TOM KEIFER - The Way Life Goes

70%

Frontman od velmi dlouho studiově pauzírující kapely CINDERELLA (ano, letos je to již dvacet let od posledního alba, což ovšem nic nemění na opětovně velmi dobře navštěvovaných turné této kapely v současné době za Velkou louží) konečně zrealizoval své debutové sólové album, které navzdory všem těžkostem jakými si v osobním životě prošel (z těch pro hudbu podstatných musím zmínit na mnoho let determinující problémy s hlasivkami), dopadlo dobře. Tom Keifer je stále velmi schopným skladatelem, což rovněž už postupem kariéry v řadách glam metalových slušňáků z Filadelfie dokazoval. CINDERELLA vešla ve známost právě tím, že s každým dalším albem se posouvala ze škatulky pop-metalová fabrika na hity a balady k mnohem serióznějšímu dřevně blues rockovému projevu, stejně jako k odrůdám hard rockové hudby, které v sobě pojily, jak americký písničkářský tradicionalismus, tak styly, které se za Atlantikem vždy těšily velké oblibě – zejména pak country. Osobně jsem vždy považoval CINDERELLU za mimořádnou (dokonce bych řekl mimořádně nedoceněnou) kapelu. Na novince je k nalezení rovnou čtrnáct písní, které Keifera plně reprezentují jako člověka, jenž ani po tak dlouhé pauze neuhnul z nastoleného směru, byť metalové prvky už by dneska s jeho osobou jen těžko někdo spojoval. Jde o vyzrálé a proč to neříct – dospělácké, rock´n ´rollové dílo, za kterým cítím opravdový muzikantský postoj. Prostě vzniklo v ústraní, protože jeho vznik tvůrce považoval za oprávněný, navzdory smlouvě podepsané s nepříliš silným vydavatelstvím.

Keiferův ryčný hlas už sice postrádá ony dřívější grády, ale pořád se prezentuje charismatickým výkonem, za který není nutné se stydět. Naopak, po všem co si prošel, lze s jistotou říci, že se dal zdravotně do pořádku a nahrávku odzpíval v dobré pohodě. Každý, kdo jej poslouchal tenkrát, jeho nezaměnitelný hlas určitě pozná.

Stejně jako třeba při srovnání staré a nové tvorby takových BON JOVI je dnes i Tom Keifer, stejně jako právě mega-hvězdný Jon, hlasově ukotven v mnohem civilnější poloze než kdysi v dávných metalových dobách. Na rozdíl od hudebně nudného a vyčpělého současného Bon Joviho jsou však zdejší písně plné entuziasmu. Nechybí  jim hitovost ani dřevní přístup, jsou pestré a dobře sestavené – aranže songům pomáhají, nikoliv aby tyto byly postaveny do hlavních úloh, tak jak se to děje u tzv.moderní hudby. Každý nástroj z té široké palety plní svou funkci ve prospěch skladby a nenabourává její duši. Vždycky se mi v rock´n´rollové hudbě líbil dřevní kytarový zvuk stejně jako využívání slide kytar, foukací harmoniky, hammondů, piana a gospelového sboru, a přesně všechno tohle zde nacházím. Nemluvě o občasném výjezdu dechové sekce. Ze skladeb je velmi těžké vybrat ty nejlepší, i když je pravda, že více si užívám ty důraznější songy jako „Mood Elevator“, „Cold Day In Hell“, „Babylon“ nebo „Solid Ground“. Celkově drží sbírka pohromadě a platí za povedený kus tradičního zaoceánského rocku, který já tolik rád. 

Poznámka: Deska pro fajnšmekry, která reprezentuje současné rozpoložení chlápka s kloboukem a věčného nadšence do blues, country a plamenného rocku. Pořád lepší poslouchat tuhle sólovku, stejně jako mistrovská alba kapely CINDERELLA - „Long Cold Winter“ a „Heartbreak Station“, než neskutečně přeceňované, štěbetavé THE BLACK CROWES.

27.06.2014	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz