THRESHOLD - Legends Of The Shires

80%

V posledních dvaceti letech nemůže fanoušek britských progresivistů THRESHOLD zkrátka sáhnout vedle, neboť kapela si po dlouhá léta zachovává úžasnou skladatelskou vitalitu a vysokou úroveň svých poměrně dlouhých, propracovaných, ale zároveň i velmi příjemně poslouchatelných nahrávek. Navzdory příklonu THRESHOLD k oné prog-metalové žánrové větvi není třeba se u těchto zkušených harcovníků obávat nějakých neposlouchatelných a nepřehledných úletů, naopak, umění vystavět chytlavé a zároveň dlouze dozrávající skladby patří k nejsilnějším disciplínám Angličanů. Ona úžasná úroveň jejich pozdních dobrodružných výprav, jdoucí navzdory několika personálním změnám, zejména těm na postu frontmana, už snad ani nikoho nepřekvapuje. Když v roce 2011 zemřel zpěvák Andrew „Mac“ McDermott, jehož úžasný hlas se stal na dlouhá léta (byl členem kapely v letech 1998-2011) poznávacím znamením souboru, kapela zvolila náhradu v podobě svého staronového vokalisty Damiana Wilsona, který se svého úkolu zhostil s obrovským zápalem, výsledkem čehož byla dvě naprosto fantastická alba „March Of Progress“ (2012) a „For The Journey“ (2014), která dle mého určitě patřila k absolutní žánrové špičce. THRESHOLD však museli zakrátko řešit otázku frontmana znovu, neboť Damian Wilson netoužil po životě na koncertních trasách, a tak Angličané opět sáhli po svém někdejším vokalistovi, Glynn Morgan totiž v kapele působil v polovině devadesátých let a nazpíval jejich druhé řadové album. Nyní tedy přišel jeho čas a on se k svěřenému úkolu postavil s velkým respektem a jako pravý profesionál. Jeho hlas charakterizuje jistá zastřenost jdoucí skrze rockovější polohy, ne až tolik vypjaté jako u Wilsona (což je spíše powermetalový zpěvák), což propůjčilo novému materiálu charakter příjemné poslouchatelnosti.

Netvrdím, že Glynn Morgan dosahuje úrovně svého předchůdce, ale určitě je obstojnou pěveckou náhradou, po jejímž naskočení do soukolí THRESHOLD budou posluchači pociťovat ony kvalitativní rozdílnosti jen velmi minimálně. Faktem zůstává, že si kapela stále udržuje prvotřídní skladatelský potenciál a ve svém ranku propracovaného a zároveň chytře udělaného hitového metalu platí za naprostou špičku. Já osobně jsem si je v poslední dekádě velmi oblíbil a poslech jejich nahrávek si vyloženě užívám, ať už u mikrofonu stál kterýkoliv z oněch tří frontmanů. Laťka zkrátka neklesá. A to se před časem s Damianem Wilsonem rozhodl odejít i druhý kytarista Pete Morten. Tak jako tak základní instrumentální kvartet – Karl Groom (kytara), Richard West (klávesy), Johanne James (bicí) a Steve Anderson (baskytara) - je znovu plně koncentrován na prezentaci nových písní, letos rozdělených do dvou nosičů.

Pokud se vám líbila poslední alba, mám za to, že se přízně od mnohých z vás dočká i aktuální placka „Legends Of the Shires“. S vyvážeností sobě vlastní THRESHOLD ve své tvorbě znovu míchají chytlavější hymny (jako např. „Small Dark Lines“ a „Stars And Satellites“) s dobrodružnými výpravami, ze kterých zaujme hlavně majestátní „Man Who Saw Throught the Time“, připomínající v určitých momentech osmdesátkové RUSH (když časomíra u této skladby dosáhne čtyřky prožíváme vrchol celého nosiče), ale mnohdy se kapela nevyhne ani nervnějším válům, tak jako v případě futuristicky mrazivé „Trust the Process“, kde některým pasážím udávají ráz výrazné party kláves. Klasické rockery zřejmě zaujme i velmi povedená balada v podobě „State Of Independence“, ale celkově jde říci, že v tomhle pestrém paklíku metalové hudby si každý fajnšmekr najde to své, takže ani skladby jako „On the Edge“, „Subliminal Freeways“ nebo některý ze tří dílů „Shires“ kvalitu určitě nepostrádají. Jedinou slabinou dvojalba je dost možná právě jeho délka, která se i díky pomalejší akceleraci řady skladeb, může jevit pro někoho jako překážka nehodná zdolání, nicméně pokud THRESHOLD dáte šanci i letos, určitě neprohloupíte. 

Tihle nenápadní, o to však šikovnější chlapci to znovu dokázali a rozhodně s novinkou nepodlezli vysoko položenou laťku vlastní tvorby z minulosti. Sice asi ne tak bezchybná deska jako dvě předchozí, ale určitě jedna z nejlepších, jaké v tomto hudebním ranku letos vyšly. Škoda jen toho kýčovitého obalu a už zmíněné obří délky, která se projevuje zejména v polevování koncentrace v průběhu poslechu druhé poloviny druhého nosiče.

12.10.2017	Diskuse (5)	Stray janpibal@crazydiamond.cz