TRIBULATION - Where The Gloom Becomes Sound

70%

Ačkoliv švédský kvartet svou zastydlou image vybízí spíše k pousmání, po hudební stránce nejde vůbec o špatný band, natož pak o nějaké samoúčelné a pozérské „temno“. Máme co do činění se severským gothic-metalem hraným bez příkras a kýčovitého balastu. S kapelou mám ostatně již zkušenosti od minulé a docela nadějné desky „Down Below“ a myslím, že novinková kolekce „Where The Gloom Becomes Sound“ posouvá zvuk TRIBULATION ještě o nějaký kousek dál, konkrétně od strojového metalového drhnutí k rockové svobodě a rozervanosti, takže celý materiál působí zase o kus lepším dojmem.

Magnetizující chraplák baskytaristy Johannese Anderssona má schopnost rozdmýchat vášně a já věřím, že tento frontman je na svém místě tím pravým. Kytary ve svých teskných tónech spojují temný heavy metal osmdesátkového pravěku s roztřesenými a více abstraktními gotickými tóny. Jsou ostatně největší devízou soundu Švédů, což je patrné ve chvílích, kdy se vyhrávky a kvílivé tóny prolínají do roztřeseně znějících meluzínek, případně přechází do sól. Baví mě ve svých detailech ona temná zvuková stylizace, která kapele nebrání znít poměrně nenásilně a chytlavě. Řekl bych, že TRIBULATION právě na dobré poslouchatelnosti pracují a stále více staví.

Vlastně už nejde o žádné nováčky, vždyť kapela má od roku 2009 na svém kontě již pět řadových alb a kytarové duo Adam Zaars/ Jonathan Hultén (druhý jmenovaný byl na konci roku 2020 nahrazen Josephem Thollem, nicméně album nahrál) dobře ví, jak svůj pekelný koktejl namíchat. Když se před lety, po třech svých řadových deskách, rozpadli moji velcí oblíbenci IN SOLITUDE, kteří ve svém zvuku rovněž pojili odkaz dávných MERCYFUL FATE s gotickou scénou, si zkrátka počínání těchhle jejich krajanů a pošmourníků od Century Media užívám. Kapela totiž nepatří k těm, které by stavěly svou hudbu na odiv prostřednictvím zbytečností a už vůbec TRIBULATION nezaplavuje touha po bombastickém symfo spektáklu doprovázejícím jejich písně, naopak se poctivě drží základních atributů stylu, tak jak mohl být prezentován v první polovině osmdesátých let, ovšem kdyby tehdy existovaly mezižánrové fúze. TRIBULATION nejsou tak popově načechraní jako hvězdní GHOST, ale stále jsou o povedených a přímočarých skladbách, které mají odpich, což zde potvrzuje i hra bubeníka Oscara Leandera.

Musím se přiznat, že především první dvě skladby mne dokonale vyrazily dech. Především naprosto odzbrojující úvodní hymna „In Remembrance“ mě po pomalejším rozjezdu a potřebné gradaci dostala svým uhrančivým refrénovým chorálem. Druhá „Hour Of the Wolf“ však byla jen o málo slabší. Z kapely jsem v tu chvíli měl pocit, že se jim snad podaří nahrát desku, jaká tu v daném ranku už mnoho let chyběla. Možná někde vzadu v paměti jsem si vzpomněl na výtečný počin „Down“ od památných finských SENTENCED, či něco z ranku tehdy v půli devadesátek se rovněž dobře rozjíždějících MOONSPELL. Musím však zároveň dodat, že TRIBULATION, ačkoliv celé novinkové album působí vzácně vyrovnaně a uceleně, na svůj nástup z prvních dvou skladeb novinky srovnatelně nenavázali. Songům jako „Leviathans“, „Dirge Of Dying Soul“, „Elementaals“ nebo „Daughter Of the Djinn“ nechybí atmosféra a ucelenost, rovněž obstojně duní prostorem, ale srovnatelný nápad a ono velkolepé vzedmutí z úvodu v nich již nepřichází. Pomalejší kusy jako „Inanaa“ celé věci rovněž spíše nepomohou, a tak velmi vítám až předposlední flákotu „Funeral Pyre“, což je zřejmý vrchol druhé poloviny nosiče. I „The Wilderness“ má v sobě o něco více výpravnosti, což trochu odnáší ona divokost a náboj.

Ve výsledku si však myslím, že příklon TRIBULATION od metalu k temnému rocku sluší, deska má názor a nápady a celkově potenciál celou řadu lidí bavit. Bez větších pochybností jde o povedenou věc, kterou si ještě několikrát rád poslechnu. Rozhodně žádné zklamání, ale povedená stylová pochutina.

16.02.2021	Diskuse (2)	Stray janpibal@crazydiamond.cz