundament, dají se překousnout i horší věci, než je třeba občasná hra v malých klubech pro hrstku věrných.

Právě takovou zastávku si pamatuji v Praze na turné k předchozí studiovce „Legends of Shire“. Sakra, taková to byla paráda. Kapela je na deskách profesorská, zvukově chirurgická až ledově chladná, možná jen britsky distingovaná, ale na živo šlo o uragán. Zvuk dostal drive jak kráva na steroidech, Glynn Morgan zpíval skoro neuvěřitelně, zhruba po čtvrté skladbě se sice zdálo, že to nedá a úplně odejde, ale pak naskočil a vše dotáhl ve velkém stylu. Karl Groom kosil svou kytarou úplně každého a všichni dohromady působili dojmem, že je jim pořád 20 let. Akorát, že se vše dělo asi tak pro slabou stovku lidí.

Zní to skoro neuvěřitelně, ale novinka „Dividing Lines“ vyšla po dlouhých pěti letech. Zmáčknete play a dýchne na vás „stará známá“ atmosféra. Nezměnilo se skoro nic, jako by to bylo včera, kdy jsem poprvé sjížděl „Legendy z Kraje“. Kapela novinku představuje jako temnějšího a náladovějšího bráchu předchozí desky, já bych dodal asi ještě i krapet střízlivějšího a modernějšího. V podstatě se jede na podobné koleji jako konečně už drahně let, jen se ubralo na délce materiálu, potlačila se optimistická vzletnost a zůstalo staré jádro, které jen zkrátka víc reflektuje současný stav dění.

Písničkářství zůstává i nadále hlavním atributem, přes všechen groove a progresivní elementy jsou THRESHOLD vlastně takovými hlavními popíkáři progrocku. Otevírák „Haunted“ zmíněné potvrzuje se vším všudy. Tahle pecka se vám na první dobrou rozprskne přímo do ksichtu; esence jejich tvorby, koncentrovaná do pěti minut. Kapela šlape jak hodinky, zvuk je i nadále dokonale čitelný, každý nástroj má svůj prostor a celá scéna opět evokuje čerstvě vykachlíčkovanou operační místnost. Možná trochu škoda, ale tak to zkrátka je a už se to nejspíš nezmění. Instrumentální kouzla se dovedně maskují a ukusují si mnohem méně prostoru, než u prog kapel bývá zvykem. Všechno se podřizuje především tradičně pojatému celku. Nejvíc tak logicky vyčnívá Morganův vokál, který je jistý, emočně bohatý a pokrývající dostatek poloh, tudíž se neomrzí. Refrény explodují, skladby mají jakoby modernější střih. Možná si trochu více času vyžádá odhalení všech zákoutí. Po prvotním pozlátku se musí sklouznout až k hlubšímu zájmu, nikoli uklouznout do sfér povrchní lhostejnosti. Při letmém poslechu se totiž lehce vkrádá pocit přílišného standardu; možná chybí geniální moment, jako byl ústřední nápad, resp. motiv otevíráku a celého konceptu minulé desky.

Opakovaný poslech se prostě vyplatí. Štědře vás odmění třeba vynikající „Let It Burn“, která obsahuje i vokální výlety do „pseudobrutálních“ vokálních rejstříků. Není jen technicky dokonalá, ale má i vynikající feeling, přelévající se od vypjatých pasáží k emočním zvratům. Vlastně celá první polovina desky, až do první desetiminutovky „The Domino Effect“, nemá chybu. Druhá půlka pak možná obsahuje pár chladnějších momentů a nezní tak našlapaně jako její sestřička. To však neznamená, že by byla nějak výrazně slabší, např. „King Of Nothing“ opět zdobí skvělý refrén a na ni navazující „Lost Along the Way“ představuje přímo esenciální THRESHOLD. Potěší též příjemně jiná „Run“. Láká atraktivním hudebním kořením a rockovou hravostí, která ji z předposledního místa vynáší do poloviny toho nejlepšího. Celek pak ukončuje další výborná desetiminutovka „Defence Condition“. Ve finále jsou si tak obě poloviny alba po dramaturgické stránce v ledasčem podobné.

THRESHOLD nenahráli nejlepší desku ve své historii, předchozí „Legends...“ navíc považuji za klenot (i když vím, že nás takových zas tolik není), přesto mám pocit, že se Angláni dokázali opět vybičovat k vyprodukování výborné kolekce. Neoslní asi každého, ale svoje kvality rozhodně má a byla by škoda nechat je bez hlubšího zájmu prolétnout kolem. Buďte proto lehce styloví, uvařte si na pátou šálek čaje – mléko ovšem nechte dětem – „přiložte“ do něj frťana tuzemáku a za kulisu zvolte krásné tóny z „Dividing Lines“. Hodnocení mezi 70-80 % se mi zdá ve výsledku adekvátní; fanoušek samozřejmě něco málo přihodí, kolemjdoucí si nejspíš vystačí s hodnotou nižší. Myslím, že nejen z hodnocení se dá poznat, do které skupiny spadá autor výše uvedených řádků.

29.11.2022	Diskuse (8)	Majk