THRESHOLD - Nová a tvrdší forma progresivního rocku (1.)

Prologue: Když mne kolega Stray při našich prvních seznamovacích seancích pomocí internetu oslovil s dotazem, jestli bych nechtěl zkusit psát profily + recenze určitých mně blízkých kapel, z malé množiny jmen, které mne v danou chvíli napadly, si vybral právě THRESHOLD. Musím se přiznat, že z této jeho volby jsem měl nejmenší radost a to z jednoho prostého důvodu – THRESHOLD už řadu let nepatří mezi mnou nějak zvlášť vyhledávané soubory a co se týče originality, či stylotvorného pojetí míchání progu s rockem/metalem, tyto Angličany v mém pomyslném, postupně se rozšiřujícím seznamu předstihla už obrovská část pelotonu. Ale na druhou stranu to byli právě oni, kteří vlnu zájmu o technicky tvrdou muziku takříkajíc odstartovali a značná část fandů onoho dříve tolik populárního stylu, je ve své době stavěla někam na úroveň (dle mého o pár tříd tehdy vyšších) DREAM THEATER. Nabídka tedy byla potvrzena a tady je úvodní díl jejich profilu.

Vznik anglických THRESHOLD se váže ke konci osmdesátých let a stejně jako mnozí jiní i oni začínali jako cover band. Zakladateli se stali pánové Karl Groom (kytara), Tony Grinham (bicí), Jon Jeary (baskytara) a Nick Midson (kytara). Chvíli poté postavil Karl Groom společně s Clivem Nolanem studio Thin Ice, ve kterém bude v budoucnu vznikat mnoho nahrávek ostrovních progresivních kapel. V roce 1992 se k nim připojil zpěvák Damian Wilson (v úplných začátcích totiž zpíval Jon Jeary) a klávesista Richard West, který zůstal společně s Karlem Groomem v kapele až do dnešních dnů. Tato dvojice je tudíž brána něco jako otcovská a jejich vzájemná chemie se přenáší jak do kompoziční práce, tak za produkční pult.

Wounded Land     80%

Debut „Wounded Land“ vychází v roce 1993 u GEP Records (později je album vydáno též u InsideOut Music a Nuclear Blast) a je zde označen jako debut roku. Jeho textová náplň se zabývá problematikou ničení životního prostředí, zneužívání drog, ale i válkou v Perském zálivu. Leccos už napovídá pohádkově výpravný obal, na kterém jsou zachyceny praskající okovy jimiž je spoutaná naše země. Po zvukové stránce své době malinko poplatná nahrávka jakoby především u zvuku kláves ještě těžila z předchozí desetiletky.

Autorova malá odbočka z faktografické linie směrem do autorových vzpomínek na dobu spojenou s poznáváním prvních nahrávek THRESHOLD: 

K tomuto nosiči mám vypěstovaný velmi blízký a specifický vztah. Když jsem ve svých mladých letech jezdil občas do Prahy za nákupy CD, při jednom takovém podniku jsem v prodejně s muzikou (myslím v ulici Benediktské) dostal od prodavače do rukou toto CD s doporučením, že jestli hledám něco nového a zajímavého, budu spokojený. Právě na krám obdržel první CD THRESHOLD (mohlo to být mezi roky 1995-97) a zřejmě ho nabízel kde komu. Letmo jsem si vybavil recenzi ze Sparku a CD si poslechl a koupil. Byl jsem moc spokojený a zanedlouho jsem u Petra Hanzlíka v jeho Gung-ho přikoupil i dvojku a trojku. Ty už sice nebyly natolik originální, hlavně trojka mi dodnes připadá nudná a na nápady trochu hudená. Při zeštíhlování sbírky došlo nakonec na prodej i tohoto nosiče. Po letech jsem si zašlé vzpomínky vybavil a jelikož jsem nechtěl remaster, sehnal jsem si prostřednictvím Discogs znovu ten (samý) originál Wounded Land. I po tolika letech má jeho vlastnictví pro mě velké kouzlo. Část z něj se uchovala v interesantním obalu, část v malbě vyobrazené uvnitř bookletu, velká část ve vzpomínkách, a ta největší v hudbě samotné. Když jsem si jej nedávno znovu přehrával, bylo to jako vrátit se v čase o dvacet roků nazpět. Damianův charakteristický, tehdy ještě mladicky vyhlížející zpěv, Karlovy úchvatné riffy a Richardovy klávesy mi udělaly stejnou radost jako kdysi. Ale i bez vzpomínek a sentimentu je to deska výborná a v mnoha ohledech výjimečná. THRESHOLD už její pokračování nikdy nenatočili. Ten entusiasmus a mladické nadšení je tady hodně znát. Své dělá i doba vzniku a rodící se nová britská progresivní scéna počátku devadesátých let, která za své největší vzory uvádí rané MARILLION.

Koncepce debutu je postavena na dvou rozměrnějších, plnokrevných a prog-metalově bouřících skladbách. Hymnické „Sanitys End“, respektive motivaci QUEEN nepopírající „Surface To Air“. Svůj díl úspěchu si ukrojila jak hitová „Paradox“ (Westovi hravé klapky tu spolu s Karlovou akustikou malují velice přitažlivé motivy), tak neméně povedená až dojemná perla „Keep It With Mine“. Zapomenout nesmíme ani na výpravný úvod prostřednictvím „Consume to Live“, který nám od prvních sekund představuje formuli a linii hudby THRESHOLD, ale i spektrum prostředků, se kterými budou kluci pracovat také v budoucnu. Na tvrdě metalizující základ je naroubována spousta rockových i stylově různorodých příkras a příměsí, které hudbě kapely dodávají určitou porci jedinečnosti a mají v sobě přitažlivou, magnetizující moc. Kapela velice často mění tempa, díky Damianovu školenému hlasu poletujícímu v několika polohách i nálady a odstíny svých velice dobře prokomponovaných songů. Album má nepopiratelný tah na bránu a s mladickou vervou sebou nese zápal i celkem široký rozhled. Jde poznat, že kapela vyzrála a je takřka hotová. Deska nemá nějaké výraznější mouchy a snad až na pár „obyčejně působících“ míst skýtá dost zábavy k příjemnému posezení a pozornému poslechu. Je to první krok do neznáma, který však působí jistě a plnokrevně.

Damian Wilson, v té době vázaný na druhou kapelu LANDMARQ - mimochodem skutečně výborný, malinko měkčí neo-prog, který všem příznivcům sofistikované hudby vřele doporučuji, nemohl odjet následující turné a na jeho místo byl angažován nový muž slyšící na jméno Glynn Morgan. Historicky se tak tito dva zpěváci dvakrát potkávají ale pokaždé v opačném gardu.

Psychedelikatessen    80%

Jak jsme si řekli v předchozím odstavci, na druhé nahrávce THRESHOLD se představuje nový zpěvák Glynn Morgan i nový bubeník Nick Harradence. Glynnův projev není od Damianova diametrálně odlišný, přesto rozdíl slyšitelný je. Jeho barva je malinko posunuta do jiného odstínu a technika pozbývá operní nádech svého předchůdce. Glynn zpívá civilněji, méně pateticky a s větší razancí. Někdy působí jako chudý příbuzný, který ví, že vlastnosti, jež mu bůh nenadělil, musí dohánět vervou a nasazením. A to se mu také daří. Však i nový materiál vyznívá daleko ostřeji a agresivněji. Pro Glynna je to jenom dobře. THRESHOLD mírně uhnuli z té své progresivní linie a přidali trochu na hutnosti. Drsnější spodek a tvrdší riffy doprovází sbírku stále velice barevných a kompozičně detailně vypiplaných songů. Pokud mám vybrat reprezentační vzorek, pak v něm své místo budou mít songy „Sunseeker“ (s neskutečně řezavými kytarami), výpravný masivní opus „Into The Light“, tklivá balala „Under the Sun“, klipovka „Innocent“ a milovaná „Devoted“. I zde není autorství skladeb (jak tomu bude v časech příštích) pouze na dvojici Groom/West, ale zapojení kytaristy Nicka Midsona a basáka Jona Jearyho skýtá příjemná kompoziční osvěžení. „Psychedelicatessen“ dýchá čerstvějším a ostře syrovějším zvukem, než který jsme slyšeli u debutu.

Na Evropské štaci bylo pořízeno video „Livedelica“ (opět s jiným bubeníkem - Jay Miccichea) a THRESHOLD si zahráli s CONCEPTION a dokonce i s DREAM THEATER. Během pauzy odchází Glynn a kapela v úzkých znovu povolává nazpět Damiana. Aby byl průvan i na bubenické soličce přichází Mark Heaney.

Extinct Instinct      50%

Třetí deska je pro mne zklamáním. Zvukově plochá, nezáživná nahrávka se utápí v častém opakování určitých motivů pořád dokola a v některých skladbách postrádá tolik potřebné nosné myšlenky a zajímavé nápady. Příliš hluchých míst, ve kterých kytary hoblují ty stejné motivy nudí k smrti. Ani Damianův potlačený a bez impulzu nadšení nahečmaný hlas nepůsobí nikterak osvěžujícím dojmem. Skladby jako „Forever“, „Clear“ nebo „Virtual Isolation“ špatné nejsou, ale to je žalostně málo. Dle mého propad, který si vyžádal hned několik velkých změn.

Brzy následovalo další evropské turné, tentokrát s podporou ENCHANT, na kterém si poprvé s kapelou zahrál i aktuální bubeník skupiny Johanne James. Někdy v roce 1998 kapela začala nahrávat album „Clone“. Hudba byla z velké části hotová, kluci se chystali k nahrávání vokálu a Damianovi byla v té době však nabídnuta jiná práce, kterou nakonec přijal, měl zpívat hlavní roli v muzikálu Les Misérables.

Richard West tak na Damianův odchod později vzpomíná: „Měli jsme rezervované studio a plán s nahrávací společnosti, takže jsme udělali obtížné rozhodnutí, které jsme potřebovali k dokončení záznamu. Damian prostě nevěděl, kdy bude k dispozici. Vypadalo to skoro, že až za dva roky, což taky ve skutečnosti bylo. Museli bychom si počkat dva roky, abychom to dohráli (směje se), což bylo trochu dlouho. Rozešli jsme se v přátelském duchu, zvláště když nikdy nechtěl odejít. Prostě měl moc práce. To je to, co dělá Damian; zjistí najednou, že se ocitl v pěti různých kapelách a třech různých projektech, a najednou nemůže dělat všechno.“

12.06.2020	Diskuse (15)	Horyna marekdt@seznam.cz