TOOL - Fear Inoculum

80%

Když jsem se dozvěděl, že nové a velice dlouho vyhlížené album TOOL vychází po třinácti letech mlčení pouze v limitované edici (u nás za 2299,-Kč), nevěřil jsem vlastním očím. „Hm, jsou to ale zlatíčka ti TOOL“, napadlo mne v ironickém tónu okamžitě. Představte si tedy situaci: Jste kultovní kapela vzývaná miliony rockových alternativců po celém světě, prodáte 11 milionů alb, každá ze čtyř dosavadních řadovek je minimálně jednou platinová, na vaší novou desku se čeká od roku 2006 a když pak realizace nastane, neuvažujete o možnosti vydání klasického formátu své hudby (CD/LP) za běžnou cenu. 

Jakoby tím kapela vyslala zprávu, že za tu cenu přeci stojí, že TOOL jsou totiž něco víc. Něco speciálního, u čeho není třeba shánět se po běžném nosiči. Fakt mě tohle celé přišlo ...teď nevím jestli je lepší napsat k smíchu nebo k pláči?:-) Kapela přijde s novým materiálem po tak dlouhé době a vyloženě upře fanouškům možnost volby. Říkám si: „Nakolik to musí mít muzikant v hlavě - alternative -, aby takhle postupoval?“ Jasně. Dnes je zkrátka doba, že si každý svou oblíbenou hudbu opatří i jiným způsobem, než aby si přímo kupoval fyzický nosič, mám tedy smůlu, protože sám koupě nosičů provozuji a tudíž mě strategie této celosvětově vzývané kapely nadšením nenaplňuje. Asi nejsem jejich stěžejní příznivec, abych dával zrovna za jejich matro přes dva tisíce, to ať se na mě pánové nezlobí. Přejděme tedy k samotné hudbě.

Co nám tedy přichystali tihle záhadní uspávači hadů pro rok 2019? Materiál působí z prvního plánu vlastně docela nudně a mírně, ale je to jen tenká mlhavá krusta, ve které se schovává dílo naprosto adekvátní kvality, navíc ctící stylařskou pověst této uznávané formace. Pokud vydržíte nějaké čtyři poslechy, najednou se začnete na své návraty do jejich muzikantského šerosvěta opravdu těšit. Deska má naprosto skvostný zvuk, každý nástroj je perfektně čitelný a nic nepůsobí přeplácaně či příliš natlakovaně. Vlastně jde o úplně nejmírnější album, za jakým kalifornští hudebníci stojí. Je to sympatická, takřka poloakustická výprava s neskutečně hypnotizující silou. Vše se motá kolem symbolické číslice sedm. Na tohle znamení narážíme prakticky neustále, od rytmizace skladeb přes šarlatánskou hru se symboly na vizuálu nosiče (sedmička je dokonce i v současném logu kapely), až po abstraktní naturel textů. Jenom sedm skladeb na ploše sedmdesátidevíti minut rozehrává plíživě magnetizující niternou pouť. V pořadí šestá z těchto sedmi skladeb je přitom jenom jakousi psycho-instrumentálkou složenou z podivných elektro zvuků a úderů. Zbývajících šest položek má však naturel čehosi, co okolo vás ovíjí své jemné smyčky a vy pomalu zjišťujete, že vás to prostě nepustí.

Kdo čekal více dravý materiál, třeba na způsob přelomového alba „Aenima“ z roku 1996 nebo o deset let mladší minulé desky „10.000 Days“, bude možná zklamán,  novinka je opravdu o něco mírnější. I Maynard James Keenan zcela opustil od svých řvavějších poloh, jeho čistý hlas je však stejně naléhavý i ve světě blankytné melancholie. „Fear Inoculum“ má asi nejblíže k třetí desce „Lateralus“ z roku 2001, ale působí odlehčeněji a posluchačsky vstřícněji, skladby se plynule vyvíjejí a absolutně nespěchají, jako již tradičně se vše děje v pozvolném tempu a ke gradaci každé písně dojde až po několika minutách. Okouzluje čistota té desky, působí totiž jako něco, co se dnes, ve světě digitálního bordelu, prakticky málokde nevyskytuje, ona přirozenost charakterizovaná přírodní souhrou rytmiky a kytarových strun má specifické kouzlo. Když vše ještě umocňuje zřejmá muzikantská perfekce všech zúčastněných, dostáváme další kvalitní porci hudby TOOL.

Rytmická sekce je naprosto úžasná, zejména Danny Carey předvádí neskutečné momenty, tento novodobý Neil Peart je vlastně hlavním tahounem kapely, ve spolupráci s třaskavou basou Justina Chancellora staví bytelné základy skladeb, aby kytarista Adam Jones do těchto skladeb sázel pozvolné oblouky, vyhrávky a rytmizované riffy. Songy působí, jakoby kolem vás ovíjely smyčky. Na pozvolném vývoji vlastně stojí kouzlo hudby TOOL, skladby šperkované tklivým Maynardovým hlasem se však pokaždé dočkají znamenitého vyústění. Titulní a s několikatýdenním předstihem vypuštěná skladba „Fear Inoculum“ naznačuje, že kapela sice ubrala ze své někdejší bouřlivosti, ale ona hloubka zůstala pevně usazená. Pokud tedy přistoupíte na jejich současný jemnější výraz, budu garantovat, že u této desky strávíte velkou část letošního podzimu. „Pneuma“ je asi vůbec nejchytlavější skladbou, začíná akustickou kytarou a podivuhodnými zvuky jakési kotoučové indiánské hračky, nicméně song má v sobě ohromnou uhrančivost, takže následně, prostřednictvím kaskádových riffů, vás brzy dostane do hypnotizujícího stavu.

Další písně „Invincible“ a „Descending“ mají asi nejprogresivnější ráz a stejně jako první dvě se roztahují do více než desetiminutové délky, nicméně obě procházejí trochu promyšlenějšími strukturami, zdánlivě spolu nesouvisejícími. Tyto přechody s efektem určité poslepovanosti mají za následek jejich snad ještě dobrodružnější charakter. Pro rockera, co uznává pouze odsejpající hudbu vypalovačkového charakteru, tahle deska asi nebude, ale to by asi nebyla žádná nahrávka od TOOL. Zde se hraje na prožitek, přirozenou nástrojovou čistotu a uhrančivou atmosféru, která pomalu graduje. Po stránce aranžérské je tohle dílo, i díky svému jemnějšímu charakteru, naprosto vypiplané, ať už jde o různé postranní rytmy, bubínky, bonga, zvuky melotronu a různých decentních mašinek. Ve správnou chvíli vždy něco klokotá, zurčí, klape a hlavně si zachovává ráz nepatrné dekorace. „Culling Voices“ bych nazval jedinou baladou alba, vlastně jde o komorní song, kde v celé jedné polovině jeho časomíry absentují bicí, převládá akustika a Keenanův hlas nutí posluchače dívat se na rockovou muziku tak trochu z jiné strany.

Dalším mimořádným momentem alba je pak poslední čtvrthodinový kus „7empest“, který je naopak nejbouřlivějším. Tento masterpiece vlastní strojově přesnou souhru rytmiky s dravými Jonesovými riffy, svou roli sehrává i Maynardem roboticky deklamovaný text, prostřednictvím kterého frontman dokazuje, proč se dnešní TOOL opětovně nalézají na dalším ze svých vrcholů. Ano, tahle kapela prostě nemůže přijít se špatným materiálem. Jen mě prostě nejde na mysl ta taktika s absencí běžných cédéček. Jako posluchače, co nesnáší raritní a speciální edice se spoustou nadstavbového bordelu, mě tohle prostě štve, chci si prostě na cd pustit album a tečka, nezajímají mne bonusy ani nepotřebuji čučet na nějakou HD obrazovku vlepenou do speciálního boxu. Každopádně na světě je další album hodné značky TOOL, kapely, která si zkrátka dělá co chce. Recenze zde zveřejněná 9.9.2019 tak v součtu pořadí dne, měsíce a roku bude opět vlastnit na konci číslici SEDM...

09.09.2019	Diskuse (25)	Stray janpibal@crazydiamond.cz