TYLER BRYANT AND THE SHAKEDOWN - Pressure
Abych pravdu řekl, čekal jsem od novinky Tylera Bryanta o něco víc. Možná nejsem úplně ten typ posluchače, který by jásal nad lo-fi albem silně spojeným s americkým kytarovým folklórem, jižanským tradicionalismem a všudypřítomným blues. Tyler Bryant je bezesporu zajímavým interpretem, jehož cítění vázané především na Nashville může však kdekoho odradit, i když právě díky tomu působí jeho tvorba dřevně a autenticky. Co mě však na novince vyloženě vadí, je pramálo skutečně zajímavých skladeb. Nějaké zde jsou, ale dost často tu máme co do činění s banalitou.
Pokud budete chtít poslouchat nějakou skutečně dobrou a velmi špinavou desku, kterou zdobí zastřené aroma, líná nálada a zvuky zbustrovaných kytar, pak raději sáhněte po některém ze starších alb od kalifornských BLACK REBEL MOTORCYCLE CLUB, to vám říkám rovnou, neboť tuhle kapelu mám vysledovanou od jejich debutu z roku 2001 a vždy mě seděla. Po čtyřech posleších Bryantova alba „Pressure“ už je jisté, že nový princ amerického blues-rocku ještě nějakou dobu zůstane v množině vcelku dobrých, ovšem nikterak originálních skladatelů.
Co mě krom ne moc výrazného skladatelského vkladu na novince „Pressure“ vlastně vadí? No jak to asi nejlépe říci? Právě že skoro nic. Ta deska mě totiž ani nevadí a už vůbec mne ničím neohromuje v pozitivním smyslu. Jde o vcelku slušný, bluesem ovlivněný americký rock. Proud tradicionalisticky laděných kytarových písní, slyšitelně vycházejících z kultury ranných sedmdesátých let, má jednu velkou nevýhodu, není zde skoro nic, co by letitého a věci znalého fanouška obdobné hudby odrovnalo. Možná je škoda, že nahrávka zní pomalu stejně usedle, jako by jí nahrál o dvě generace zkušenější muzikant. Ona nevzrušivost se na můj vkus dostavuje až moc často a člověka nevytrhne ani krákoravý zpěv hlavního aktéra, jenž v baladách hraje na smyslnost, zatímco v zbustřenějších valech favorizuje ležérní životní tón.
Mám pocit, že jsem mezi dvanácti položkami nezaznamenal snad jedinou, o které bych si řekl: Tak tohle je pecka, to mě fakt baví. Začne se dvěma riffovačkami působícími tak trochu jako zhulené boogie do parného pouštního odpoledne - titulní „Pressure“ a „Hitchhiker“ opravdu přinesou atmosféru opuštěných benzínových stanic někde v americkém zapadákově. Pokračuje se přeci jen o něco rozvolněnější a muzikantsky zajímavější „Crazy Days“, ve které zahostuje také Rebecca Lovell, manželka Tylera Bryanta a jinak také členka projektu LARKIN´POE. Skladby jako „Backbone“ patří k těm, které nic neřeší a díky nimž mám z alba pocit promrhané šance. Poté přichází čas na táborákovou „Like The Old Me“, kde Tyler, za neustálené klížení očí hledících do plápolajících plamenů, předvádí vhodnému dívčímu publiku nacvičenou roli romantika a znalce života. Abych pravdu řekl, tahle póza mě byla vždycky u podobných chlapů protivná.
Velká část písní má podobu jižanských folkových tradicionálů - tak třeba zádumčivá „Misery“, vyprávějící o nelehkosti životní cesty. Zde zaujme nakřáplý zvuk kytar, ne nepodobný těm od výše uvedených B.R.M.C.. Asi úplně nejlepší skladbou a vlastně jedinou, která se může dostat do častějších rotací rockových rádií je zde balada „Loner“, zde se opravdu povedlo zhotovit něco, co zbytek kompletu převyšuje a co jsem ochoten opakovaně poslouchat. Škoda, že zbytek materiálu již není ani zdaleka tak slibný a vše se jaksi rozplyne v nenaplněných očekáváních. „Pressure“ tak nemá a ani nemůže mít potenciál velkého rockového manifestu, který z amerického vnitrozemí nevzešel již hezkou řádku let. Škoda, možná příště, tohle mě baví maximálně tak napůl - tedy ani nebaví, ani nevadí.
| 09.11.2020 | Diskuse (0) | Stray janpibal@crazydiamond.cz |
 |
