TOXIC HOLOCAUST - Primal Future: 2019

70%

V podstatě není ani moc co psát. Punkem nasáklý multiinstrumentalista a solidní zpěvák Joel Grind drží pozice a bylo by naivní očekávat něco jiného. Nová thrashová vlna, na jejímž zrodu se významně podílel, ještě stále doznívá a jeho řemeslná značka TOXIC HOLOCAUST si velmi brzy vybudovala reputaci jistoty, která v té správné hospodě nikoho nenasere. Od vydání posledního alba již uplynul nějaký ten čas. Jak poslední thrashový příboj pomalu opadá, otáčí Joel pomalu kormidlem k nekonfliktnímu hardcore, punku, a zejména pak k línějším proto-heavy, speed, thrash riffům. Zbytky SLAYER, popř. SODOM jsou prostě o chlup více infikovány punkem, popř. nahrazovány MOTÖRHEAD, VENOM, starou METALLICOU, LIVING DEATH, či dokonce ACCEPT a RUNNING WILD. Publikum stárne a on dozrává. Pryč je tudíž surová energie debutu „Evil Never Dies“, zběsilost dvojky „Hell on Earth“, popř. metalová hutnost a tvrdost „Conjure and Command“. Skladby mají prodlouženou stopáž. Působí klidněji a přehledněji. Zvuk nového alba se nastíněnému trendu podřizuje, takže i bicí jsou o řád šťavnatější.

Jako kovanému metalistovi by mně podobné směřování nemělo zas tak vadit. Také že nevadí. Joel je v tom navíc nevině, protože své kořeny nikdy nezastíral. Archaicky pojatý thrash zakutý v toxických deskách zmíněného Američana se s patetickým hardrockem RAINBOW a s melodičtější NWOBHM, k nimž v minulosti inklinovalo i několik thrashových velikánů, moc nepotkává. Ostatně punk je příznačný i pro jeho DIY přístup. Většinou si vše nahrává sám a moc se s tím nepáře. Desky TOXIC HOLOCAUST jsou proto odjakživa prominentním zbožím i v jiných než metalových distrech. Podstatné je, že dotyční mají stále spoustu fanoušků, a to na obou stranách undergroundové barikády, v jejichž základech tkví spousta špíny vyklepané z čír, bagančat, starých džísek i nějaké té kůže a zpevňované záplavou dalších a dalších asfaltů s nonkonformní kytarovou hudbou. Nezáleží tedy na tom, u jaké z jejích základen stojíte, tj. zda z jedničky SLAYER preferujete drsnou facku „Evil Has No Boundaries“, nebo epickou jízdu „Black Magic“. Ona punk rocková prapodstata, s níž Joel tak rád laškuje, je totiž přítomná v obou uvedených skladbách. Bylo by chybou nastíněný fakt ignorovat a neužít si návrat až někam na samý počátek, těsně před Velký třesk, který bych podle jednoho nejmenovaného alba pracovně nazval Kill Em All. Náš průvodce se ve své toxické laboratoři snaží navodit takřka autentické podmínky, které k němu vedly. Vyvolání nové žánrové exploze ovšem nehrozí, veškerá původní energie byla již rozptýlena a při bližším pohledu na onu laboratoř zjistíme, že se jedná vlastně jen o instrumentárium Malého chemika. Tak se holt vrátíme do dětství, budeme si hrát a bude nám fajn.

Novinku „Primal Future: 2019“ otevírá příjemná D-beat speedovka „Chemical Warlords“. V jednoduchosti je krása. Speed metalově pojatí VENOM, resp. CELTIC FROST punkovým refrénem ještě nepřekvapí. Brzy se však přejde do pochodového intermezza od pana Rock n Rolfa, na které navazuje „dobové“ sólo, přičemž závěr ústí až v údernou heavy metalovou klasiku jako z repertoáru SAXON či ACCEPT. Fakt síla. Pokračuje se zhruba ve stejném duchu. Joel skládá jeden ohmataný riff za druhým jako dílky domina. Každý z nich přitom servíruje na stříbrném podnosu a kupodivu i se slušnou dávkou feelingu. Minimálně kytara ho fakt baví. Do odlidštěné hry takového Jeffa Waterse má předváděná kytarová abeceda každopádně velmi daleko. Pakliže jsem výše zmiňoval špínu, jedná se nicméně jen o její retro „outletovou“ verzi. Autentickým se zdá být pouze nasazení. Hlavní protagonista jako by vycítil, že stárnoucí fanoušci, kterým je nové album určeno především, ve skutečnosti už žádnou kontroverzi a nepohodlí nechtějí, resp. že pomalu touží po volnějším tempu a světě ztraceném v propadlišti času, v němž se navzdory vší mladické revoltě pohybovali s jistotou. Podobné tužby naplňuje sice polopatisticky, zato s velkou lehkostí a elegancí, k čemuž přispívá i hc/punková poleva, která na rozdíl od „učňovského“ metalu, „upoceného uměleckými ambicemi“, připadá řadě lidí sexy. Zvolený koncept dotváří efektem zčernalý deklamativní vokál model „chlast a cigára“, kterému ovšem nechybí síla.

První polovině alba vládne pecka „New World Beyond“. Nápaditý mix staré METALLICY a SEPULTURY z období kolem „Arise“, ozdobený dialogem kytar a odehrávající se v netypickém středním tempu, prostě nemá chybu. Následující nářez „Deafened by the Roar“ vzor DISCHARGE 1982 proti ní vyznívá spíše jako povinná oddychová položka. „Times Edge“, podobně jako třeba „Iron Cage“, znovu nastoluje speedový D-beat řád. Na „Agenta“ od SODOM jsem si vzpomněl během výborné titulky, jejímuž pomalejšímu tempu dominuje mohutný zvuk bicích. V závěru překvapí ryzí a solidně otextovaný heavy metal „Cybernetic War“. Jako kdyby nějaká punková kapela natočila cover ICED EARTH, resp. IRON MAIDEN; a ono to funguje až tak, že jsem zvědavý na další desku (TOXIC HOLOCAUST, nikoli IRON MAIDEN!).

Suma sumárum, nové album zastihlo Joela v dobré formě. Počkal si, nikam nespěchal a přišel s písněmi, do nichž jsem se kupodivu dostával jen pozvolna. Opakované poslechy nakonec přinesly ovoce a v hodnocení tím pádem i nějaké ty plusové body. Postupně jsem začal vzpomínat na svou první džísku, dobu nezkonzumované svobody a bylo mi skutečně fajn. Jak jsem naznačil výše, pro mladší zájemce zajímavě pojatý metalový slabikář, pro pokročilé fanoušky hudební zážitek garantující nostalgický návrat do minulosti, v níž jim bylo sakra dobře, protože si užívali mládí se vším, co k tomu patří.

08.11.2019	Diskuse (7)	Pekárek hackl@volny.cz