TOM PETTY AND THE HEARTBREAKERS - Hypnotic Eye

90%

Neznám moc hudebníků, kteří by za svou dlouhou kariéru nevydali ani jedno špatné nebo dokonce průměrné album. Tom Petty je na scéně téměř čtyřicet let a každá jeho hudební činnost má vysokou uměleckou hodnotu, záměrně říkám hudební činnost, protože americký rocker si občas odskočil k sólové kariéře, psal pro jiné muzikanty nebo se podílel na hvězdném projektu TRAVELING WILBURYS a vždy to byla trefa do černého. Samozřejmě není každá deska klenot a zásadní zářez do hudební historie, tak jako je tomu v případě „Fool Moon Fever“ nebo „Damn The Torpedoes“, ale vždy se jedná o kvalitně odvedenou práci plnou hitů a úžasné atmosféry. Za vším tím úspěchem ale nestojí pouze jeden člověk, členem našlapaného týmu THE HEARTBREAKERS je totiž i Mike Campbell, který je věrným společníkem hlavního kapelníka. Za každým počinem stojí vždy tito dva pánové a to i na Pettyho sólových deskách. Mike je totiž prvotřídní kytarista, skladatel, producent a společně sdílejí vášeň ke kytarám, která je tak velká, že by stačila na založení slušného obchodu s kytarami. Zbylý tým bych ale nerad opomenul, sice mi připadne zbytečné u lidí s tak dlouhou působností na scéně vyzdvihovat výkony, ale je až obdivuhodné, jak skromné a přitom tak nadané lidi kolem sebe hlavní postava má. Novou studiovku, která je následníkem čtyři roky starého bluesového majstrštyku „Mojo“, jsem vyhlížel s velkým očekáváním už kvůli tomu, že by to mohl být jeden z posledních dárků od tohoto pracovitého veterána. Velká očekávání jsou na místě, vždyť ústřední mistr je i v třiašedesáti neskutečně vitální, jeho hlas neztratil nic ze své podmanivosti a navíc nový materiál se opět orientuje k čistému rocku, kterým byly protkané desky ze sedmdesátých let.

„Hypnotic Eye“ jsem opravdu poctivě naposlouchával a více než měsíc od vydání mě novinka stále baví úplně stejně jako při prvním poslechu. Tom skutečně přišel zase s tím přímočarým a hitovým stylem, se kterým si udělal jméno už třeba v roce 1976, ale nový materiál je zároveň velmi sympatickým průřezem celé kariéry. Za celým tím přístupem: jít rovnou k věci a vynechat tentokrát všemožné vyhrávky - stojí také texty jednotlivých písní. Petty je výjimečný textař, ale nepamatuji album, kde by otevřeně kritizoval nebo byl tak plný negativních emocí. Na „The Last DJ“ totiž působil dosti zahořkle,  kritizoval především hudební průmysl, za což si vysloužil ignoraci amerických rádií. Tady jde ale mnohem dál, jakoby mu už mohli všichni vlézt na záda. 

Hned úvodní song „American Dream Plan B“ je cílená kritika politiky USA, kdy si současná generace nemůže plnit svůj americký sen. Od velkého vlastence je tato kritika víc než jen nějaká póza a naštvanost lze vycítit v každém slovu. Zároveň je tato položka jedna z nejúdernějších věcí, která symbolizuje Pettyho a Cambellův geniální cit pro sílu momentu a tak i když je celá píseň založená vlastně jen na jednoduché kytarové vyhrávce, nepůsobí lacině. Rychlé tempo ale pokračuje i v druhé „Fault Lines“, která je založena na výrazné basové lince a společně s bicími dominuje silný groove. I když to nejde moc dohromady s blues, tak na mě u této skladby dýchne atmosféra předchozí řadovky „Mojo“. V dalších kusech už se zpomaluje a větší prostor dostává také piáno, které bylo vždy nepostradatelnou součástí Pettyho písní. Třeba „Full Grown Boy“ by se neztratila na vynikajícím albu „Echo“. Kromě piána si zde hlavní tahoun hraje s hlasem, jakoby mu bylo dvacet a Campbell dokresluje atmosféru svými kytarovými vyhrávkami. Tento skromný ale neuvěřitelně účelný styl je protkán celou letošní novinkou. Hra s dynamikou, cit pro melodii, precizní hledání a pilování každého tónu, je přesně to, co definuje partu lamačů srdcí nejen na aktuální fošně. Když jsem zmínil různé odkazy, tak „Forgotten Man“ působí snad jak zapomenutý song z Pettyho debutu. Úvodní motiv se sympaticky motá kolem „American Girl“, ale není to žádná vykrádačka, jen příjemná vzpomínka na rockové začátky. Text už ale tak příjemný není, je to v podstatě zpověď o tom, jak se Petty cítí, sice to nejde tak hezky přeložit, ale doslova zpívá: „I feel like a four letter word“ tedy, cítím se jako to slovo na čtyři písmena – shit (v tomto kontextu: na hovno).

Přece jen se ale objeví kousky, které jsou na této hrubé zpovědi starého pána světlem na konci tunelu. Song „You Get Me High“ je nejen klasický hit, který bude mít jednou své místo ve výběru toho nejlepšího, ale pozitivní text pojednávající o tom, že po pivu, cigaretách nebo jointu zmizí všechny problémy, je perfektní vložka do kompletu ostatních písní, zabývajících se především sociální tématikou. Na základní verzi se nedostala „Playing Dumb“, která údajně nezapadala do kontextu desky. Přitom se jedná o jedovaté rýpnutí do ututlávaných skandálů, jako bylo například zneužívání dětí kněžími. Je fakt, že to je i na člena Rock´n´rollové síně slávy a držitele několika Grammy poměrně silná káva.

Pokud by „Hypnotic Eye“ bylo poslední album, tak alespoň v mých očích zůstane Tom Petty navždy tím hrdinou, který se i přes slávu a komerční úspěch nikdy nezaprodal. Neřekl bych, že aktuální novinka je něčím zásadním v diskografii, snad jen naštvaný nebo smutný pohled na svět nebyl u Pettyho běžný, ale opět je to velmi kvalitní dílo, které hyzdí snad jen nezajímavý obal. Je pravdou, že obaly nebyly u tohoto umělce nikdy něčím zajímavým, což je škoda, protože zvuk je zde opravdu lahůdkový, zvlášť v případě vinylu. Třeba u již zmiňované „You Get Me High“ můžete slyšet každý detail, každé přejetí trsátka přes struny, žádná sterilita, pouze hřejivý analogový sound, který je čím dál vzácnější. Mimochodem je zvláštní, že až poslední deska se dokázala prosadit a poprvé v kariéře stanula na první příčce prodejnosti Billboard. S vědomím toho, jaké vybroušené diamanty má ve své diskografii, si říkám, co ty lidi kupovali v době vydání a co mě trápí ještě víc je fakt, že Tom Petty nikdy nekoncertoval v České Republice, ba co víc, stal se výhradně hudebníkem koncertujícím pouze ve Spojených státech. Na stará kolena už to asi nezmění a je to také jeden z důvodů, proč je tento geniální rocker tak opomíjený nejen u nás. Nezbývá tedy než pustit si tuto báječně plynoucí desku, objevovat nové momenty a přemýšlet, co chtěl autor všemi texty předat. 

15.09.2014	Diskuse (4)	Kropis kropacekmichal@gmail.com