TRIVIUM - In The Court Of The Dragon

80%

Mám za to, že fanoušci budou tentokrát jásat. Letos se kapele podařilo stvrdit stávající formu a zocelit devítiskladbový materiál majestátním vyzněním. Patřit k mladší generaci metalových příznivců, asi bych měl americké TRIVIUM také mezi svými velkými hrdiny. Z obecného pohledu na téhle kapele není skoro nic špatně. Tedy až na jednu z mého pohledu poměrně zásadní věc, která se s nimi táhne prakticky od začátku kariéry a na tu se zaměřím hned ze začátku (v následujícím odstavci), tak abych posléze (na jasnější mapě) desku zhodnotil.

Floriďané se dle mého nevykazují onou osobitostí o generaci starších kapel a ve svém výrazu míchají vlivy z rozličných oblastí, aniž by těmto ingrediencím vdechli nějakou vlastní identitu a nadstavbu. Tím pravým nástrojem k docílení něčeho podobného by se z mého pohledu měl stát především adekvátně silný zpěv, který však zde nikdy nebyl o osobitosti, naopak pouze naplňoval jisté v metalu a metalcoru módní schéma. Bylo tomu tak již kdysi dávno, v časech jejich rozmachu na scéně nultých let, a je tomu tak i dnes. Matt Heafy sice opět kombinuje melodičtější zpěvy s naštvaným metalcoreovým screamem, ale výsledek, kde se nalézá jak nekompromisní thrashing s heavymetalovými sóly, tak divoký metalcoreový výraz, to až tolik nepovyšuje. Kombinace prvků z různých subžánrových prostředí vlastně nemusí být vnímána negativně, před kapelou totiž otvírá širší pole možností, nicméně rovněž záleží na dostatečně vkusné a vynalézavé skladatelské stránce věci. I zde však slyším mírné rezervy, neboť co tihle špičkový muzikanti dokáží prokázat v instrumentální rovině svých skladeb, ať už myslím na strhující rytmiku a rovněž výbornou práci kytarové dvojzápřahu (riffy, trilky, sóla), tomu nevytvoří rovnocenné prostředí v rámci nosných ústředních linek a vokálních partů. Přejděme k pozitivům.

Novinka „In The Court Of the Dragon“ je bezesporu výtečnou porcí metalové hudby a nese sebou několik naprosto strhujících momentů, výtečné hráčské výkony a obrovskou porci zaujetí. TRIVIUM zde znovu kombinují svou melodičtější polohu stavící na rozepjatých refrénech a sice s důrazem a nasraností neo-thrashe. Kombinací několika svých poloh vytvářejí údernou směs, která jejich songy zoceluje, neboť TRIVIUM zůstávají přímočarou kapelou. Už předchozí dvě řadovky „The Sin And The Sentence“ a „What The Dead Men Say“ ukázaly potenciál, výtečnou formu a muzikální sebevědomí. Ohromné nadechnutí pro TRIVIUM před pár lety značilo přijetí nového bicmena Alexe Benta, který právě před realizací dvou zmíněných alb do sestavy naskočil a jejich projev neuvěřitelně posílil. Jeho hra i nyní stále bere dech. Novinku řadím mezi nejmetalovější, nejtvrdší, ale i svou melodikou nejmajestátnější kolekce, jakých kdy TRIVIUM byli schopni. Kapela se zde opravdu překonává a zejména v úvodních třech  hymnách atakuje svůj dosavadní strop.

Titulní kus „In The Court Of The Dragon“ působí hodně dynamicky. Groovy riffy a agresivně odfrázované sloky v něm brzy střídá poměrně chytlavý, chlapácky nastylizovaný refrén mířící k vrcholu. Odzbrojující jsou rovněž pasáže s rychlými sóly a vším tím rejděním v strhujícím tempu. Následné dvě skladby však otvírák ještě překonají. Druhá „Like a Sword Over Damocles“ patří k vůbec nejlepším songům, jaké jsem kdy od TRIVIUM slyšel. Kapela je zde nadopovaná testosteronem jak bijec z MMA klece. Kvituji prvky držící stavbu blíže klasické podobě metalové hudby. Nebesko-pekelná riff-jízda následovaná kytarovým sólovým kvílením, jenž je poháněno strhujícími tempy Bentových bicích a neoblomnými riffy, nemá v druhé části písně chybu. Matt Heafy sice nevládne bůhvíjak originální barvou hlasu, ale neobyčejnost této písně rozpozná snad každý. Velkolepá záležitost symbolizující u kapely směr pod heslem - všechno nebo nic. Třetí skladba „Feast Of Fire“ byla vypuštěna s několikatýdenním předstihem coby singlík a charakterizuje ji přímočařejší stavba s kratším refrénem, ale také o něco vyšší míra hitovosti a odlehčenosti podpořené vkusnou orchestrální aranží. Znovu dostaneme agrese tak akorát, k tomu adekvátní míru chytlavosti, která není narušována lpěním na umělecké nadstavbě a na čemsi progresivnějším.

„A Crisis Of Revelation“ je prostě dobrá stabilní záležitost postavená na typických riffech a celé řadě kytarových kejklí, jakými vešel Heafy a jeho parťáci ve známost již dávno. Agresivní věc reprezentující to tvrdší a méně epické. Svým způsobem na desce originálně působí hymna „The Shadow Of the Abattoir“, což je polobaladická věc vlastnící majestátní stavbu, zahájená tesknou melodií vybrnkávanou nad pozvolnějším tempem songu, který však posléze graduje k velkolepější náladě. Tahle věc se postupně stává asi nejepičtějším kusem letošního alba a její ústřední melodie předehraná kytarovými tóny je posléze odkřičena s náležitým zápalem. Pravda, tahle pasáž zavání určitým kýčem ve stylu „a teď všichni“, ale něco podobného mě zde, v této nápadně emotivní písni, vlastně ani nevadí, neboť song tne do živého a s city bezesporu hýbe. Jsem přesvědčen, že právě tenhle kousek u fans zaboduje.

Z druhé poloviny nahrávky mne zaujme poměrně chytlavá „Fall Into Your Hands“, která v sobě nemá jen nápadně melodické party, ale je jí vlastní i určitá nadýchanost, které je docíleno tak, že kytarové vrstvy jsou zde mnohdy vystlány zajímavou klávesovou aranží a orchestrací plnou smyčců. Jedná se asi o nejvíce radio-friendly kousek, byť samozřejmě stále posuzovaný perspektivou tvrdě-metalové produkce. Tahle hitovka je po obou stranách bytelně jištěna drtivějšími nářezy „No Way Back Just Through“ a „From Dawn To Decadence“, ty patří k tomu naštvanějšímu, co současní TRIVIUM dokáží předvádět. Ony občasně využívané klávesové aranže a dramatické smyčce jsou alfou a omegou pestrých chutí, jenž do světa vysílá i úplně poslední flák nahrávky - „The Phalanx“. Ten platí za vkusné shrnutí současného stavu věcí u TRIVIUM. Z mého pohledu jde určitě o výtečnou majestátní desku, která bude bezesporu patřit k tomu úplně nejlepšímu z portfolia kapely.

14.10.2021	Diskuse (9)	Stray janpibal@crazydiamond.cz