TYKETTO - Reach

60%

Někdejší hrdinové té nejpozdější fáze celé americké hair-metalové scény, TYKETTO, přicházejí právě v těchto dnech se svým šestým albem „Reach“. O téhle newyorské formaci se však rozhodně nedá říct, že by patřila k základním představitelům proslulé scény osmdesátých let. Ačkoliv byla založena již v roce 1987, svého debutu „Don´t Come Easy“ se dočkala až v roce 1991, kdy na krátký čas zabodovala na hudebních televizních stanicích. Jejich prvotina ve své době platila za jednu z posledních svěžích vlaštovek klasického hard rocku zpoza Velké louže. Do dnešní doby si tuhle jejich nejúspěšnější desku pamatuji zejména kvůli pilotnímu singlu, který ji proslavil. Píseň „Forever Young“ platila za hymnický a velmi chytlavý hardrockový song, který, ostatně jako celá tehdejší tvorba TYKETTO, postrádal prvky pouliční frackovitosti příznačné spíše pro kapely typu L.A.GUNS, a naopak jemně koketoval s velkolepějším nadýchaným zvukem a bezproblémovou, i když vážně branou melodikou AOR scény. Následná dvě alba už nebyla tolik producentsky dotažená a odhalovala kapelu spíše jako poctivé rockery, jejichž kořeny vycházejí z letitých bluesových základů. Každopádně TYKETTO se nevzdávali ani v průběhu devadesátých let, takže i když další dvě alba zněla o něco méně hitově a naopak zemitěji, pořád šlo o podnětné věci, které si dokázaly udržet obstojnou kvalitativní laťku.

Jednou z hlavních devíz Newyorčanů byl vynikající hlas. Vlastník kolosální černé hřívy Danny Vaughn byl vždy frontmanem na svém místě a jejich písně posouval tím správným směrem, rozpoznatelné to bylo zejména díky nenucené pozitivnosti a pevnosti jeho hlasu, který, jednak vlastnil hodně příjemnou barvu, snad kvůli absenci divadelnického pitvoření i tehdy stoprocentně náležel do rockového mainstreamu, a za druhé bodoval i svým rozsahem. I v dobách pro melodický hard rock natolik temných jako byla polovina devadesátých let, se TYKETTO až do poslední chvíle nevzdávali, o čemž svědčila i druhá „Strenght In Numbers“ (1994) a třetí „Shine“ (1995) deska, nicméně posléze i přes lehký příklon k hippie stylu přišel rozpad na jedenáct let, občasně přerušený nějakým tím ročním koncertováním. V současnosti jsou TYKETTO znovu již osm let zkonsolidovaní. Vedle Vaughna se v jejich řadách nachází i neměnná rytmika Jimi Kennedy (baskytara) a Michael Clayton (bicí), naopak personální změna byla zaznamenána na postu kytaristy, kde někdejšího hrdinu Brooke St.Jamese vystřídal před dvěma lety Chris Green. Ještě zbývá dodat, že klávesové nástroje dnes obsluhuje Ged Rylands. Přejděme tedy k albu, které je více než cokoliv jiného především tradiční.

Stejně jako tomu bylo před rokem (či před pár lety - ten čas letí) u comebackových desek veteránů WINGER, KIX nebo TESLA, rovněž i TYKETTO přicházejí s bytelnou sadou písní, která vlastní několik hitových želízek, ale protože jde prakticky o starší druh rockové hudby, a muzikanti už nejsou žádnými dravci, je jasné, že nadměrná intenzita skvělých nápadů se netýká úplně celého alba, nicméně sada si i tak udržuje řemeslné kvality a všechny potřebné vlastnosti příznačné pro jejich ranné nahrávky. Za nejpovedenější položky považuji dvě dravější hymnické věci - „Big Money“ a „Tearing Down The Sky“. Kolovrátek „Kick Like A Mule“ se splašenějším kytarovým zdobením v boogie stylu připomene hudební jazyk takových hardrockových veličin jako VAN HALEN nebo MR.BIG, a v paměti mne rovněž utkvěly nějaké ty baladičtější kusy, jako třeba „Letting Go“ a „Circle The Wagons“ nebo „Remember My Name“, i když samozřejmě baladám příliš nehovím a ani zde je nepovažuji za bůhvíjak fantastické. Každopádně je tohle obstojná porce hard rocku od výborných muzikantů pamatujících staré dobré časy amerického hair-metalu. Nic víc, nic míň.

19.10.2016	Diskuse (4)	Stray janpibal@crazydiamond.cz