TROPHY WIFE - Get Ugly
Americká indie rocková scéna vychrlí každoročně stovky a tisíce nových kapel, z nichž jen malé procento „objevím“. Pozitivní na tom je, že je pořád co objevovat, scéna se vyvíjí a rozhodně nestagnuje. Společnými znaky posledních několika let je důraz na kvalitní syrovost, kdy nahrávka je technicky špičková, ale přesto zní syrově, někdy až s lo-fi nádechem, znovuobjevení devadesátkového feelingu a prolínání různých hudebních stylů: od grunge, přes shoegaze, až po alternativní a noise rock.
TROPHY WIFE jsou dokonalým příkladem výše zmíněného. Mladé trio z Brooklynu v New Yorku udělalo snad jen jednu chybu. Název kapely. Ačkoliv já osobně jsem žádnou jinou kapelu s tímto názvem neregistroval a přišlo mi to tím pádem i docela originální, internety tvrdí opak. Britská, irská, dokonce i americká kapela se stejným názvem už existovaly nebo pořád fungují. Právníci musí mít žně… Zpět do Brooklynu. Jejich začátky jsou vyobrazeny jak přes kopírák s tisíci jiných kapel. Potkali se na vejšce, kde zpěvačka a kytaristka McKenzie Iazzetta začala psát písničky. Ambicí samozřejmě bylo je i nahrát, tak časem dala dohromady kapelu s basákem Christianem Pacem a bubeníkem Michaelem Martellim. Tradiční je pak i cesta k debutu. Koncerty v malých klubech, několik singlů, případně EP.
Co nám teda kapela na debutu „Get Ugly“ servíruje? Především spoustu emocí. Od prvního poslechu mě to k němu táhlo zpět, přestože se na něm nekonají žádné dramatické kompozice, žádné zvukové avantýry, ani revoluční postupy. V nejlepším slova smyslu se jedná o moderní indie rockové album, stavějící na všem zmíněném v úvodu recenze a přidávajícím zmíněné emoce jako další úroveň prožitku. Není to zdaleka tak samozřejmé, jak by se to mohlo zdát. Každoročně si poslechnu desítky alb, které jsou technicky na úrovni a přesto kolem mě jen prolítnou. Emoce prodávají. A velký podíl na emotivní síle alba má právě frontwoman McKenzie. Její zpěv je více než solidním základem, který určuje pravidla hry, kterou pak citlivě dotváří zvuk celé kapely. Dle svých slov má ráda Tori Amos, a skutečně inspiraci jejím projevem ve svém stylu nezapře. Se svým hlasem pracuje velice citlivě, často jen opatrně našlapuje jako na křehkém ledu, potichu, obezřetně. Možná to někdy zní lehce afektovaně, někdy naléhavě, nebo až uplakaně, ale vždy to je to, co nás chytne a co si z písně zapamatujeme jako první. Je to i díky slušné produkci, která dokázala všem nástrojům zajistit stabilní pozici, do popředí vytáhnout zpěv, a to vše stmelit do krásně a přirozeně fungujícího celku.
Otvírák „I Will Be Here“ nás okamžitě chytne výraznou basovou linkou a naléhavým zpěvem. S příchodem špinavé, zkreslené kytary se pak drásavost songu posune do ještě nervóznější polohy, která pak vrcholí v noiseové kakofonické schrumáži. Posmutnělá „Keep It“ dává vyniknout hlasu McKenzie naplno. Kapela jakoby se schválně držela při zemi, aby ani náhodou nenarušila její emotivnost. Jen kytara si dovolí krátká sóla po refrénech. Zvuk má obecně garážově - lo-fi nádech, který jasně deklaruje příslušnost k nezávislé scéně. Dynamičtější „Magnet“ dokazuje, že i smutná písnička může být vlastně rychlá.
Koketování s noise rockem opět přichází s „The Shame“. Kytary jsou zde skutečně ostré a nepříjemné, v dokonalém kontrastu s jemnou melodií. Melodika obecně je velice výrazná, a když si odmyslíme ty nánosy špíny a noisu, klidně by se mohla nazvat až téměř popovou. Skvělým úvodem obdařená „Swamp Song“ s vyklidněným zpěvem, tak ta by se neztratila ani na desce zmiňované Tori Amos. Samozřejmě ona by si tam nejspíš místo indie noisové mezihry zahrála nějakou divočinu na svém klavíru. Výborná náladovka s post-punkovým nádechem je „Pedestal“. Zkreslená osmdesátková basa, atmosférická kytara, zvukově i rytmicky to má blízko k THE CURE. A pokračujeme v osmdesátkách. „Kicked“ možná není typickou hitovkou, ale vyvažuje to zajímavými rytmickými zlomy, kde kombinuje popově čisté zvukové prvky, připomínající třeba australské INXS, s alternativní syrovostí. Pomalá závěrečná „Again“ je krásná indie-rocková balada plná emocí.
Aktuálně do živé sestavy kapela přibrala ještě dalšího kytaristu Rowana Martina, a myslím, že to byla i nutnost. Kytar je tam všude více než dost, spousta motivů, vyhrávek, elementů, které by jeden kytarista neměl šanci naživo uhrát sám. Velice povedený debut mladé nadějné kapely, přinášející skrze svou hudbu intenzivní pocity, zabalené do syrového, ale zároveň velmi příjemného obalu.
| 25.02.2025 | Diskuse (0) | Tomáš |
 |
