THUNDER - Rip It Up

80%

Po zdařilém albu „Wonder Days“ z roku 2015 jsou londýnští THUNDER opět připraveni šířit své hardrockové písně do světa a prostřednictvím „Rip It Up“ mají opět velkou šanci oslovit zástupy jim věrných. Tihle angličtí strejdové nikdy neplatili za kapelu, jejíž nahrávky by se řídily módními výstřelky a nějakým hudebním trendem dané doby, vždy šlo v jejich případě jen a pouze o kvalitní songy složené v nejlepší tradici poctivé rockové hudby. Jakkoliv jejich aktuálnější počiny nikdy nedokázaly navázat na úspěch prvních dvou řadovek z úsvitu devadesátých let, kapela nikdy ani na chvíli nepomýšlela na změnu hudební receptury. Vždyť na onen průlom svých ranných děl musel Danny Bowes, Luke Morley a jejich další tři spoluhráči čekat celých deset let. THUNDER byli totiž založeni mnohem dříve než se o nich svět dozvěděl, tedy konkrétně v roce 1980 - celých deset let před vypuštěním debutové desky. Jako parta dvacetiletých kluků obdivujících LED ZEPPELIN, BAD COMPANY a další superhvězdy ostrovního rocku dostali šanci až po dlouhé době, a tak se mezi tím zaměřili na mravenčí práci a zdokonalili své muzikantské schopnosti do podoby, že je prostě po odeznění metalové horečky okolo amerických vlasovitých kapel osmdesátých let nemohli vydavatelství, hledající v roce 1989 čerstvou krev nepřikrášlované hudby, přeslechnout. Ostatně právě osobitý hlas Dannyho Bowese z nich udělal v dobách nástupu alternativního rocku jednu z nejlepších nových klasicky rockových kapel, která byla schopná vybudovat si vlastní početnou fanouškovskou základnu. Jejich hudba se však stále těší na Ostrovech mnohem většímu zájmu, než je tomu ve zbytku světa.

Nová deska nesděluje nic nového, jen velmi nezpochybnitelným způsobem prokazuje stabilní formu kapely, která stále v nejlepší možné podobě čerpá z tradic hardrockové hudby vycházející z blues. THUNDER mají na své straně skvělé muzikantské schopnosti všech členů, nápaditého skladatele Luke Morleyho ve svém středu, už výše zmíněné pěvecké kvality Dannyho Bowese, ale také pevně daný směr, jenž nepřipouští žádných pochybností, co se letos bude hrát. Tenhle kvintet je tak i po více než třiceti letech stále okouzlující a plný energie. Chutí po životě přeplněná „No One Gets Out Alive“ desku výborně nakopne, abychom jsme se přes riffovější titulní věc, poměrně klišovitou odrhovačku „She Likes The Cocaine“ a nepříliš nápaditou baladu „Right From the Start“ dostali do epicentra dění za stavu 2:2. Z novinky mám totiž pocit, jakoby začala její síla působit až po odeznění několika songů a to lepší je na ní zařazeno spíše v druhé polovině. „Shakedown“ je ještě poměrně nepřekvapivý nájezd na boogie a blues rock, jak jej kdysi dávno velmi uznával Jimmy Page s tím rozdílem, že to celé THUNDER dnes hrají nahuštěněji. Ovšem to co se s albem děje počínaje „Heartbreak Hurricane“ je prostě skvělé. Tento song samozřejmě patří k tomu úplně nejlepšímu, co THUNDER kdy vypustili a je v něm obsažena veškerá vášeň, s jakou působili na scéně už ve svých ranných dnech. Naprostá hymna obsahuje neotřelou melodii a výtečně poslouchatelnou stavbu, kdy přes majestátní úvod přejde do baladické sloky, aby posléze znovu velkolepě gradovala ve výborném AOR refrénu. Bowesův nostalgický vokální part zde prostě nemá chybu a jsme prostřednictvím něho konfrontováni s vrcholnou hardrockovou školou.

Na „Heartbreak Hurricane“ výtečně navazuje ponurá „In Another Life“ a o kus optimističtější „The Chosen One“, dvě věci, které nepostrádají onu nonšalantnost a vytříbený skladatelský um. Zatímco v bluesové „In Another Life“ kapele znovu neschází onen esprit nostalgie a nenaplněných tužeb a song mne tak trochu připomene aktuální, poněkud uplakanější podobu švédských EUROPE, pak svižnější „The Chosen One“, protkaná výrazným klavírním partem, má v sobě hodně pozitivna a naděje a platí zde za absolutní hitovku. Pak zde máme ostřejší riffové vály jako „The Enemy Inside“ nebo „Tumbling Down“, které určitě rovněž nepatří k nějakému tuctovému smetí, ale jde o songy, na kterých stojí právě živelná stránka hudby THUNDER. Právě „Tumbling Down“ má v sobě znamenitý power-zeppelínovský feeling a spousty podnětných kytar, ať už jde o onen majestátní riff nebo blouznivě rozevlátá sóla. Navíc Danny Bowes každým songem potvrzuje, že patří mezi nejlepší britské hardrockové pěvce posledních třiceti let a je stále velmi zajímavým nástupcem o něco starších superhvězd jako Paul Rodgers nebo David Coverdale, kteří vždy byli jeho velkými vzory. Může jej však těšit, že si dokázal nalézt také vlastní parketu, protože jeho hlas rozhodně nepůsobí jako kopírka. Zkrátka a dobře „Rip It Up“ je další výtečná jízda, jen škoda těch několika slabších songů, mezi které také počítám i závěrečnou, zdlouhavou a vlastně vcelku nudnou baladu „There´s Always A Loser“, ale to je pro pravidelné čtenáře těchto stránek asi známá věc, že mne málokterá balada dokáže nadchnout.

01.03.2017	Diskuse (6)	Stray janpibal@crazydiamond.cz