TREMONTI - Marching In Time

80%

Baví mě sledovat, jak konzervativní část metalové veřejnosti hrdě a vytrvale ignoruje americkou alternativní metalovou scénu. Tvrdá muzika s inspiracemi z nu-metalu, (post) grunge nebo crossoveru nemá zejména v Evropě na růžích ustláno a skoro jako by si nezasloužila ono magické označení METAL. A to přestože spousta těchto opomíjených skupin staví kromě zmíněných směrů třeba i na původním heavy metalu nebo thrashi. V muzice amerických alternativců mnohdy tepe poctivé kovové srdce, o jehož síle mohou některá klasická jména teď jenom snít. Se stejným zpátečnictvím je v metalovém konvenčním světě přehlížená tvorba floridské bandy TREMONTI, která nyní přichází se svým pátým albem. Pravdou je, že zrovna na této nahrávce vykukují metalové růžky už jen místy, ale i tak umí pěkně popíchnout. Za celým ansámblem stojí samozřejmě postava kapelníka Marka Tremontiho, který se během své dlouholeté kariéry vyšvihl mezi vysoce ceněné a uznávané kytaristy a skladatele. Projekt TREMONTI představuje Markovu agresivnější uměleckou seberealizaci, ačkoliv nabízí nemálo styčných bodů s jeho angažmá u rockových velikánů ALTER BRIDGE nebo CREED.

Na novince „Marching In Time“ je právě toto prolnutí mezi jednotlivými hudebními štacemi sedmačtyřicetiletého Tremontiho asi nejsilnější. Jde o logické vyústění kreativního procesu hledání vlastní umělecké podoby. Co by se snad mohlo jevit jako skladatelská vyčerpanost nebo vykrádání sama sebe, dává při bližším seznámení opačný význam. Dovolil bych si dokonce tvrdit, že aktuální forma kapely je za dobu fungování nejsilnější. Aspoň tedy co se týče studiových nahrávek. Vše koresponduje s názorem, že u svého vedlejšáku neměl Mark Tremonti ani tak potřebu hrát tvrdší hudbu než s ALTER BRIDGE, jako spíš uvolnit přetlak nápadů. Že si zpočátku pro jejich uskutečnění vybral svéráznou variantu thrash metalu svědčí víc o jeho obdivu k dávným vzorům, než o jasném a definitivním směřování. Se současným žánrovým odlehčením jako by si odfrknul i sám autor a z možná zbytečně krkolomné pozice usedl pevněji tam, kde je mu nejlíp. Zeštíhlená metalová složka dává více vyniknout hard rockovým riffům i post-grungeovým náladovým motivům. Hutné kytarové nástupy střídají zpěvné melodie a refrény, za jejichž pěveckým provedením stojí opět sám Tremonti. Během let se vyzpíval v solidního vokalistu, který nemá možná nikterak osobitý projev, ale na své hlasivky se může spolehnout ve všech polohách.

Produkce v režii Michaela Basketteho je podle zvyku americky kulatější s důrazem na prvotní „wow“ efekt. Nemám s tím problém, trochu nabubřelý zvuk je ustálený stylový diskurz a do dané hudební oblasti patří stejně jako mainstreamově nekonfliktní texty a celková stylizace. Přesto se nejedná o žádnou vyprázdněnou a osekanou rádiovou tvorbu. Tremontiho riffy umí pořád slušně kousnout a rozjet zemité groovy společně s bicími nováčka Ryana Bennetta. Melodické prvky nejsou tak emocionálně podbízivé jako u zmíněných ALTER BRIDGE nebo u sólovek Scotta Stappa. Písně na „Marching In Time“ si naopak uchovávají jistou dávku rockové dravosti a intenzity, která může dát vzpomenout na občasné divočejší pokusy FOO FIGHTERS. Největší um Marka Tremontiho jako skladatele nicméně spočívá v přesném vybalancování hudebních vah na rysce mezi posluchačskou přívětivostí a muzikantskou erudicí. On a jeho parťáci hrají zcela bez pochyby hlavně pro lidi a z jejich muziky je cítit nadšení a elán, jako by se sami muzikanti nemohli dočkat, jak budou pohromadě znít nové songy.

Kolekce dvanácti skladeb atakuje téměř hodinový čas, ale obavy z nastavované kaše se nenaplňují. Hitový tucet šikovně střídá dynamiku, je napěchovaný chytlavými nápady a také očekávaně skvostnými kytarovými sóly. Od začátku se dupe na plyn až k podlaze, žádné ostýchavé oťukávání. Úvodní tandem písní „A World Away“ a „Now And Forever“ přichází s jasnou vizí, která je vlastní kompletnímu „Marching In Time“. Podladěné a houpavé sekce nenuceně přecházejí v ryzí melodiku, skladby se otevírají do barevnějších kytarových i rytmických motivů, aniž by ztratily tempo a drive. Refrény možná neohromí originalitou, ale jsou sakra nakažlivé a nesou se v příjemném pozitivním duchu typickém pro zaoceánské spolky. Zpomalení a zklidnění přichází až s šestou položkou „The Last One Of Us“ se skvělou uvozující post-grungeovou linkou na pozadí akustické kytary. Druhá půle alba je na podobný baladický sloh bohatší, ať už jde třeba o rozjezd jinak pichlavé rockové záležitosti „Under The Sun“ nebo o variaci na creedovský ploužák „Not Afraid To Lose“. Že kapele ani ke konci nedochází šťáva ilustruje našlapaný kousek „Would You Kill“, pulsující punkovou svobodou a znovu parádními sóly. Definitivní vyvrcholení desky je pak výborně načasované do závěrečného titulního šlágru „Marching In Time“. Precizně zaranžovaný song disponuje až muzikálovou dramaturgií podpořenou samply a sinatrovskou pěveckou vložkou. Probouzející se přeslazenost naštěstí rozmetávají poctivé metalové riffy umístěné do samého středu kompozice, čímž skladba získává ještě atraktivnější rozměr a víc než důstojně uzavírá stejnojmenné album.

TREMONTI se podařilo nahrát svěží desku plnou energických hitů, které vyvstávají z obsáhlého základu hudebních myšlenek. Komplexně se jedná o dílo široce přístupné a přímočaré, aniž by znělo vtíravě a ploše. „Marching In Time“ je zkrátka americky bezprostřední, bez skrytých významů mezi notovými řádky. Vytváří tak pro neortodoxní metalové fans zajímavou pozitivní protiváhu k temnějším a náročnějším dílům představitelů tradičních metalových žánrů.

20.10.2021	Diskuse (6)	Hivris riha.kamil@gmail.com