TRULY - Fast Stories...From Kid Coma

80%

Na počátku devadesátých let, kdy grunge už pevně držel otěže hudební produkce v rukou a udával směr aktuálnímu hudebnímu dění, existovalo v oblasti Seattlu, kromě zářných výjimek, i velké množství kapel spíše lokálního významu. Na tak malém prostoru se většina hudebníků osobně znala, často docházelo k jejich migraci, přelévání a přeskupování a nové party vznikaly doslova na ostatcích kapel zaniklých. Jedním z takových případů byla i pozapomenutá skupina TRULY.

Tato malá, nenápadná parta by přitom klidně mohla nést označení superskupiny, protože jejími členy byli zkušení, koncertováním i nahráváním protřelí hudebníci, tedy – alespoň dvě třetiny z nich… Iniciátorem a tahounem celého projektu byl zpěvák a kytarista Robert Roth. Ten se při nahrávání ve studiu vydavatelství Sub Pop seznámil s Markem Pickerelem, bubeníkem skupiny SCREAMING TREES, který si zde v letech 1989 až 1991 přivydělával na živobytí. Rothův nápad dát dohromady skupinu se Pickerelovi zamlouval, líbily se mu i Robertovy vlastní skladby a jeho hra na kytaru. Chápal to ale spíše jako takovou „bokovku” k odreagování, protože byl už poněkud znaven účinkováním v domovské kapele, ze které o rok později i definitivně odešel. S podobným záměrem přistoupil do party i basák Hiro Yamamoto, jenž po odchodu ze SOUNDGARDEN pověsil kytaru na hřebík a raději se věnoval studiu na univerzitě. Prvotní sestavu doplňoval ještě kytarista Chris Quinn, ale ten v ní setrval jen krátce – odešel brzy po nahrání debutového EP „Heart And Lungs” vypuštěného v roce 1991 (titulní skladba se mihla v populárním filmu Singles) a kapela se už poté nerozrostla. V roce 1993 nabídla skupině smlouvu společnost Capital Records a u ní tak vyšlo první album „Fast Stories… From Kid Coma”.

Jména členů kapely i místo a doba jejího vzniku mohou vzbuzovat dojem, že se jedná o další typicky grungeovou partičku a tomu bude odpovídat i styl její tvorby. Přinaštvanou expresivitu SOUNDGARDEN s jejich demolujícími riffy tu ale rozhodně nenajdeme a o pohodářské folkrockové melodičnosti SCREAMING TREES se nedá mluvit už vůbec. A napsat, že tu máme co do činění se specifickou formou psychedelie by bylo asi dost zjednodušující. Když jsem dumala nad tím, jak nejlépe vystihnout styl téhle trojice, nenapadlo mě nic chytřejšího než představa, že vezmete členy NIRVANY a některé z tehdy populárních britpopových kapel, nejspíš THE VERVE, strčíte je do velkého batyskafu a budete čekat, co z toho vznikne. Když pak posloucháte výsledek takového experimentu, zmocní se vás těžko definovatelný pocit. Vidíte, slyšíte, vnímáte všemi smysly, ale je to jiné, než jste zvyklí, něco je jinak… Jako když jste pod vodou nebo se upřeně díváte do velkého akvária. V přímém kontaktu se silným sklem se zpočátku zdá být vše v pořádku, ale stačí stočit pohled trochu jiným směrem a ztrácíte orientaci, prostor se náhle mění před očima v jinou dimenzi. Celek působí jako zaobalený do průsvitného kokonu, jehož povrch tu a tam prořízne zpěvákův hlas, někdy jím pronikne ostřejší riff, ale většinou se zvuky odrazí zpět od klenby povrchu a rozpustí se v iluzorním prostoru. Žádných speciálních nástrojů přitom kapela nepoužívá, vše je postavené na zjitřených kytarách občas podpořených hammondkami či mellotronem, jejichž symbióza chvílemi připomíná velrybí zpěv stoupající z mořské hloubky a někdy spíš řev koček za nočních soubojů, precizních bicích a sugestivním Rothově vokálu. Tyto pocity se dostaví už s první skladbou „Blue Flame Ford” a její jednoduchou melodickou linkou vytvářející zvláštní vtíravě snovou náladu. Skvostné kytarové party vrcholící závěrečnou kakofonickou smrští „Four Girls” se v „If You Dont Let It Die” doplňují s křehkými klávesami, aby se v následující lenivé náladě „Hot Summer 1991” rozlily bezcílně do prostoru. V některých skladbách, jako např. „Blue Lights” dokáže Roth modelovat atmosféru chladně nezúčastněným monotónním repetitivem až na hranici únosnosti. Jindy, v momentech kdy přechází do agresivního křiku, jako např. v „Leslies Coughing Up Blood”, je u něj patrná skoro cobainovská manýra, dodávající písním nádech větší naléhavosti, lehkého diskomfortu až neklidu. Alespoň předpokládám, že zde šlo o záměr, na pozdějších nahrávkách už se vokalista k tak extrémnímu projevu neuchyluje. V kontrastu s Rothem můžeme v pozadí zaslechnout Marka Pickerela, který svým nenápadným doprovodným vokálem dodává zpěvné lince dojem hloubky umocněné ozvěnou opakovaného textu. 

Podle názvu „Hurricane Dance”, bych od skladby usazené přímo uprostřed alba očekávala strhující smršť. Ale asi jsme se ocitli přímo v oku hurikánu, kde se nic výjimečného neodehrává, a tak se i tempo skladby rozvláčně poddává úderům kláves a roztáčí se velmi pozvolna a nenásilně. Od tohoto předělu se zklidňuje i druhá půle alba, skladby se pomalu propadají stále více do hloubek přízračných vizí a imaginace. Na chvíli je z tohoto směřování vytrhne „Tragic Telepathic” svou nervní kytarou a dramatickými výkřiky zpěváka. Vzrušivější vlnku na zklidňující se hladině ještě vyvolá předposlední skladba s příznačným názvem „Strangling” a celý příběh vygraduje v závěrečné, téměř 12minutové kompozici „Chlorine”. Její propracované aranžmá plné rozličných instrumentálních libůstek působí až absurdně kontrastně k minimalistickému depresivnímu textu a uštědřuje mi ještě poslední ťafku před návratem z přízračného paralelního světa.

Kvůli opadající energii druhé půlky alba jsem se při prvních posleších zaobírala myšlenkou, jestli by jeho vyváženosti neprospělo jiné řazení skladeb. Ale jen do té chvíle, než jsem zjistila, že se jedná o album koncepční. Moje pokusy najít konkrétní příběh v záplavě mlhavých, náznakových textů se poněkud minuly účinkem a zůstaly jen pocity a lehké obrysy obvyklých témat – pocity osamělosti, nepochopení, vztahové problémy, drogové a jiné závislosti. Nakonec jsem dospěla k závěru, že není třeba jít až na dřeň a vysilovat se hledáním umělcova záměru. Stejně ten jediný pravý nedohledám, raději zůstanu jen u zmiňovaných pocitů, které pro mne mají dostatečnou vypovídající hodnotu.

K těm dojmům pozitivním se ale ve výsledku připojuje i určitá nostalgie a smutek z promarněné šance. Tak to vnímal asi i Mark Pickerel, když řekl: „Zpětně lituju toho, že jsme promrhali to, co mohla být naše nejlepší léta.” Ale vina nebyla pouze na straně hudebníků, šlo spíš o souhru nedobrých okolností. Albu se, v době jeho vydání, nedostalo očekávané pozornosti, mimo jiné i proto, že nahrávací společnost se více věnovala jiným perspektivním interpretům jako byli RADIOHEAD, BLIND MELON a především čerstvým FOO FIGHTERS. Velmi nelibě to nesl hlavně zpěvák Robert Roth. Na rozdíl od zbylých dvou členů kapely měl o celém projektu mnohem ambicióznější představy a chtěl z TRULY vybudovat skupinu se vším všudy, včetně koncertních šňůr a pravidelného nahrávání desek. Tento rozpor mezi jednotlivými členy kapely byl, mimo jiné, také dalším z důvodů jejího rozpadu. V roce 1997 sice skupina vydala ještě solidní album „Feeling You Up”, po něm následovalo roku 2000 album kompilační „Twilight Curtains” s raritními nahrávkami, ale tím její činnost pohasla. Nepatrná naděje ohledně znovuobnovení kapely svitla v roce 2014, kdy se Pickerel nechal slyšet, že se kapela chystá zpět do studia a plánuje nahrávání desky. Nakonec vznikl ale jen nevýrazný singl „Wheels On Fire”. A tak mi nezbývá než si užívat alespoň toho mála, co po TRULY zůstalo a při poslechu této desky a pohledu do kotouče hypnotizujícího modrého světla na obalu se opakovaně propadat do nostalgických vzpomínek na hlučná devadesátá léta. A hlavně na potemnělé rockové kluby, na jejichž podiích, v modravých kuželech reflektorů nervózně krájejících prostor zahalený oblaky cigaretového kouře, vystupovaly všechny ty dnes již zapomenuté party hudebních nadšenců.

23.08.2021	Diskuse (6)	Konnie