U2 - Songs Of Innocence

60%

Bono už dávno není ten hektický bourák, za jakého byl považován v průběhu devadesátých let, takže si klidně může snobácká kritika v časopise Rolling Stone udílet každému novému albu U2 plnopočtové vysvědčení, o skutečné podobě nahrávky to totiž neřekne zhola nic. Kdo ví, ve spolupráci s kým jsou ony vysoké známky vystaveny? Každému jen trochu soudnému posluchači je naprosto jasné, že jsou dnes tito slavní Irové skladatelsky dávno za zenitem. Zdá se však, že Bono je dnes za zenitem i v jiných aktivitách, takže zatímco svět bouří pod permanentními hrozbami válečných konfliktů, Superman promýšlí, kterak přivést na trh ve spolupráci s Applem nový hudební formát. Kdo jiný by to asi tak mohl udělat než ten, který sídlí nejblíž ke zdroji? Přiznejme si, že ze současného pohledu získává Bonova někdejší politická angažovanost tak trochu jinou podobu. Její pozitiva zde ovšem nechci rozebírat a už vůbec ne mu je upírat. Vedle však stojí spousta věcí a gest, které angažovaný frontman  dělal jen na oko. Možná by si recenze na novou desku U2 zasloužila trochu jiný úvod, mám tuhle kapelu vzhledem k její bohaté minulosti stále v oblibě, hodně věcí mne však na nich v poslední době znepokojovalo. Zkrátka musel jsem. Přejděme k tomu hlavnímu a to jsou nové skladby.

Právě vyšlá a dost umírněně vyznívající novinka s názvem „Songs Of Innocence“ vlastně nic neobyčejného nepřináší, snad kromě několika povedených songů v obvyklém kytarovém stylu kapely. Na druhou stranu, čekal snad ještě někdo zázraky? Ačkoliv nejde o sbírku převratných skladeb, mám pocit, že stejně mnohé docela potěší, vždyť, když už by dopadlo absolutním průserem i nové album od U2, něco by bylo prostě špatně. Už název značí, že nepůjde o něco, co by ohromovalo vybuzeným soundem. Sama kapela o nahrávce mluví jako o té nejosobnější ve své dlouhé historii. Jde údajně o songy plné nostalgie, tématicky se v textech vracející až na samotný začátek, do časů adolescence a nezkušenosti. Musím potvrdit, že jde o vcelku křehkou sbírku, která sice neohromuje inovativními nápady, ale pořád zde platí, že U2 prostě neumí sestavit vyloženě špatnou sadu skladeb. Všichni, kdo jsou pravidelnými odběrateli jejich nahrávek, tak rádi zařadí do police i tuto, otázkou však zůstane, jak často se jim bude chtít právě tohle album pouštět?

Možná bych nakonec přeci jen řekl, že novinka je povedenější sbírkou skladeb než minulá „No Line On The Horizon“, ale tím to asi tak končí. Většina zdejších songů vlastní pomalejší tempo a jistou načechranost, která je zdůrazněna bohatě užívanými vokály a nejrůznějšími klávesovými aranžemi a smyčci, které dokáží ony kytarové skladby postupně vygradovat. Album nastartuje chorál „The Miracle (Of Joey Ramone)“, který je sympatickou vzpomínkou na dnes již třináct let zesnulého frontmana punkových RAMONES. Následuje zvonivá „Every Breaking Wave“, která díky výrazné melodii patří k stěžejním momentům nového alba. Plynule proplouvá na velmi tradiční vlně a předvede zajímavé vzedmutí. Tento příjemný a velmi pozvolna se rozjíždějící song má všechno, pro co milióny lidí U2 ještě dnes milují. Do velkoleposti „Beautiful Day“ jí však ještě něco schází.

Třetí „California (There Is No End To Love)“ je na tom vlastně podobně s tím, že jí rovněž neschází ona výraznější gradace, horší je to však už s její originalitou. Na jednu stranu je to prostě větší jízda a to zejména jízda bezpečná, bez zádrhelů, ale na stranu druhou i jízda bez zvýšené hladiny adrenalinu a potěšujících překvapení. Následující „Song For Someone“ je klasická akustická nuda, zcela v kontextu současné tvorby U2, song plný smíření a vnitřní vyrovnanosti pro Bona tolik typické. Naopak „Iris (Hold Me Close)“ patří k povedenějším věcem. Tajemnou sloku podpoří vytažená baskytara Adama Claytona a cinkavý zvuk kytary od The Edge, která jakoby vypadla z časů alba „The Joshua Tree“. Když song dospěje k refrénu, mám pocit, že by finále mohlo být lepší. Pokračujeme přes „Volcano“, což opravdu není skladba, která by dávala svému názvu za pravdu.

Absolutním vrcholem novinky je pro mne song „Raised By Wolves“ a to po všech stránkách. Se svým nostalgickým vyzněním a klenutou stavbou se vrací až kamsi do časů prvních alb U2 na počátek osmdesátých let. Konečně něco, co ve mne zanechává nějaký hlubší dojem. Prostě zdařilé retro, vzbuzující nostalgické vzpomínky na dětství, navíc jde o skladbu, která se prostě povedla. Ani „Cedarwood Road“ není úplně špatnou volbou, i když husí kůži nenavozuje – hřmotnější rockový riff s éterickým Bonovým zpěvem vcelku funguje, navíc v pozadí slyšíme jakési gospelové chóry. Skladba „Sleep Like A Baby Tonight“ je prostě další ospalá klasika jak z časů „Zooropa“ nebo „Pop“, mně ovšem tento druh písní vůbec neimponuje, byť tak nějak podvědomě tuším, že volba jednoho z následných singlů padne pravděpodobně na ni. Křehká „This Is Where You Can Reach Me Now“ spojuje akustický zvuk s taneční rytmikou a výsledek vyznívá vcelku zajímavě. Na závěr ještě jedna balada „The Troubles“, což je Bonův duet s hostující zpěvačkou Lykke Li.

U2 nahráli po mnoha letech album, které nic zásadního neřeší a vcelku příjemně se poslouchá, ale do starší tvorby z osmdesátých a devadesátých let mu dost schází. I když nejde o nějaký vyložený provar, přeci jen bych měl od jedné z největších kapel světa čekat větší posvícení. Pohoda, i když si nedovedu představit, že bych už za pár týdnů sáhl po této desce na místo fantastických alb jako „Boy“, „October“ nebo „War“.

CD objednáno v obchodě Music Records.

21.09.2014	Diskuse (7)	Stray janpibal@crazydiamond.cz