TITANIC - ON

80%

Zkušenost rovná se základní předpoklad pro zvládnutí nějaké situace, výzvy, požadavku apod. Co vlastně preferujete, heavy metal založený na entuziasmu, instrumentálních schopnostech, nebo především na zkušenosti? Že všechno? Tak tedy, v jakém poměru by se měly zmíněné tři prvky namíchat? Jak prosté, přece v ideálním, říkáte? Realita s ničím takovým nepočítá. Ideál symbolizuje nedosažitelnost. Můžeme se k němu nicméně přiblížit.

Tentokrát máte pořádnou kliku, poslouchat nové TITANIC totiž znamená dostat se heavymetalovému ideálu na dosah. Ostře ohraničený a relativně omezený žánrový prostor sice nutí k osvědčeným postupům i citacím, jenže výše popsaný třísložkový amalgám nekompromisně zavírá ústa každému dřív, než se vůbec může ozvat nějaký ten protest. Lakonický název nové desky jako by ztělesňoval trefu přímo na metalistův solar. Zkušenost a vyspělé hráčské umění se na „ON“ snoubí se zápalem, a to ve stylu, který brněnskou legendu posouvá od solidního restartu až na vrchol domácí metalové scény. Ale nebudeme provinčně troškařit. Heavy metal zakutý do strohého osobního zájmena se může směle poměřovat se vším, co v loňském roce na metalovém kolbišti vyšlo. Za nejpodstatnější lze však považovat fakt, že se aktuální sestavě podařilo přijít s nahrávkou, která snad nejlépe odráží původního ducha skupiny. Jinými slovy, návrat s profi zápřahem Marthus/Ashok dostal v roce 2021 definitivně smysl.

Nejde jen o vyladění typické formy v podobě „nathrashlého“ heavy metalu bez stopy onoho nežádoucího typu groovu (žádná PANTERA, jen METALLICA, MEGADETH, ANNIHILATOR apod.), ale především o funkční skládanku metalových písní; dobře čitelných, v rámci aktuální kolekce nezaměnitelných a také snadno zapamatovatelných. Od dvou předchozích desek přijímaných s apriorním zájmem a respektem se tak kapela propracovala k záseku vyvolávajícímu navýsost příjemné vibrace, tudíž i závislost. Historická zátěž, umocňovaná očekáváními fanoušků, byla bez milosti odhozena, zbyl jen závazek ke jménu, který nikoho neznervóznil, a samozřejmě též závazek vůči zesnulému Milanu Hanákovi, který pozůstalé, jak se domnívám, enormně motivoval.

Stručně a jasně, „ON“ láká k dalším a dalším poslechům a vy „MU“ rádi podléháte, protože disponuje tvrdostí, sebevědomím a charismatem. Rázem tu máme druhou triádu klíčových prvků; významně čerpající z té první. Sebevědomě pojatý přístup není možný bez zkušeností. Důležité jsou samozřejmě i všestranné hudební dovednosti. Tím vším novinka překypuje. Bavit se lze tudíž o něčem jako prémiové výbavě v samotném základu a také o poctivosti. Kompromisy a úlitby nikdo nedělal a evidentně na ně nikdo ani nepomyslel. Vše dohromady pak utváří netoxické charisma, které musí zaujmout každého, kdo ocení metalové řemeslo té nejvyšší jakosti, a odstřelit každého, kdo dokáže takové řemeslo prožít.

Na palubě TITANICU vyhrávají JUDAS PRIEST, SAXON, IRON MAIDEN, METALLICA, MEGADETH a další ikony metalové scény. Formující vzory jsou zde zkušeně vytěžovány, přesněji řečeno transformovány vědomím a schopnostmi muzikantů usilujícími natočit co nejlepší desku hodnou jména TITANIC. Marthus s Ashokem prostě metal cítí každým pórem, vědí, jak na něj, aniž by ve svém vytouženém působišti, které si doslova hýčkají, ztráceli nutnou pokoru. Zdeněk Černý jim v tomto směru absolutně důvěřuje a dobře dělá. Chemie mezi dotyčnými je hmatatelná, přestože prim hraje profesionalita. Kdybych měl uvedené demonstrovat na příkladu, stačí si vzpomenout na poslední album RUNNING WILD. V bodech, ve kterých vykazuje Rolfovo dílko největší rezervy, jsou totiž Brňané bezchybní; co, nejsilnější, titánští, resp. titaničtí.:-) Děravá pirátská šalupa versus mohutný, perfektně šlapající stroj. Žádný zrádný ledovec v dáli zatím nevidím. O kapitánovi není pochyb, o kvalitě u kormidla a ve strojovně také ne. Ukázka teamové práce par excellence.

Tlak je optimální, můžeme vyrazit. Bubenické intro ve stylu „Painkiller“ si Marthus užil, pokračuje se v obdobném duchu. Titulku zdobí pěkná práce kytar, perfektní gradace a refrénové vypuštění ve stylu „koncernového ústředí“ s firemním označením CRADLE OF FILTH. Podobným stylem je podchycen i prostor pro řádění sólové kytary. Zvuk si užívám, slyším vše, včetně důrazné baskytary zkušeného Milana Vajgrta, zde i jinde elegantně probublávající pod vypjatými melodiemi. Bicí nemají chybu, čekal snad někdo něco jiného? Temnota nemizí ani v následující skladbě „Monstra“, spíš naopak. Objevují se hodně tvrdé riffy. Vata nikoliv. Následují „Černé díry“, oddech se nekoná. Nebudu se opakovat, další výborná, skvěle vystavěná věc, která by byla ozdobou každého z alb SAXON vydaných v posledních dvaceti letech. Konečně, na CrazyDiamond se o něčem podobném psalo už dříve. „Třetí neznámá“ opět přináší motivy z NWOBHM scény, skladatelská zručnost a perfektní sólový výstup Ashoka z nich upekly lahůdku. Pokud bude mít někdo během poslechu „ON“ problémy např. textem této písně či výhrady ke zpěvu, dovoluji si mu připomenout, že poslouchá heavy metal, konkrétně TITANIC, nikoli broadwayský muzikál. Celkové vyznění alba je ostatně dost temné, „předapokalypické“, čemuž odpovídají jak texty, tak „prorocký“ hlas, tvořící svou jedinečností protiváhu velkému množství převzatých riffů. Když se k tomu připočítá citelný průsak z jedné anglické „Kolébky“, máme rázem co do činění s hodně originální heavymetalovou muzikou, zahalenou lehoulinkým oparem temnoty KING DIAMOND. Promo fotka, na které má Marthus triko s motivem „Abigail“, je příznačná.

Jedeme dál, „Bůh dal ďáblu den“, krátká, nápady narvaná věc s vynikajícím sólem; ideální odraz pro zásadní položku celé desky. Tou je doomově laděná pecka „Osud a čas“. Při jejím poslechu jsem Japoncům začal závidět nadšení pro karaoke, dal bych si.:-) Pompézní variace na kultovní riff z „Black Sabbath“ přechází v ponurou, zábavově chytlavou sloku ústící v chorobný sbor a sólovou gradaci; a pak ještě jednou s větší intenzitou. Uf, ten přechod na bicí v závěru. Na mysl se mi derou slova z Čarodějova učně: „Pamatuj, že já jsem mistr!“ Každopádně Zdeňkův vokální majstrštyk a jednoznačný vrchol, rozkročený přesně uprostřed mezi první a druhou písňovou pětkou. Ta druhá je možná o chloupek méně výrazná. Jistý si tím ale po opakovaných posleších vůbec nejsem, zvlášť(!) když doznějí poslední tóny strhujícího finále v podobě atmosférického torza/prog nářezu „My, ON a ti co zbyli“, a celý komplet se tak perfektně uzavře.

TITANIC přišli v roce 2021 s velmi silnou a vyrovnanou nahrávkou. Subjektivně ji nemám co vytknout. Kapela šlape jako nikdy a zjevnou nepůvodnost řady momentů hravě překonává důrazem na kompoziční stránku a vrcholnou metalovou instrumentaci. Je možné, že by účast v „Premier League“ dokázala Marthuse s Ashokem stále posouvat? Asi ano. Novinka se valí od začátku až do úplného konce. Otázku, zda tady někdy vyšlo lepší heavymetalové album, ať si radši každý zodpoví sám. Hodnocení směrem nahoru nechávám pro jistotu dokořán otevřené.

22.01.2022	Diskuse (17)	Pekárek hackl@volny.cz