TURILLI/ LIONE RHAPSODY - Zero Gravity (Rebirth And Evolution)

80%

Před delší dobou jsem čtenářům CrazyDiamond naznačil, že aktuální situaci v táboře nástupců italských symfonických metalistů RHAPSODY hodlám zmapovat kompletně. Tak tedy pro připomenutí, kreativní klávesově-kytarové duo Alex Staropoli a Luca Turilli společně s výtečným zpěvákem Fabio Lionem dali v roce 1995 vzniknout RHAPSODY. Z nich se později stali RHAPSODY OF FIRE. Po řadě velmi dobrých desek odchází ambiciózní Turilli a zakládá LUCA TURILLIS RHAPSODY. Dotyčný svou touhu po větší bombastičnosti dotáhl do extrému na albu „Prometheus (Symphonia Ignis Divinus)“. Zároveň se však dostal do slepé uličky. Dál už jít nešlo, resp. kdo šel dál, tak většinou narazil. RHAPSODY OF FIRE v mezidobí vydávali další dobrá alba, přičemž to nejlepší vyšlo letos a bez Lioneho, který se ve spojitosti s turné oslavujícím dvacetileté výročí vydání debutu RHAPSODY spojil právě s Turillim (Staropoli se údajně zúčastnit odmítl), s nímž později hodlal vydat moderní album inspirované QUEEN, a to pod hlavičkou nové kapely ZERO GRAVITY. Uf! Jedeme dál. Tlak promotérů, resp. potenciálních vydavatelů byl ovšem tak velký, že další projekt změnil nejen jméno, ale částečně i styl. Pod novým logem tudíž vznikli TURILLI/LIONE RHAPSODY, kteří měli přijít s moderní až progresivní metalovou hudbou, v rámci níž by fúzovali QUEEN právě s RHAPSODY, přičemž pracovní název „Zero Gravity“ zůstal zachován pro první studiový zásek. Jak už jsem zmínil, nelenili ani RHAPSODY OF FIRE. Dotyční bez Lioneho připravili vynikající album „The Eighth Mountain“, které bylo zrecenzováno zde.

Doufám, že je vše jasné. Můžeme tak přejít k „Zero Gravity (Rebirth and Evolution)“ a hledat – budiž jsem optimista – pět rozdílů:

Za prvé. Turillim v inteview proklamovaná hermetika, inspirující textovou složku, jde mimo hrdinskou fantasy; lidskému uvažování je více vzdálená, ve své nesrozumitelnosti působící intelektuálně, a tudíž i vznešeněji. Pryč od páchnoucích draků k dimenzím nesmrtelnosti. Prach jsi, v prach se navrátíš, ať děláš, co děláš, ale můžeš zase povstat a stát se kým? Něčím jako bohem a putovat multiversem? A stojí mi to vůbec za to? Pro lidi řešící o Vánocích dilema mezi Albertem a Lidlem každopádně parádní únikovka. Z hlediska obsahového změna víceméně kosmetická, stále jsme u „nereality“, i když s vývojem technologií se třeba jednou skutečně posuneme někam, kde si nebudeme muset vytírat zadky.

Za druhé. Modernita staví především na větší tvrdosti, naléhavosti a tlaku. Typická RHAPSODY soft heavy speed smršť zaujme dnes jen ortodoxní příznivce. Turilli sice není Michael Romeo, ale (nejen) během takové „D.N.A.“ se v parádní doprovodné lince ozývá tvrdší power kytara. V mnoha momentech proto tento italský symfonik konkuruje severskému melodikovi Magnusu Karlssonovi. Turilli prostě není žádný hlupák, poslechl si Frontiers produkty ETERNAL IDOL i LIONE/CONTI a moc dobře si všiml, jak hlasu Fabia prospívá popová melodie společně s formálně tvrdým spodkem. Přizvání protřelého „italského Karlssona“, Simone Mularoniho, ke studiovým pracím bylo tudíž logické. Výsledkem je mix „italských SYMPHONY X“, tedy DGM, se stále ještě dominující hudbou RHAPSODY.

Za třetí. Instrumentaci (orchestraci) ani instrumentální provedení fakt neřešíte. Mimořádní hudebníci jsou i v RHAPSODY OF FIRE. Mají zde ovšem podstatně méně prostoru. Aranžmá jsou na „Zero Gravity“ více košatější a využívají mnohem širší nástrojovou škálu. Potěšil klasický klavír. Odkázat lze na kteroukoli skladbu, rád bych nicméně vypíchnul obzvlášť příjemnou „Multidimensional“. Ve vší té pompě okolo by totiž mohl zapadnout onen občasný progresivnější přístup k samotné skladbě i hře, který se na melodické bázi projevuje příklonem až někam ke sférám Devina Townsenda. Nádherná věc. Dobře i ty QUEEN lze sem tam vycítit a nemám tím na mysli jen otrockou „Bohemian“ pasáž v monumentální „I Am“.

Za čtvrté. Jako znak progrese nesmí chybět ani nějaké ty synth – taneční smyčky, jemné ambientní zvuky a „východní“ vokály. Zmíněné prvky evidentně souvisí se snahou o nový koncept, neboť mají obohacovat onu – nyní už vím, že úpadkovou:-) – západní klasicistně-metalovou bramboračku. Neruší. Určitou sterilitu, provázející dojem z perfektní orchestrace, však úspěšně odráží kytara, a zejména pak tradičně skvělý a nezaměnitelný Lione. Dejte mu pořádnou vokální linku, klenutý prostor a on vše promění v opravdovou nádheru. Nedobývá vokální Everesty; mnoho partů přebírají sboristé, příp. výteční hosté, a on si proto, jako například ve střední části „Fast Radio Burst“, náležitě vychutná ty své. Kdo má rád jeho pokusy o bel canto, nemusí se bát, při tónech „Amata immortale“ půjde do kolen. Nejdůležitější je, že má stále co zpívat. Skladby disponují nosnými melodickými linkami, které se v mohutných aranžmá netříští, což také považuji za nejvýznamnější produkční úspěch. Jednoduše řečeno, po poslechu Turilliho „Promethea“ ve mně napoprvé nezůstalo takřka nic (později jsem na něj šel jinak). Naproti tomu poslech hitovek jako „Phoenix Rising“ či „Decoding the Multiverse“ a dalších mě jen utvrdil v tom, že navzdory všemu symfonickému balastu tentokrát poslouchám životnou rockovou hudbu.

K pátému rozdílu jsem se nepropracoval. Nic se nemá přehánět. Pojítka jsou zřejmá a podstatně silnější než odchylky. Oběma partám se letos podařilo složit natolik kvalitní skladby, že navíc odpadá i potřeba srovnání za účelem výběru. Kdo chce zůstat u klasického zvuku a manýr RHAPSODY, může zkusit nejprve RHAPSODY OF FIRE, kdo touží po fakeové revoluci striktně v mezích klasického odkazu, může pro lepší pocit upřednostnit „Zero Gravity“. Chybu uděláte jen tehdy, pokud budete pro jedno z alb ignorovat to druhé. V rámci symfonického power metalu se v obou případech každopádně jedná o letošní top.

25.12.2019	Diskuse (0)	Pekárek hackl@volny.cz