TIAMAT - The Scarred People
Je velmi pravděpodobné, že povalování ve stínu olivovníku a srkání ouza má blahodárný vliv na duševní rozpoložení Johana Edlunda, ne však až tak zjevně na jeho momentální skladatelský potenciál. Ostatně právě poté, co se démonický Švéd přestěhoval na pobřeží Egejského moře, aby sdílel domácnost se svou řeckou přítelkyní, působí jeho TIAMAT stále jaksi unaveně, mírně a neškodně. Vždyť od posledního nad míru osobitého alba („A Deeper Kind Of Slumber“) uběhlo již dlouhých patnáct let. Od té doby se kapela ustálila na jistém druhu gotického metalu, kde syntezátory vždy tvořily naprosto rovnocennou nástrojovou složku s kytarami. Šlo tedy v jejich případě o styl, který z mého pohledu neurazí ani neohromí. TIAMAT zkrátka od té doby tvoří alba, která v sobě mají tak málo chuti posouvat se bez předem daných bariér (objevovat nové horizonty), až mi to přijde politováníhodné.
Letošní oslavování boha Apollona prostřednictvím houpavých
melodií, které se navíc podobají jedna druhé, a tak ospale plynou kamsi do
nekonečných dálav sluncem zalitých Olympských hor, se mi zrovna nezdá jako uspokojivý stav
věcí u kapely jejich formátu. Chápu to jen v případě, že TIAMAT již dávno rezignovali na nějaké větší umělecké ambice a
už pouze v rozmezí svého stylu každé čtyři roky dokrmují diskografii o nějakou tu
albovou novinku, ze které bude bez větších potíží patrné, že se skutečně
jedná o ně. Je jasné, že i u těch nejlenivějších někdy zkrátka musí nastat důvod, po letech zvednout zadek a vyrazit na evropské turné, protože za pár let taky nemusí být ani na pravidelné měsíční účtenky, že? A je úplně jedno, že dané sdružení patřilo v průběhu devadesátých let k výrazným hybatelům evoluce v metalové hudbě.
Ale abych stále jen nekritizoval, musím na druhou stranu
přiznat, že tito post-experimentální TIAMAT, upíchnutí ve svém gotickém rozpoložení, nebyli vždycky úplně tak špatní, jak se z mého předchozího komentáře může zdát. Tak například album „Prey“
bylo poměrně zdařilou procházkou po zákoutích dark metalu protkaném osudovostí, kde většina skladeb fungovala. Šlo jistě o velké zlepšení oproti dvěma plytkým předchůdcům z přelomu milénia.
Pravdou však je, že naopak následující „Amanethes“ už nebylo tak přesvědčivé, ale přeci jen při srovnání s novinkou, která je ve všech ohledech nudná a nepřekvapivá, to byla stále solidní práce. Jsem přesvědčen, že členové TIAMAT prožívají v osobním životě velmi idylické a spokojené časy, a z toho plyne výsledek, kdy je dílo sice dotaženo profesionálně, tedy co se týče zvuku a všech studiových kouzel, ale chybí mu větší pointa, jiskra, nebo chcete li zajímavější skladatelský potenciál.
„The Scarred People“ je velmi líné album a je synonymem zahnívání v rámci nulových snah se kamkoliv posouvat. Dle mého názoru jde o jedno z nejméně nápaditých děl v diskografii TIAMAT. Jasně, chápu že debut „Summerian Cry“ nebyl muzikantsky nic extra, ale proboha, to bylo členům téhle kapely něco okolo dvacítky, zatímco dnes jim je přes čtyřicet a mají za sebou celou řadu alb i zkušeností. Jak tedy celé dílo shrnout? Je tam přesně to, co od TIAMAT po posledních zkušenostech očekáváte a zároveň zjišťujete, že skoro z ničeho z toho nemáte radost. Tahle deska totiž ani příliš bavit nemůže.
| 23.01.2013 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
