TITANIC - Soumrak titánů
Zatímco se, pár let nazpátek, nejmenovaní představitelé tuzemského ovocného metalu na sebe různě durdili, předháněli v aktivitách a získávání pozornosti, brněnský TITANIC stranou většího zájmu metalových médií ve sklepě posiloval, trénoval a posléze připravil konečně svou zbrusu novou řadovku „Soumrak titánů“. Přestože se cesta k nahrávce ukázala trnitější, než jak by se mohlo na první poslech zdát, je nutné dodat, že album má po zvukové stránce parametry současných heavymetalových produkcí a popírá teorii o tom, že staré psy nelze novým kouskům naučit.
Cílem bylo opětovně roznítit tužby po vlastních heavymetalových kořenech, ale zároveň nepůsobit mimózně a to se nakonec povedlo. Album je velmi dravé a zdobí jej moderní hutný sound, za jaký by se snad nemuseli stydět ani britští pionýři heavy metalu SAXON na svých aktuálních deskách. TITANIC jednoznačně přitvrdil a celkově zesílil, což je dobré znamení, jen škoda, že je deska dost možná i samotnými muzikanty brána jako jakási rozlučka za vlastní kariérou, což vlastně ještě nikdo nepotvrdil, nicméně cosi na tento způsob mě poletuje kolem rušičky a tak instinkt pracuje.
Při poslechu alba si uvědomuji, proč kapela podobně dlouhou dobu vyčkávala a práce na téhle comebackové desce neuspěchala, těch deset skladeb je totiž tak akorát, aby materiál nezačal přešlapovat na místě nebo dokonce nudit. Musím přiznat, že přístup všech čtyř členů se ukázal být rozhodující silou v otázce kvality díla. Kytarista Georgi Enčev dodal patrně své nejlepší party a jeho zde všude plno, jeho nástroj má pořádnou jiskru a je pro heavy metal a pro skladby TITANIC jako stvořený. Zdeněk Černý mnohdy připomene Biffa Byforda, i když v jeho hlase občasně probleskne tak trochu tancovačkové uchopení věci, ale to se děje v tuzemských luzích a hájích takřka každému hejvíkáři. Bicí Martina Škaroupky mají pro nové skladby stejný dopad, jako když onehdy poprvé nechal do jedné bolestně vražedné skladby JUDAS PRIEST promlouvat svůj nástrojový park Scott Travis. Prostě s Martinem to dostalo pořádné grády. A baskytarista Milan Hanák je prostě záruka řemeslně zvládnuté hry.
Úvodní čtyři hymny považuji za nejlepší, shodou okolností jde o songy, které kapele zbyly ze starodávné éry konce osmdesátých let. S novým zvukovým kabátkem, nahromaděnou energií a texty bývalého bubeníka Slávka Frice se však jedná o prvotřídní záležitosti a je jedno jestli zmíním hutnou a natlakovanou „Pěkný vokno“, oslavu NWOBHM „Kam se schovám“ nebo českou odezvu na legendární vypalovačky IRON MAIDEN z té samé doby - „Eso Herz“. Spolu s heroicky rozmáchlou titulní položkou „Soumrak titánů“, skladbou vlastnící snad nejlepší text na desce, patří právě úvodní trojka písní k vrcholům alba. Následující „Rohatej“ už mě přijde o něco více bigbeatovej a nezapře určitý klišovitý ráz tuzemských rockových děl, stejně tak to mám se skladbou „Netradiční Hodokvas“, kterou jsem několikrát poslechově nedotáhl. Opakem budiž dravá motorkářská jízda „Rock N´Roll Man“, ale i temná „V pekle procitnem“ představující moderní ukázky heavy metalu v podání letité kapely.
Svým způsobem mne zaujala i polo-balada (ona to je spíš taková komornější hymna s náznaky requiem) „Boží mlýny“, ze které by se mohl stát docela hit, kdyby byla umístěna spíše v první půli alba a navíc by se jí podařilo úspěšně etablovat do nějakého rockového rádia. Zaujala by totiž zejména ty s hodně českým rockovým vkusem, kterých je tu, po pravdě, stále nepočítaně. Její nostalgické vyznění (nechtěl jsem napsat na plnou hubu „atmosféra socialistických čajů“) a povedený text určitě mají schopnost navodit husí kůži. Závěrečná „Bude fajn“ má sice pořádný drive, ale jinak nemám pocit, že by šlo o rovnocenně nápaditou věc k té lepší půlce alba. Celkově se TITANIC podařilo nahrát obstojnou, zvukově i skladatelsky výtečně ošetřenou a dalo by se snad říci i moderní nahrávku vycházející z heavymetalového old-schoolu. Životaschopná a na podobně letitou kapelu i tvrdá záležitost, zkrátka žádnej „bakelit made“.
| 16.10.2018 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
